Maupassant, Guy de – Mont Oriol

Nakladatelství Odeon, vydání (v Odeonu) druhé, Praha 1967
Guy de Maupassant (1850 – 1893) pocházel z normandského kraje na severu Francie. Vyrůstal v prostředí přímořského venkova a od malička se pohyboval v přírodě, mezi vesničany a rybáři. Žádný jiný z francouzských realistických spisovatelů 19. století neměl tak jedinečnou příležitost dostat se již ve věku prvních nejintenzivnějších dojmů do bezprostředního styku s přírodou a venkovským lidem. Po maturitě v Rouenu musel nastoupit do vojenské služby za prusko–francouzské války v roce 1870. I toto prostředí mu poskytlo později náměty pro řadu povídek. Po válce si našel podřadné místo v ministerstvu námořnictví a kolonií, později přešel na ministerstvo školství. Zde poznal opět celou galerii postaviček a typů, stejně nezapomenutelných, jako byly figurky normandského venkova z doby mládí. Volný čas trávil Maupassant v přírodě, na dlouhých výletech po Seině ve společnosti veslařů a vodáků. V Paříži se pohyboval také v kruhu literátů; seznámil se s nimi zejména při návštěvách u Flauberta, kde poznal Turgeněva, Zolu, Goncourta, Daudeta aj.
První dílo, kterým pronikl Maupassant na veřejnost, byla povídka Kulička. Autor byl po jejím vydání činný i jako novinář a vydával na pokračování humoristický seriál Neděle pařížského měšťáka. V desetiletí mezi roky 1880 a 1891 napsal tři sta novel a povídek, mezi nimi Mládenec paní Hussonové, Yvetta, Slečna Fifi aj., šest románů (Příběh jednoho života, Miláček, Mont Oriol, Petr a Jan, Silná jako smrt, Naše srdce), tři knihy cestopisů, literární studie i velké množství novinářských článků.
Velké pracovní vypětí i nespořádaný život mu oslabily život jeho silnou tělesnou konstituci do té míry, že se jeho zdraví počínalo koncem devadesátých let silně zhoršovat. Uchyloval se k požívání omamných drog, kalilo se mu myšlení, po pokusu o sebevraždu byl převezen do ústavu choromyslných, kde ve věku 34 let zemřel. Dodnes patří Maupassantova tvorba k vrcholům světové novelistické tvorby.

Bankéř Andermatt přijíždí se svou manželkou Kristinou do envalských lázní. Kristýna se zde setkává se svým bratrem Gontranem a jeho přítelem Pavlem Brétignym. Po několika dnech se jí Brétigny začíná dvořit a ona s ním koketuje. Až při výletu k Tanzenátskému jezeru jí vyznává svoji lásku. Stávají se z nich milenci skrývající svoji lásku před ostatními.
Na pozadí této milostné vášně je na Oriolově pozemku objeven nový pramen – základ pro nové lázně. Andermatt ihned obstarává kapitál a sepisuje se sedlákem Oriolem smlouvu. Oba dva ještě uzavírají sázku, jestli se starý Clovis při koupání v novém prameni uzdraví, neboť již několik let údajně nemůže chodit, ale vzhledem k tomu, že je podplacen, se po několika koupelích uzdravuje.
Na konci první části se Kristina s Pavlem rozcházejí, protože Kristina se vrací se svým manželem do Paříže.
Druhá část začíná 1. července dalšího roku, kdy jsou v auverňském údolí postaveny nové lázně Mont-Oriol. Kristina se v té době připravuje na porod svého a Pavlova dítěte. Za několik dní přijíždí do lázní i Pavel, ale jakmile se potkává s Kristinou, začíná k ní pomalu cítit odpor.
Andermatt doporučuje Gontranovi oženit se s některou z Oriolových dcer, neboť Gontran je zadlužen a svatbou by z nevěstina věna získal pozemky, které Andermattovi chybí v okolí lázeňského kasina. Gontran se tedy snaží získat si srdce mladší dcery Charlotty, jenže Andermatt se dovídá, že ta dostane věnem od svého otce méně významné pozemky na druhé straně kopce. Gontran proto přeorientovává svoji pozornost k Luise, starší Oriolově dceři. To ovšem Charlotta těžce nese, čehož si všímá Pavel a postupně se do ní zamiluje. Otec Charlotty, starý Oriol, je jednou přistihne spolu, takže ji Pavel musí požádat o ruku.
Zatím Kristina porodila dítě, její manžel naštěstí neví, že patří Pavlovi. Na konci si Kristina zve Pavla k sobě na pokoj, kde se oba dva definitivně rozcházejí.

