Povídky malostranské je jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby. Vyšli roku 1878 a Neruda v nich popisuje dějiště svého dětství, Malou Stranu. Projevuje se zde výraz jeho postoje k chudému člověku s jeho bolestmi a smutky a také postoj k tehdejší měšťácké společnosti. Neruda zde charakterizuje některé lidové typy. Téměř všechny povídky píše tzv. „Ich-formou“. Autor ve všech 13 povídkách také užívá úsměvně satirický nádech zvláště v popisu honorace, která v té době byla ještě silně německá, klevetná a groteskně si „stoupající na špičky“. Časově jsou povídky zaměřeny na čtyřicátá a padesátá léta, ale Neruda je neomezil jen časově, ale i ve výběru postav a prostředí. Zobrazuje jen ty postavy, které důvěrně zná. Některé povídky předvádějí určitou scénu, jiné zase slouží k charakterizaci lidí, jejichž zvláštnosti jsou příznačné pro mizející malostranský svět. Neruda střídá v povídkách postup vážný s humorným až tragikomickým, což mu slouží k odhalování sobeckosti a omezenosti. To všechno poskytuje čtenáři detailní pohled na určitou část Malé Strany a jejích obyvatel. Kniha obsahuje tyto povídky: Týden v tichém domě, Pan Ryšánek a pan Schlegl, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky, Večerní šplechty, Doktor Kazisvět, Hastrman, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku, U tří lilií, Svatováclavská mše, Jak to přišlo (, že 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno), Psáno o letošních Dušičkách, Figurky.
Povídka třetí:
Přivedla žebráka na mizinu
Povídka vypráví o panu Vojtíškovi. Pan Vojtíšek byl žebrák, který žebral na Malé Straně. Jelikož byl u lidí velmi oblíbený, hlavně pro svoje čisté oblečení a pro svůj mírný laskavý obličej, tak se mu vedlo celkem dobře. Lidé ho měli rádi, často si sním povídali, dávali mu peníze, jídlo a třeba i tabák. Právě pro jeho ne příliš špatné postavení si ho chtěla vzít jedna žebračka od kostela svatého Mikuláše. Lidé jí říkaly „baba milionová“ (pro její: „Pánbů zaplať milionkrát.“). Byla to na pohled nepříjemná žena. Pan Vojtíšek se však oženit nechtěl a ona o něm ve zlosti rozhlásila, že má dvě dcery, které dělají slečny, a že je velmi bohatým vdovcem se dvěma domy na Františku. Většina lidí tomu bohužel uvěřila, pocítila k panu Vojtíškovi odpor, že prý si dělal z dobrých malostranských sousedů blázny, a tak mu přestali dávat almužny. Od té doby na víc na Malé Straně pan Vojtíšek nežebral. Pak každý den sedával u podloubíčka klementinského s čepicí před sebou na zemi, v rukou držel růženec a hlavu svěšenou. Někdy mu lidé sice dávali peníze, ale to jen velmi málo. Jednou v zimě se na Malou Stranu dostala zpráva, že pana Vojtíška našli po půlnoci zmrzlého. Měl na sobě jen rozedraný kabát, kalhoty a ani košili neměl.
Povídka čtvrtá:
O měkkém srdci paní Rusky
Povídka pojednává o paní Rusce, vdově po malostranském hospodském Rusovi. Paní Ruska měla zvyk chodit na každý pohřeb, o kterém věděla a na kterém vždy nebožtíka vždy velmi oplakávala. Lidé si mysleli jaké má měkké a útlocitné srdce, ale ona tam zatím chodila kvůli „klepům“. Vždy každého nebožtíka začala elmi pomlouvat. To se jí nevyplatilo na pohřbu Josefa Velše, toho času nejzámožnějšího malostranského obchodníka. Jeho příbuzným se to velmi znelíbilo, zvláště panu Uhmühlemu, tehdejšímu malostranskému policejnímu radovi, a tak pani Rusku z pohřbu vyhodily. Druhý den dostala obsílku, aby se dostavila na komisařství. Tam ji komisař zakázal chodit na všechny pohřby. Paní Rusku to velmi ranilo a nemohla se z toho dlouho vzpamatovat. Konečně však po půl roce dostala nápad a odstěhovala se do pronajatého domu, který byl hned vedle Újezdské brány. Tamtudy totiž musel každý pohřeb kolem a když šel jakýkoli, vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům a srdečně plakala.
Charakteristika postavy:
„Milionová bába“
„Milionová bába“ měla „protivný“ obličej, ze kterého vykukovaly žlutozelené kočičí oči. Okolo nich se sbíhají ke středně velkému špičatému nosu spousty jako tenounké nudličky drobných vrásek. Pod nosem se skví vráskami zkřivená neustále se škubající ústa, ze kterých při úsměvu z horní řady vystupuje jediný zčernalý zub. Na bradě se zase na slunci leskne šedivé chmýří. Hlava je podepřena starým seschlým krkem spojujícím ji s hubeným vychrtlým tělem, ze kterého visí dvě kostnaté ruce a které je podepíráno dvěma suchými „hnáty“.
Její povaha je co se dá od pohledu zjisti nepříjemná a odpudivá. Když se jí někdo znelíbí nebo ji odmítne v něčem pomoci, tak ho začne pomlouvat a škodit mu. V příběhu zastává postavu zápornou a nelibou. Její vychytralost si nezavdá s její podlézavostí a pomstychtivostí. Snaží se dobře se zabezpečit a proto se chce provdat za dobráka pana Vojtíška.
Vzhledem k její chudobě měla na sobě plátěné suknice, které se kolem jejích hnátů plandaly skoro bez zašustění, něco přes tělo a modrou plachetku při chůzi kývající se nahoru a dolu.
Vlastní názor
Celá knížka se mi vcelku líbila, až na děj prvního příběhu, který se mi zdá trochu nezáživným a až příliš zdlouhavým. Čtení sice díky tehdejším slohu a výrazům není jednoduché, ale po několika stránkách si čtenář na tento styl zvykne. Postavy jsou charakterizovány velmi dobře a realisticky. Jejich vlastnosti a povahy se v povídkách vyvažují a doplňují. Velmi zdařilá se mi taky zdá kresba dobového prostředí a trefné satirické prvky. Knihu bych doporučil někomu, kdo má trpělivost a kdo se zajímá o tehdejší poměry.
24. květen 2008
6 006×
863 slov
