V této sbírce Jana Nerudy promlouvá a zpívá duch mužný, vyrovnaný se světem i osudem, smířený s bolestmi i citovým vyspěním, ale prohrávající též s jasným a jarým humorem.
Toto dílo vzniklo v jeho myslitelském sklonu, jež se za posvátné samoty večerní a ve vážném soustředění mysli obrací k zářícím zjevům nebe. Rád rozváděl vědeckou představu. Vřele se zde zabývá o dobro národa a pokrok lidstva. Jeho básně jsou jasné a hravé, často přenáší lidské milostné vztahy do vesmírní říše. Používá vědecké a poučné názory. Svěřuje se nám, zdrobňuje, zlidšťuje a zjemňuje veškeré vesmírné tělesa a přirovnává je k lidské společnosti, přírodě a celkovému životu na Zemi.
Ukázka: …“což třepotá se to tu hvězdiček, jak včeliček ve veletním roji…“
Poučuje nás a zároveň nám i ukazuje historii a dřívější názory na svět.
…“Zem byla dítětem, myslela ona, že vesmíru pyšný střed a kolem ví se Slunce i obloha a celý širý svět točí…“
Neruda se stal pyšným na své vlastenectví, které se stalo odvážným a krutým. Teď již nepramení z pocitu vědomí, ale z vědomí síly. Chce vyburcovat národ a ukázat se světu.
…“Vzhůru již hlavu, národe, k nebi své zvedni oči!“
Jednou chce vyburcovat národ, podruhé zase píše o vztazích mezi matkou a dítětem. O pevném poutu a lásce, která mezi nimi plyne.
…“ Ach, což ta láska mateřská, přes časy, přes hrob hoří, neumrazíš ji na horách, neuhasíš ji v moři.“…
Jindy zase promlouvá k noci, národu, světlu, sám k sobě, hvězdám. Jindy nám vypráví o sobě nebo vzpomíná s hvězdičkami.
„…Před lety jsi mě slyšela, jak jasně jsem zavýsknul…“
Na závěr popisuje zánik planet. Co by bylo – nebylo, vzniklo – nevzniklo, starý život – nový život. Neruda měl velmi rozsáhlý přehled o vesmíru, životu světě, musel mnoho znát a prožít, vytrpět a musel být odvážný, vzdělaný a přitom zranitelný a citelný.
Můj názor: Knihu jsem musela dlouho číst, než jsem pochopila co v ní líčí. Básně se mi líbily.
4. prosinec 2007
6 126×
319 slov