Román Mont Oriol, na který se v celku Maupassantova díla často zapomíná, je dílo stejně zajímavé jako ostatní autorovy práce, ať již líčením nebo kresbou přelétavé milostné vášně dvou mladých lidí, citů o to tragičtějších, že byly vyvolány jen prchavým vzájemným smyslovým okouzlením obou milenců, bez hlubšího porozumění a spříznění povah. Před láskou domácího přítele Pavla ke krásné Kristině, provdané vypočítavým hraběcím otcem za bohatého průmyslníka, ustupují poněkud do pozadí společenské úspěchy dvou půvabných dcer lakotného auverňského sedláka Oriola, na jehož pozemcích se najdou nová vydatná zřídla minerální vody – základu budoucí slávy mondénních lázní. Společenský život v léčebném středisku na konci století je v románu vystřižen poutavě a barvitě. K přitažlivosti knihy přispívá také to, že její děj je zasazen do rámce krásné auverňské přírody, do lůna horského masívu. Výlet lázeňských hostů k jezeru, krásné projížďky a procházky lesy v okolí lázní jsou mistrovskými díly slovesné krajinomalby (,,Rozprostírala se před nimi nekonečná rovina, vzbuzující na první pohled dojem oceánu. Zastřena lehounkou párou, něžným modrým oparem, táhla se tato pláň až k dalekým, sotva znatelným horám, vzdáleným snad padesát šedesát kilometrů. A pod jemňoučkou průzračnou mlhou, vznášející se široko daleko nad krajem, rozeznávalo oko města, vesnice, velké žluté čtverce zralé úrody, zelené čtverce lučin, továrny s vysokými červenými komíny a černé, špičaté zvonice, postavené z lávy někdejších sopek. … Hnědé, podivně zprohýbané a do hloubky zaryté skály lemovaly cestu. Napravo bylo vidět rozplesklou horu, jejíž plochý vrchol vypadal dutý a holý; dali se cestou, která jako by se hroužila do hory trojúhelníkovým zářezem, a Kristina, jež vstala, spatřila najednou v hlubokém a širokém kráteru krásné, svěží jezírko, kulaté jako stříbrňák. Příkré svahy hory, napravo zalesněné a nalevo holé, sestupovaly až do vody, tvoříce kolem ní vysoký pravidelný kruh. A ta tichá voda, hladká a lesklá jako kov, odrážela z jedné strany stromy, z druhé vyprahlou stráň tak dokonale a čistě, že člověk nerozeznával vůbec břehy, a v tom ohromném trychtýři uprostřed zrcadlícím modré nebe viděl jen světlou a bezednou šachtu, která jako by prostupovala zeměkoulí skrz naskrz až k protilehlé obloze.“).

