K. H. Mácha nás ve své povídce Márinka uvádí do májové přírody, poukazuje na její krásy. Vypráví, jak šel ve večerních hodinách po osamělé pěšince a tu uviděl zesláblého žebráka s tornou a houslemi. Protože neměl nic u sebe, rozmýšlel se, zda nemá žebráka obejít. Žebrák se však přiblížil k němu a podával mu malý zmuchlaný lísteček, na němž, jak Mácha pochopil, byla adresa jeho dcery, která měla souchotiny a přála si, aby ji Mácha navštívil. Četla již dlouho jeho básně a velice se jí líbily. Druhého dne přichází Mácha k malému domku, z něhož právě vyšla macecha oné nemocné dívky Márinky. Táže se jí, jestli zde Márinka bydlí a ta udivena návštěvou mladého muže uvádí do místnosti, kde Márinka hrala na klavír a překrásně zpívala. Mácha překvapen krásou Márinčinou, nemohl ji srovnat s ubohým chudým pokojíčkem, ve kterém přebývala. Bylo mu Márinky velice líto, byl tak zachvácen žalem, že musel odejít. Po několika dnech Mácha opět přichází k domku žebráka, a když uslyší žalostný zpěv Márinky, rozhodne se, že ji navštíví ještě před svým odjezdem na dalekou pouť. Velmi smutně se odehrávalo loučení těchto dvou mladých lidí, kteří věděli, že se již nikdy neuvidí. Když se Mácha vrátil z cest, dovídá se, že Márinka zemřela, a její otec žebrák se z žalu utopil, neboť měl Márinku velmi rád.
15. červenec 2008
4 865×
219 slov
