Mrštíkové, Alois - Rok na vsi

Románová kronika moravské dědiny o devíti dílech. Její děj je stejně pestrý jako národopisné prostředí Habrůvky na hranicích Hané a Slovácka. Měsíc za měsícem od října do září, ba den za dnem sleduje Alois Mrštík osudy mnoha desítek rázovitých figur a figurek, z nichž některé jsou pojítky na epizody bohaté dějové linie. Živý kolorit tvoří kroje, tance, písně, obyčeje, slavnosti, zábavy i svátky, končící obvykle vydatným popíjením, nejednou s nedobrými důsledky. Mistrně odposlouchaný je zde nářeční dialog.
" To už je k hrůzi - to je k hrůzi!" lamentuje starosta Filípek, když s písařem, radními a panem "hučitelem" šest dní a nocí připravují volební seznamy za vydatného zavlažování, a ještě lidi podají "rekuř". "To huž jináč nevypadá - než habe člověk na tě Habrovkó zplakal jako Ježíš nad tém Jeruzalémem." A na vivě nejvíc vínečko. Však už i panu faráři zpívali chlapci před farou, že se miluje s kuchařkou. Jako barvitá mozaika tu smutná, tu nezbedná či ironická střídají se historky, o nichž ví celá ves.
Však sám Filípek vzal starostenství, že chtěl svého povedeného syna Antoše vyvléci z vojny. Kovář "Pštros" dělá za čtyři, ale pije za osm a pak s ním není k vydržení. Radní Jakub přijde domů tak podroušený, že ho žena ztluče. Honza Hlůžkůj je nejen z rodiny pijanské, ale též zlodějské a do lesa chodí jak do svého. Nařezává stromy, ať je dost souší. A pytlačí se a dělají dluhy, "hotová Sodoma". Však se na rekrutské veselici Francek Fókals chlapci docela vsadil, že zatímco si krejčík Studýnka, dobrák, že by duši rozdal, hledí sklenice, vleze potmě v zastoupení do postele k jeho vyčouhlé ženě! Studýnka se nemstí : "Ne - to néni haňba moje - hani mojej ženy ... Hale Habrůvka hať se stydí, že má takový syny. Hať si je potrestá sám Pán Bůh."
"Hvězdou, kolem které se otáčel celý habrůvský svět, byl rychtář Cyrill." Z ničeho se zmůže na výnosný obchod i s hospodou, ale nakonec podlehne svodům a nástrahám vdané vesnické "Messaliny" Vrbčeny, která ho vysaje a přivede na buben. Cyrill rozbije rodinu, zničí děti a po požáru ve vsi si nakonec sám strčí hlavu do oprátky.
Obrazy zpustlosti, mravní uvolněnosti, v níž autor, milující svůj kraj, vidí vliv města, střídají výjevy veselé, humorné, líčení práce na polích od podzimu do nové sklizně, obrazy přírodních proměn i folklór "mezi Slovany nejryzejší". Každá kapitola je datována po křesťansku : "Na den sv.Václava., Svatý Václave, vévodo české země - Té písně v duši moravského lidu jako by ani nebylo. Zná ji pouze z doslechu a skoro ani to ne." Jde o klasické dílo kritického a dokumentárního realismu, jehož potřebě důkladnosti vyhovuje forma kroniky, dosud dobře čtivé.