V tragickém osudu Josefa a Magdaleny není vylíčen jen milostný příběh, ale především zoufalý boj o existenci všech pracujícich z doby první republiky. Na Hod boží svatodušní Máří Magdaléna Ohlímová jela z Prahy, kde žila, do své rodné obce k tetě. Chtěla navštívit hrob rodičů, pohovořit si se známými. Po sedmi letech opět stanula na půdě své rodné vsi. Cestou k tetě potkala rodinu s jedním dítětem, kteří byli bez domova. Konečně přišla k tetě.Na muzice se setkala se svým známým Josefem Tomšů, který tancoval jen s ní. Oba si navzájem řekli, že jsou svobodní a oba vycítili, že by se k sobě hodili. Magda řekla Josefovi, že by už na vesnici nepřivykla a že také kdyby měli děti, neuživili by je. Po muzice se šli spolu projít. Josef chtěl, aby mu Magda patřila, což se mu také podařilo. Magda za nedlouho odjela zpátky do Prahy. Josefa brzy propustili z práce a on se nerozmýšlel a jel hledat práci do Prahy. Doufal, že vyhledá Magdu, ale na její stálé adrese ji nenašel. Řekli mu, že se odstěhovala. Podařilo se mu dostat práci jako pomocný dělník na stavbě. Za nedlouho se těžce zranil jeho spolupracovník Švaec. Při jeho návštěvě v nemocnici potkal Magdalenu. Čekala dítě, ale protože se bála, že ho neuživí, chtěla ho dát pryč. To se však prozradilo a ona se ocitla v nemocnici. Josef chtěl, aby se Magda stala jeho ženou a ona svolila. Přestěhovala se do jeho bytu. Bydleli v podnájmu u paní Ditrichové. Její muž byl na práci ve Francii a dcera Božka si žila dobře, protože se prodávala na ulici. Josef a Magda si žili sŤastným životem, jednou si dokonce vyjeli na výlet. Josef se připojil ke stávkujícím, proto ho propustili. Nyní oba žili z práce Magdaléniny, která šila po domě zakázky, které jí obstarávala paní Ditrichová. Když se však vrátil pan Ditrich a chtěl, aby se mu Magda prodala. A ke všemu jim někdo ukradl peníze, Magda se již nerozmýšlela a odešla s Josefem z podnájmu. Stále ji lákal jeden šofér, aby odešla bydlet k němu, že se bude mít dobře, ale ona stále odmítala. Začala se s Josefem potulovat od vesnice k vesnici a byli živi jen z toho, co si náhodou vydělali nebo ukradli. Tak se obe dva stali zoufajícími, život se jim zdál zbytečný, dlouhý. Nakonec se připojují k průvodu lidí jdoucích za rudým praporem. Uvědomují si, že jsou nyní v kolektivu a jejich síla se tím znásobila. Všichni společně křičí: „Chceme žít !“
20. květen 2008
2 927×
413 slov
