Novalisovi „Hymny noci“ vydané v srpnu roku 1800 jsou považovány za vrcholné dílo rané německé romantiky, cyklus šesti hymnických zpěvů ve verši a v básnické próze.
H. n. je poměrně malé dílo, asi 15 stran běžného textu. Hymny jsou založeny na kontrastech mezi dnem a nocí, životem a smrtí…
V prvních částech děj začíná apostrofou světla, které dává život přírodě i člověku a „zjevuje zázračnou nádheru říší světa“ v mnoha proměnách. Noc podle Novalise však v člověku otevírá „nekonečné oči“ v podobě snů, jež jsou příslibem věčné harmonie.
Ve třetím hymnu je líčen snový zážitek: obraz úzkosti truchlícího člověka, nacházejícího zaslíbení v noci, jež jej spojuje v novém bytí s jeho zemřelou milenkou (obraz Sofie von Kühn zemřela v roce 1797)
Ve čtvrtém hymnu se opět vrací autor k oslavě krásného dne a každodenní činnosti, ale v závěru se opět schyluje k opěvování noci jakožto matky všeho bytí a pramene eutanazie, a smrti, stále mladé a obrozující se , souznící s láskou a poskytující jedinci vědomí věčného trvání.
V pátém a šestém hymnu se Novalis vrací zpět do dějin lidstva, do dob antiky – mladého a naivního dětství, do doby Ježíše Krista – sebeuvědomující se smrti – jako zvěstovatele spojení člověka s říší budoucí harmonie.
Závěrečnou chórickou oslavou vykoupení člověka smrtí se cyklus uzavírá.
26. červen 2008
8 943×
211 slov
