Montesquieu, Charles-Luis de Secondat baron de - Perské listy

Montesquieu, celým jménem Charles-Luis de Secondat, baron de Montesquieu, se nejvíce proslavil jako historik, filozof, sociální myslitel a především jako spisovatel. Tento představitel francouzského osvícenství se narodil 18.1.1689 v La Brede za vlády
Ludvíka XIV.
Montesquieu se nejprve vzdělával u oratoriánů v Juilly, potom studoval právo v Bordeaux, kde byl v letech 1715-1726 i předsedou soudního dvora. Mezi lety 1728-1731 navštívil řadu zemí: Rakousko, Maďarsko, Itálii, Německo a Holandsko. Velký dojem v něm zanechal pobyt v Anglii.Po návratu žil střídavě v Bordeaux( případně La Brede) a v Paříži, kde byl vítaným hostem v předních pařížských salónech. V pozdějších letech se marně snažil o diplomatickou kariéru.
Úkol filozofie spatřoval v poznávání příčinných souvislostí materiálního světa, který (ač Bohem stvořen) se pohybuje nezávisle na Bohu podle zákonů mechaniky-tzv. deismus. Byl odpůrcem feudálního despotismu. To se projevilo nejvíce v dílech O duchu zákonů, Úvaha o příčinách velikosti a pádu Říma. Základní politickou hodnotou byla podle něho občanská svoboda, jejíž záruku viděl v rozdělení moci na zákonodárnou, soudní a výkonnou. Tímto, v současnosti v demokracii všeobecně přijatým, názorem ovlivnil ústavné akty Velké francouzské revoluce a i ústavu USA z roku 1787. Byl stoupencem geografické koncepce, podle níž závisí charakter společnosti na přírodních podmínkách. Je autorem dalších děl: Cestopisy- Les Voyages, Úvahy- Penseés.
V Perských listech popisuje poměry ve Francii z hlediska dvou perských cestovatelů a nastavil tak zrcadlo francouzskému absolutismu. Celý příběh se odehrává v průběhu deseti roků, v letech 1711-1720. Peršan Uzbek a jeho přítel Riza opustí Persii cestují po Evropě, aby se dále vzdělávali. Nejvíce času stráví v Paříži. Kniha není cestopisem, ale tvoří ji 161 dopisů, které si vyměňují jednak Uzbek a Riza, ale posílají je i svým perským přátelům, eunuchům a ženám. Oba si všímají toho, co je pro ně exotické: koloritu měst a jejich ulic, pařížských divadel, oblékání žen, francouzské společnosti…
Bohatý Uzbek zanechal v Persii všechny své manželky střežené černými otroky. Považuje za samozřejmé, že po dobu jeho nepřítomnosti budou dodržovat všechna přikázání mohamedánského náboženství. Budou chodit zahalené, budou se vyhýbat mužům a neopustí harém bez doprovodu strážců. Uzbek pomocí dopisů řídí svůj harém, dává příkazy otrokům i svým ženám.V listech se Uzbek a Riza zmiňují o odlišnostech života mohamedánské Persie a křesťanské Evropy. Zajímavý je dopis, který píše Riza Ibbenovi ve Smyrně:

„Papež je hlavou křesťanů. Je to starý idol, kterému podkuřují ze zvyku. Kdysi se ho děsili sami panovníci, neboť je sesazoval právě tak snadno, jako naši nádherní sultánové sesazují krále inzertské a gruzínské. Ale už se ho nebojí. Tvrdí, že je následníkem jednoho z prvních křesťanů, kterého nazývají svatým Petrem, a je to jistě bohaté dědictví, neboť má nesmírné poklady a velkou zemi pod svou vládou.“

V 63. dopisu píše Riza Uzbekovi toto:
Mohu říci, že znám ženy teprve od doby, co jsem zde. Zvěděl jsem o nich za měsíc víc, než bych se byl dozvěděl v seráji za třicet let. U nás jsou povahy jednotvárné, protože jsou vynucené: nevidíme lidi takovými , jací jsou, nýbrž takovými, jakými jsou nuceni být.Přetvářka, toto umění u nás tak pěstěné a tak nutné, není tu známa, vše mluví, vše vidí, vše se slyší, srdce se ukazuje jako tvář, v mravech, v ctnosti i v hříchu lze pozorovat vždycky něco přirozeného.

Z dopisů poznáváme pravou příčinu Uzbekovy cesty. Je to nejen touha po poznání, ale hlavně útěk před úklady nepřátel. Uzbek si zvyká na život v Evropě. Ve vztahu ke svým otrokům a ženám v Isfahánu však zůstává takovým, jakým byl při svém odjezdu- krutým orientálním tyranem. Vztahy mezi Uzbekem a harémem se s plynoucím časem komplikují. Nakonec v harému dochází ke tragédii. Roxana, jedna z Uzbekových žen, je přistižena s mužem. Muž v souboji se strážemi umírá. Roxana napíše Uzbekovi dopis, ve kterém mu poprvé sdělí, co si o něm myslí. Aby unikla Uzbekově pomstě, polkne jed. Dopisem Roxany Perské listy končí.
Na pozadí mravů, zvyků a institucí je řád, který vládne v Evropě a především ve Francii, zbavován domnělé samozřejmosti a všeobecné platnosti. Problematizace a demystifikace světa čtenářovy běžné životní zkušenosti je dána neustálým střetem Evropy a Persie, a to i v době , kdy se uzbek s Rizou zabydlovali v novém prostředí. Není přitom tak důležité, že jejich konfrontace vyznívá jasně ve prospěch Evropy jako v případě postavení žen. Prvotní naivní údiv nad objevovanou skutečností jako výška domů v Paříži nebo zvláštnosti francouzských mravů postupně vedl k odkrývání hlubších rozporů, předsudků a zlořádů, jež je především Uzbekovou doménou.
Kritérium kritického pohledu je dáno hned na začátku příběhy Troglodytů. Troglodyti jsou africký národ, jehož vývoj dospěl od vlády egoismu a zvláštních zájmů k harmonické a rozumné vládě, jejíž základní charakteristikou je užitečnost. Šlo o filozofický mýtus podávající model dějin lidstva jako procesu směřujícího od individuální vlády až k obecné říši. Je jím vytvořen předpoklad pro takové pojetí světa, v němž je přítomnost zbavena samostatné platnosti a je ztvárněna jako nestabilní mezistupeň mezi harmonickou budoucností a neracionální egoistickou minulostí, která je předmětem autorovy kritiky.
Perské listy vyšly v roce 1721 jako anonymní dílo. O jejich oblíbenosti svědčil i neobyčejný dobový čtenářský úspěch a na třicet vydání mezi lety 1721-1734.
Perské listy jsou prvním francouzským osvícenským románem, který si zachoval jistou živelnost pohledu, neschematičnost i psychologickou věrohodnost postav.
Roku 1755 10.2. Montesquieu umírá, ale my všichni ho známe dodnes jako představitele francouzského osvícenství skrze jeho světová díla, mezi která patří i Perské listy.