Olbracht, Ivan - Golet v údolí

Československý spisovatel Praha 1968
14 – té vydání ( u Československého spisovatele třetí)

Kniha Golet v údolí obsahuje 3 povídky odehrávající se v židovské vesnici Polaně, která se nachází uprostřed nádherné přírody Podkarpatské Rusi. O této osadě by se rozhodně dalo říci, že byla od současné Evropy hodně vzdálená, ne však ve smyslu zeměpisném, ale kulturním a duchovním. Její židovští obyvatelé tvořili chudou, vždy nejvíce zneužívanou společenskou vrstvu už nejzaostalejší části nově vzniklé Československé republiky. Měli ale něco, co je posilovalo a stmelovalo i při nejhorších časech. Své tradice, svou víru, svá přikázání a neochvějné přesvědčení o příchodu Mesiáše, jenž je, národ Bohem vyvolený, odvede do země zaslíbené. S tímto přesvědčením přečkávají všechny nesmyslné změny světa a protivenství ostatních národů, stejně jako činili odjakživa.

První povídka se jmenuje: Zázrak s Julčou
Hl. postavy: Bajnyš Zisovič,jeho žena Rojza, Pinches Jakubovič, turista, turistka, Salom Fux a další.
V Polaně jsou 2 krámky. Jeden patří rodině Fuxových a druhý rodině Šafarových. Je chudá doba.
Bajnyš Zisovič byl vozit šest dní kamení. Většinu vydělaných peněz zapírá a uschovává je na studia pro svého nejstaršího syna. Jde koupit na dluh mouku do krámku k Fuxovým. Sura, dcera Fuxova, mu mouku na dluh nedá. Bajnyš nemá peníze a potřebuje nasytit osm hladových dětí a nakoupit pár věcí na šábes. U paní Fuxové si vyprosí kousek chleba a v kovárně si vykřičí jednu ředkev a cibuli. Tím bohužel hladové žaludky svých dětí nenasytí. Jako správný žid věří, že je hospodin nenechá zemřít hladem. Druhý den spatří Bajnyš dva turisty. Požádá je o almužnu. Turisté potřebují koně. Bajnyš se začne vydávat za někoho jiného a nabídne jim svého koně. Tím koněm je Julča, dvacetiletá kobyla s bělmem na pravém oku, s krkem opruzeným od vožení pytlů s vlhkým sýrem z polonin a křivýma nohama. Po shlédnutí Julči se turisté samým vztekem nakonec upřímně rozesmějí. Pronajímají si koně a Bajnyš jim dělá čtyři dny doprovod. Za každý den dostává 25 Kč a ještě k tomu 5 Kč na jídlo. Turisté si ho oblíbí a nakonec mu ještě slíbí starý oblek , plášť pro ženu a pro děti botičky. Bajnyš opět schovává většinu peněz na studia svých dětí.

Druhá povídka se jmenuje: Událost v mikve
Hl. postavy: Pinches Jakubovič,Mojše Kahan, Brana, rabín a další.
Každý předšábesový večer, večer páteční se schází muži z celé vesnice, aby se podrobili posvátné koupeli v mikve. Tuto koupel absolvují také ženy, čtrnáct dní po objevení červeného květu. V této době jsou ženy nečisté. Nesmí s muži mluvit a ani se jich dotýkat. Pouze noc po očistné koupeli mohou plnit své manželské povinosti. Pinches se bál tohoto okamžiku, okamžiku, kdy vstoupí do mikve i jeho žena Brana. Brana je dobrou matkou a živitelkou, ale s Pinchem zachází dost krutě. Prosí boha o zázrak. Večer se schází muži v mikve. Pinche vchází do mikve jako první. Všimá si, že mikve není plná. To znamená, že je nečistá. Za to, aby byla mikve čistá zodpovídá Mojše Kahan bédr (lázeňský) a šames (kostelník) v jedné osobě. Všichni jsou neštěstím zaskočeni, jen Pinchemu se všechno zdá mnohem hezčí. Teprve až v úterý se jede do města pro rabího. Ten musí být u toho, kdy je do mikve nalito tolik mléka, aby byla zase plná. Konečně je mikve opět čistá. Všechny náklady spojené s očistným obřadem musí uhradit Mojše z částky, kterou dostává za práci v mikve. Když tak přemýšlí, jak se vyhnout dluhům, vyruší ho Brana, která se jako první spěchá umýt do mikve. A tedy Mojšemu dochází, že nehodu v mikve zapříčinil Pinche jen proto, aby oddálil okamžik plnění manželských povinností.