Nejvýznamnějšími postavami celého románu jsou Kristina a Pavel, kolem kterých se vše odehrává. Kristina ,,byla mladá blondýnka malé postav, bledá, velmi hezká, rysy obličeje měla takřka dětské, ale smělý a odhodlaný pohled modrých očí dodával této drobné a jemné osůbce rozkošné kouzlo rozhodnosti a svérázný půvab. Celkem jí nic nechybělo, občas měla neurčitou nevolnost, návaly smutku, záchvaty pláče bez příčiny, bezdůvodné výbuchy hněvu, zkrátka chudokrevnost. Hlavně toužila po dítěti, na které po dva roky, co byla provdána, marně čekala.“
Při pobytu v lázních se setkala s Pavlem, což byl podle některých lázeňských hostů ,,splašený kůň s láskou na hřbetě. Sotva jednu shodí, jiná mu tam vyskočí.“, ale to zatím nevěděla. Viděla v něm ,,inteligentního mladíka, jehož vznětlivá mysl se poddává všem dojmům. Dávajícího volný průběh všem popudům, který se nedokáže ani opanovat, ani ovládat, ani potlačit pocit rozumovou úvahou, ani si uspořádat život na základě promyšlené metody, a jakmile jeho přecitlivělou povahu zčeří nějaká touha, nějaká myšlenka, nějaké vzrušení, dá se unést vášněmi, ať jsou dobré nebo špatné.
Nepřipadal jí dotěrný, jenom podivný; ostatně už se mu nesnažila ani rozumět, protože jí najednou do očí padlo něco, čehož si až dosud nepovšimla: byl velmi elegantní, ale postavy příliš vysoké a silné, velmi mužného vystupování, takže si člověk hned nepovšiml jeho vybraně elegantního zevnějšku Ale jakmile si člověk zvykl na jeho tahy obličeje, shledával v nich kouzlo, kouzlo drsné a mocné, které se však chvílemi velmi zjemňovalo něžnými modulacemi jeho vždy zastřeného hlasu.“
Obecně o něm bylo známo, že ,,se už sedmkrát bil v souboji, hned někoho urazí a hned se s ním zase spřátelí. Miloval šíleně ženy ze všech vrstev, zbožňoval je stejně nadšeně, ať šlo o dělnici, kterou sebral na prahu dílny, nebo herečku, kterou unesl, ano unesl večer po premiéře, když vstupovala do fiakru, aby jela domů, nesl ji v náruči středem ohromených chodců, uložil ji do kočáru a ten zmizel tryskem, že nikdo nemohl běžet za ním a dohonit ho.“
Gontran o něm řekl: ,,Zkrátka je to dobrý hoch, ale blázen, jinak velmi bohatý, a když ztratí hlavu, je schopný všeho, všeho, všeho.“
Jejich vztah se ovšem začal měnit. Pavel už nebyl tak bezhlavě zamilován do Kristiny, spíše se jí vzdaloval, protože Pavel neměl rád těhotné ženy. ,,Nechápala, že tento muž je z rodu milenců a ne z rodu otců. Od chvíle, kdy věděl, že je těhotná, vzdaloval se jí a proti své vůli k ní pociťoval nechuť. Už dříve říkával, že žena, která splnila úkol rozmnožovatelky, není už hodna lásky. …V ženském těle zbožňoval Venuši. Při pomyšlení na malého tvorečka, vnukal se mu téměř nepřekonatelný odpor.“
Nakonec po několika dnech strávených ve společnosti Charlotty ,,jeho mysl a celé tělo zaplavilo vzrušení, jaké pociťujeme, setkáme-li se se ženou, do které se co nevidět zamilujeme. Už po nějaký čas, aniž si to uvědomoval, podléhal pronikavému a svěžímu kouzlu té opuštěné dívčiny. Poznal, jak je nesmírně milá, hodná, prostá, přímá a naivní. A teď cítil, že si ho podmanila, cítil v sobě neustálou přítomnost nepřítomné, což je první příznak lásky.“

Autor v knize popisuje naprosto úžasným způsobem milostný vztah dvou lidí, stejně tak jako přírodu, v níž se vášnivý děj odehrává. Je zajímavé číst o bohatých, jakými způsoby získávají své. Stejně tak je zvláštní soupeření tří lázeňských doktorů, popřípadě strategie přilákání nových lázeňských hostů či neuvěřitelných léčebných postupů. Překvapivé je, že láska hraje v honbě za penězi, popřípadě majetkem jen malou roli.