Mrštík, Vilém - Pohádka máje

Vilém Mrštík, 14. 5. 1863 – 2. 3. 1912.
Český prozaik, dramatik, literární kritik (Moje sny), překladatel (L. N. Tolstoj, F. M. Dostojevskij). Bratr Aloise Mrštíka. Autor impresionistického románu Pohádka máje, povídkových knih Stíny, Obrázky, Kniha cest a studentského románu Santa Lucia. V dramatech Paní Urbanová, Maryša (s bratrem Aloisem) a Anežka realisticky zachytil tragické, citové a morální konflikty lidí v měšťanském a venkovském prostředí. V románu Zumři ze studentského prostředí se snažil překonat impresionismus návratem k objektivizující charakteristice hrdinů a jejich životů.

Na začátku února r. 187* přijel z Brna do Ostravačic hezký mladý hoch, jménem Ríša. Jmenoval se vlastně Richard Gregor, ale nikde mu neřekli jinak než Ríša, Ríšo. Studoval v Praze práva, rodiče se přestěhovali z Ostravačic do Brna; rozhodl se navštívit svůj rodný kraj. V tu dobu se v Ostravačicích konal bál. Tam, kde se před jedenadvaceti lety narodil, přišel po jedenadvaceti letech tančit. Všechnu tu krásu si pamatoval. Ustrojen do černých šatů obdivoval krásné, dlouhé pletence doktorovy slečny z Rosic, u slečny Ludmily z pošty si nejvíc liboval jeho živý zrak a na titul královny plesu se mu zdála Cilka. K překvapení všech přijel i revírník s dcerou Helenkou. Ríša z ní nemohl spustit oči. Měla na sobě modré šaty, kolem boků spjaté atlasovým pásem. Předstírala, že ho nezná. Ale moc dobře si vzpomínala, jak si se Stanislavem (jejím bratrem) hrával pod Komorou v lesích na vojáky. Chtěl s ní tančit. Ona však nechtěla, že by ji všichni sledovali. Nakonec se ale v jeho náručí vznášela jako pták. Poté se ale nechtěla dívat, jak Ríša tančí i s jinými, proto donutila tatínka jet domů. Několik hostů se vyhrnulo za nimi na návsí, mezi nimi i Ríša. A ještě naposled ji přivolal v duchu k sobě, tu krásnou bílou tvář ponořenou do zlatých vlasů, to její mladé tělo v blankytných šatech. "Stará paní" z pošty se ho optala, zda-li se do Helenky nezamiloval? Jen se hlasitě zasmál. Jako by se jí přede všemi dvořil jen na truc, z nudy. Zkrátka se projevily jeho pražské a studentské manýry.
V Praze vedl Ríša velice bohaprázdný život. Mnoho pil, mnoho jedl, pozdě ráno vstával, pozdě chodil spát, po šest dní si hověl, sedmý den odpočíval. Před kostely nesmekal, doma se nemodlil, peklo pro něj neexistovalo a nebe už po jedenadvacet let svého života hledal zde, na této zemi. Už na nádraží ho neobyčejně vřela přivítala jedna známá osoba z mladších let, jež mu zůstala až do smrti věrna. Mladá žena ho zavedla do Žitné ulice č.15, kde už měl připravený tichý, vzdušný byt. Starala se o něj, jinak by nikdy nebyl v pořádku. Do devíti hodin spal, do desíti se převaloval, čtvrt hodiny otvíral oči, čtvrt hodiny lezl z postele, do jedenácti se oblékal a po revizi v kuchyni vyšel na procházku. Poobědval, zaplatil, nebo zůstal dlužen a šel na večeři k uzenáři. Poté šel buď do divadla, nebo se prošel po Příkopech. Nejednou přišel domů až za bílého rána. Po takové noci býval velice smutný, sentimentální a s mladou paní při čaji pohovořil o půvabech domácího, čistě rodinného života. Rozhodl se, že začne něco podobného. Sestavil PROGRAM NOVÉHO ŽIVOTA. Dlouho mu to vydržet nemohlo. A také, že nevydrželo. Znovu se zadlužil, vstával po deváté, na přednášky nechodil. Jednou však jeho rodičům přišlo několik dopisů, ve kterých bylo alespoň jedno slůvko o dluzích. Otec se rozhodl, že povedeného synáčka pošle ke strýci na venkov. Velebníček souhlasil, viděl, že s Ríšou je opravdu zle. Chlapec už nebyl jaksi mezi živými, přátelé ho nezajímali, Praha ho omrzela, vzpomněl si na Helenku. To škvrně ho ale přeci nepřipraví o rozum!?
