Machiavelli - Vladař

Bedřich Pruský a Machiavelliho Vladař

Pruský korunní princ Bedřich (1712-86)se před nástupem na trůn věnoval studiu fylosofických děl. Proto se dostal také k Vladařovy od florentinského politika, myslitele a spisovatele Machiavelliho(1469-1527). Tímto dílem se historikové a fylosofové zabývají dodnes. V době, kdy bylo dílo napsáno, bylo italské území politicky roztříštěné a žádný italský stát nebyl shopen Itálii sjednotit. O to se tedy snažili Francouzi a Španělé.K úpadku italských států přispěla i špatná hospodářská situace a zničení monopolu Benátek a Janova v obchodu s orientálním kořením.

V Machiavelliho rodišti vládl dominikánský mnich Girolamo Savonarola, který se snažil o návrat k původnímu křesťanství. Po jeho pádu vstoupil Machiavelli do diplomatické služby florentinské republiky. Po návratu Medicejů k moci, byl však zbaven úřadu, zatčen, mučen a vyhoštěn na svůj statek La Strada. Ve vyhnanství se věnoval literatuře. Psal básně, komedie, díla o italském spisovném jazyku a o manželství. Hlavní pozornost však soustředil na politické spisy. Snažil se, aby politika byla syntézou vědy a umění.osvobozené od vlivu náboženství. Úkolem politiky má být zabívání se skutečností, ne ideálem. Machiavelli se nakonec stává státním historiografem.
Machiavelli také přinesl teorii o moci, o které se velmi diskutovalo. Na moc bylo pohlíženo jako na základní substanci politiky. Podle Machiavelliho je základní skutečností politiky soustředění a udržení vlády. Všechny instituce mají sloužit jako prostředky k tomuto cíli. Vycházel z předpokladu, že všichni lidé jsou špatní a většina z nich je hloupá. V jeho dílech se hodně vyskytuje pesimismus, vždy ale dobře zdůvodněn realitou. Při psaní Vladaře sledoval určitý cíl- posat prostředky, kterými by se Itálie mohla osvobodit od vlivu nájezdů Francouzů, Španělů a dalších.

Po vydání, ohlas Vladaře postupně vzrůstal: francouzská královna Kateřina Medicejská knihu studovala a doporučila svým synům, císař Karel V. ji přečetl několikrát a sultán Mustafa III. dal dílo dokonce přeložit do turečtiny. Kniha u čtenářů vyvolala bouřlivé ovace, ať už byla oslavována nebo zatracována.

Bedřich Pruský četl Vladaře také a rozhodl se sepsat polemiku o tomto díle. Voltair, který napsal Dějiny století Ludvíka XIV, označil Machiavelliho za velikána ducha, proti čemuž mu napsal Bedřich na protest dopis. Bedřich se dál věnoval vyvrácení zhoubného díla, až dospěl k sepsání díla, kterému se zkráceně říkalo Antimachiavelli.

Z tohoto díla byl nadšen i sám Voltair, který ho také v roce 1740 v Haagu vydal. Vtom samém roce vyšel i v Londýně a o rok později znovu v Haagu, tentokrát s Voltairovými zásahy. To se však nelíbilo už pruskému králi Bedřichovy II., který dílo prohlásil za podvrh.

Bedřich prohlásil Machiavelliho za největšího darebáka všech dob a kapitolu za kapitolou ho kritizoval právě v Antimachiavellim. Základním konstatováním jeho díla bylo, že ho psal jako fylosof, ne jako politik.Bedřich ale pořádně nepochopil smysl Machiavelliho díla. Nepochopil, že Machiavelli toužil po inteligentním, osvíceném, statečném a bezohledném panovníkovy, který by vytvořil moderní, centralizovaný stát, který by sjednotil italský národ. Pokud se vezmou v úvahu výsledky vlády Bedřicha II, dalo by se tvrdit, že tento pruský král splňoval Machiavelliho představy o ideálním knížeti, neboť dostal Prusko mezi mocnosti. Antimachiavelli zůstal památkou na myšlení prince, který proslul jako jeden z nejmoudřejších představitelů osvícenského absolutismu.Bedřich byl zaujat studiem fylosofie a rozhodl se vypořádat se s Machiavellismem. Spis se vyjadřoval i k úkolům, které na něj čekaly po nástupu na trůn. Některé z jeho ideálů mu byly vzorem pro praktickou činnost. Například úvaha o správě nově dobytého území odpovídala Bedřichovým pozdějším nařízením, týkajícíh se připojení Slezska, Kladska a Východního Fríska k Prusku. Spis je sice bezcenný jako kritika Vladaře, ale jde o neocenitelný doklad smýšlení prince.

V několika bodech musel Bedřich s Machiavellim souhlasit. Třeba v názoru, že teokratická vláda je pro stát zhoubná. Chápal, že pro stát je cennější občan, který nežij v nevědomosti, ale používá vlastní rozum a nepodléhá slepě nařízením nějaké náboženské skupiny. Jako panovník odmítal chápat církev jako oporu trůnu. V tom byl s Machiavellim za jedno.

I později, jako král útočil ve svých dílech proti papežství. Vycházel hlavně z náboženské tolerance, a to ve všech směrech( školství, soudnictví).Došel k závěru, že je lepší preventivně udeřit, než být sám později napaden. V 11. kapitole král dokonce prudce zaútočil proti útlaku církevních zeměpánů, úsilí obohatit se a proti neřestnému životu papežů.

Dalším "duchovním otcem" pruského následníka byl 1. francouzský osvícenec Montesquieu. Jeho dílo Úvahy o příčinách velikosti a pádu Římanů mělo na Bedřicha velký vliv. Koncepci rozdělení moci, převzal Montesquieu z Lockovy teorie státu. Mnoho Montesquieuových názorů Bedřich převzal a některé dokonce za své vydával. Prince značně ovlivnil i Fénelonův Telemach. V sedmé kapitole se o tomto díle rozepsal a poznamenal, že kdo čte Telemacha, může se z něj stát anděl, zatímco ze čtenáře Vladaře leda ďábel. Od Fénelona převzal i část svých představ o ideálním knížeti. Bedřich s ním souhlasil v tom, že stát i společnost vznikají dohodou mezi lidmi. a v jejich zájmu. Základem státního zřízení má být společenská smlouva, která zaručuje všem občanům svobodu, rovnost a nedotknutelnost majetku.

Bedřich mohl filozofovat, ale vládnout mohl jedině v duchu Vladaře. Machiavelliho dílo zachytilo základní principy politické techniky a opíralo se o studium dějin mnoha staletí. Bedřich ale prohlašoval, že musí chránit celé lidstvo před tímto nelidou, jenž chce zničit civilizaci. Stejně jako mnoho jiných politiků, donutila Bedřicha realita jednat politicky zcela v duchu Machiavelliho představ. Machiavelli už v 16. století došel k závěru, že čistá politika neexistuje. Akceptoval fakt politické amorálnosti a prohlásil, že dobrá politika, je vlastně politika bez morálky.

Machiavelliho dílo nešlo a nejde vyvrátit, k čemuž nakonec došel i Bedřich II., což s lítostí přiznal ve své závěti.