A tak přišel Ríšovi dopis, jehož smyslem bylo: "Seber svých 5 švestek a přijeď ke mně. Otec a matka se na tebe zlobí. Strýc."To znamenalo jediné, rozloučit se s Prahou, s mladou paní... Bylo to zvláštní loučení.
Den po Květné neděli byl už Ríša v Ostravačicích. Myšlenky ho hnaly na známá místa, svůj venkovský život zahájil dost poeticky. Hlavu plnou fantazie, život bez programu, čas rozměřený jen tak. V prvním patře fary měl vykázaný malý, starosvětský pokojík. Se strýčkem toho moc nenamluvil. Jednou, když přesycen vnějšími dojmy překročil práh své světničky, si opět vzpomněl na Helenku. Copak asi dělá? Zašel tedy na poštu na besedu. Mluvili o ní asi půl hodiny.
Až jednou ji Ríša zahlédl v průvodu Marty, jak šly z kostela. Jen ho pozdravila, ani známky po překvapení, ale ty pichlavé oči ji pronásledovaly ještě dlouho. Zrovna na něj vzpomínala ve svém pokoji, když někdo zaklepal. Podruhé. Ríša. Vlastní matka by ho nepoznala, jak byl popleten. Chtěl pozvat revírníka na oslavu sedmdesátých narozenin svého strýce.
To bylo přemlouvání, než si dala Helenka říci a šla s nimi na Ostravačickou faru. Když se po černé kávě staří páni zdvihli, osaměli. Ríša začal vyprávět o Praze a chtěl se také pochlubit květinami, které Helenka neznala, proto ji zavedl na zahradu. Procházeli se mezi hyacinty, narcisy, liliemi, když vtom si před ni klekl a políbil její ruku. Vysmekla se mu a utekla. Nenechala ani tatínka dohrát žida, jak spěchala pryč, domů.
Kde byly ty časy, kdy Helenka uléhala s příjemnou myšlenkou, vstávala s překrásným snem. Od slavnosti na faře ji noci mučily, bála se dne. Před Ríšou utíkala do lesa. Až když se jednou odpoledne vrátila, našla psaníčko. Bylo pro ni. Na konci stálo "Podobně jako vy na mne, budu hledět zapomenout já na Vás. Podaří-li se mi to nevím, ale s Vaším přičiněním snad se mně to i podaří.R." Celá popletená z toho byla. Utíkala se schoulit k Martě do klína, aby ji utěšila. V noci si na něho vzpomněla "Co se mu asi zdá a nespí-li, o čem přemýšlí, nač vzpomíná?" To Ríša Helenku ignoroval. Spíše si myslím, že se o to jen snažil, protože se s hanbou přiznal ke svém porážce, že mu popletla hlavu. Šestnáctiletá žába. ...Ale marně obcházel kolem myslivny. Helenka jako by to věděla, nevycházela ven z domu ani na krok. Nepoznal doposud nic podobného - a teď už ji znal, tu lásku. V noci nemohl spát, proto odpoledne Helence napsal. Napsal jí všechno, úplně všechno. "Mám Vás rád - tak rád! - o tom vy nemáte ani tušení..." Tu noc se mu zdál překrásný sen. Bylo to v Helenčině zahrádce, byl tam sám, když vtom přišla ona, ta, kterou hledal. A tím sen skončil. Musel na to neustále myslet. Helenka ani do kostela nepřišla, aby ho nemusela vidět. Několik dní na to ji potkal v lese. Seděla u studánky, chtěla prchnout, když ho zahlédla, ale to už seděl vedle ní. Rozplakala se... a těmi vzlyky jako by se prolomila poslední hráz mezi nimi. Už se mu nebránila, nechala se líbat na ruce i na tvář. Vtom se mu vytrhla, že už musí jít. Snad se ještě uvidí.
Ta noc byla krásná, Helenka nechtěla ani oči otevřít, aby nezaplašila poslední okamžiky ranního snění... Otevřela je a šla do zahrádky. Stála uprostřed všeho toho ráje a v radostném vzrušení nevěděla, kam dřív obrátit oči. Třešňovou alejí vystupovala k lesu, sladká úzkost jí svírala útroby. Ríša zatím seděl ve svém úkrytu a s napětím sledoval každý pohyb lesa. Bylo asi jedenáct hodin, když se ozvala jasné volání "Brok!". Helenka zvolna sestupovala lesními stíny, tolik se mu líbila. Má ho ráda? "Já nevím", řekla tak tiše, že to mohl slyšet jen Ríšův vybroušený sluch. Stále mu neodpovídala, a tak ji políbil a odešel. Se slzami v očích zvolala "Bože můj!" a položila hlavu do trávy.
Myšlenky na něho, to byla její každodenní modlitba. Scházeli se spolu, dával jí číst různé knihy, dokonce vlastní báseň jí přečetl. Moc se jí líbila. Ráda poslouchala, když vyprávěl o sobě, ale protivil se jí, když ji poučoval. Přepadaly ji pocity, že by ji chtěl lepší. On - student z Prahy, ona - životem jí byla zahrádka a myslivna. Brzo ji to přešlo, tudíž se znovu scházeli v lese, procházeli se, sedávali na trávě, povídali si. Líbilo se jí nechat se unášet těmi pocity, tou vášní. Jeho však začaly pronásledovat myšlenky na to, jaká byla předtím a jaká je nyní, nedovedl se ubránit vědomí, že je škoda toho dítěte i pro něho. Jako by se díval na utržený květ. Má ji vůbec rád?
Odpoledne s ní ho začínala nudit. Přestal být pozorný, nelíbil se jí. Nazítří se usmířili, ale několik dní poté mezi nimi došlo k nové šarvátce, a to už takové, že nebylo naděje na usmíření. Helenka před ním utekla stinnou chodbičkou pryč z lesa k myslivně. Už ho nechtěla vidět.
Ríša vinu toho všeho jako vždy hledal mimo sebe. V nedostatku společnosti, v klášterní samotě fary. Začalo se mu stýskat po Praze. Ani před Helenkou se s tím netajil. Snažila se v sobě všechno skrýt, ale on nepřestával, vyprávěl o bílých lasičkách, o brunetách, o mladé paní, co u ní bydlí. Jako by v tu chvíli vrazil Helence do srdce nůž. Zakazoval mu u ní být, neposlouchal. Utekla.
Ríša jí napsal smutný dopis, plný lítosti a krásných slov, kterým ji zapřísahal, aby se nezlobila. Posel se však vrátil s roztrhaným psaním a navíc nesl i knihy, které měla vypůjčené. Ríša nyní zas marně chodil okolo myslivny. Jednoho dne ho navštívila postava zahalená do černé. Svědomí! Mluvili dlouho, především o tom, že lže hlavně sám sobě, že se mu nedá věřit ani to, že dostuduje. Šel se raději projít do polí.
Helenka proplakala několik nocí, měla ho stále ráda a chtěla, aby jej tu někdo před ní ospravedlnil, očistil, smyl hříchy. Marta domluvila s tatínkem, aby s Ríšou promluvil. Hned ten den se spolu procházeli po lesích, starý se mu snažil domluvit, ať má rozum aspoň on, když už ho nemá to děcko (teď chodí po domě jak polomrtvá). Doma Ríša také nenašel pochopení. Strýc ho vyhodil. Ať nejdřív dostuduje, a stojí--li o Helenku, ať si pro ni pak přijede.
Ještě se chtěl rozloučit s nejmilejším místem, kde se scházeli s Helenkou. Bylo mu velice teskno. ...Jako by do něj kladivem uhodil! Ona tam seděla, hlavu sehnutou, šaty rozleženy křídlem stranou. Přistoupil až k ní, aby se s ní rozloučil. Ale přeci na ni nemůže zapomenout. Proč ho neposlouchá? Prosil ji. Nic, nemluví. Uklonil se a zamířil pryč. "Ríšo!" vykřikla za ním a zakryla si lokty obličej. Sundala je až když stál před ní. Dala se mu napít jako z poháru nejsladšího vína.
Ríša odjel. Helenka sama chodila lesem a vzpomínala na první idylu své lásky. Mnoho tenkrát nasliboval, celý program nového života před ní rozhrnul; nedostál mu hned a nedostál mu zcela, ale na Helenku už nezapomněl, při Helence setrval až do smrti, díky ní se změnil ve spořádaného, vesnického právníka. Eh, marné vzpomínání, i princezny mají děti!

Ríša (Richard Gregor) – 21letý pražský student, málo vytrvalý, bez pevné vůle, pohodlný, lehkovážný; v Praze dluhy a hýřivý život
Helenka – 16letá dcera revírníka, plachá, upřímná, opravdová, půvabná, citlivá, vychovaná přírodou
-kontrastní povahy hlavních hrdinů

Je zde vyobrazen idylický obraz života (viz titul), krása ostrovačické přírody v máji – její proměnlivost (=paralela ke vztahu Ríši a Helenky). Děj je lyrizován, přesně tak, jak si to žádal impresionismus.
V tehdejší době román vyvolal vlnu kritiky, jelikož pod pojmem Pohádka máje si téměř každý představí romantický příběh dvou lidí, který ovšem nebude zakončen obrazem vztahu po čase (z Helenky se stane korpulentní dáma a Ríša pracuje jako milý, venkovsky právník). Proto byl epilog přepsán, v závěru zbyla už jen věta "I princezny mají děti!"