Třetí, nejznámější povídka:O smutných očích Hany Karadžičové
Hl. postavy: Hanele Šafarova, Henelini rodiče, Ivo Karadžič, Ivova matka, Šlojme Kac a další.
Hanele Šafarová žije v Polaně se svými rodiči. Její rodina byla kdysi bohatá. Její děd se soudil o majetek s Fuxovými, ale soud prohrál a tak rodina Šafarová pozbyla svého jmění. Haneliny sestry měly velké věno, ale na Henele díky rodinnému neštěstí a změně moci, se kterou souvisela výměna peněz, nezbylo téměř nic.
Hanele měla svého dědečka ráda, ale měla na něj špatnou vzpomínku, se kterou se nikomu nesvěřila. Když bylo Hanele šest let, chytli tatínka vojáci při obchodování s tabákem., který byl v Polaně 6x až 10x dražší než v Rumunsku. Šafar vojáky na cestě do vězení podplatil, vzal je domů a tam je opil. Vojáci však uviděli nejstarší dceru Etelku a chtěli ji pozdravit. To tatínek nedovolil. Etelka utekla a vojáci ve vzteku rozmlátili hospodu, kterou Šafarovi vlastnili. Aby je Šafar uklidnil, začal jim znovu nalévat. Malá Hanele, která byla na hlídání u sousedů se vrátila nečekaně domů a stala se svědkem strašného dědečkova činu. Dědeček pronesl nad opilými, spícími vojáky talmudskou kletbu. Ještě před tím je polil lidskou vodou. To židé považují za horší než vraždu. Takový člověk je nečistý a přestává být člověkem.
Když je Hanele téměř dospělá, proniká do Polany sionismus, nebo-li nevěrectví. Brzy se novým učením nakazí půlka vesnice. Rodina Šafarová dále dodržuje židovské zvyky. je založen židovský spolek chaluka. Jednoho dne přichází pražského ústředí psaní, ve kterém se zmiňují o založení hachšary v Moravské Ostravě. Ten, kdo byl v hachšaře se mohl snadněji dostat do Palestiny, vysněné země všech židů. Z Polany mohou jet jen dva lidé. Hanele touží jet. Rodiče nakonec svolí, protože jen tam, si může najít bohatého ženicha. Hanele je však zamilovaná do zdejšího mladíka Šlojma Kace. Její láska je opětována. Kacova rodina není chudá, ale v Polaně ji v lásce nemají, protože Šlojmův otec jezdí v létě žebrat do Prahy. Do hachšary chce jet mnoho lidí, ale po vyslechnutí podmínek se nikdo nepřihlásí. Najednou se přihlásila Hanele. Protože byla jediná, je zvolena radou jako vyhovující.
A tak Hanele začíná nový život v Ostravě. Našla si místo u firmy Roubíček & Löbl, kde pracuje jako šička. V hachšaře to není nejhorší, ale všechny zásady šábesu se tam nedodržují. Hanele na Šlojma sice stále vzpomíná, ale po tom, co ji provedl, ho už nemiluje. Když jde jednou o polední přestávce na oběd, dá se s ní do řeči mladý muž s velkým nosem. Představil se jako Ivo Karadžič. Pozívá ji na oběd. Protože se Hanele s Ivem schází dál, je vyloučená z kadmy. Ivo ji nachází místo i byt. Bere ji do divadla, kina i do kavárny. Hana, tak jak jí Ivo nazývá, je šťastná. Ivo, jako její zaměstnavatel, ji bere na služební cestu do Prahy. Koupí ji pěkné šaty a zve ji do Národního divadla. Ivo seznámí Hanele s maminkou. Hanele se dozvídá o Ivově minulosti. Ivo byl kdysi žid, ale od této víry ustoupil a stal se nevěřícím. Jeho pravé jméno bylo Izák Kohn. Hanele se s tím smíří a ví, že Ivo se k židovské víře už nikdy nevrátí. Obává se však toho, jak to příjmou její rodiče a celá Polana. Po čase se vydávají do Polany pro požehnání Haneliných rodičů.
Mezitím se v Polaně zjevil Pinchemu anděl. Oznámil mu, že je skutečně lamet vav a zvěstoval, že se v Polaně odehraje smrt. Smrt, kterou Polana ještě nezažila.
Hanelini rodiče je vřele uvítali. Ivo se jim líbí a navíc nepožaduje věno, které stejně nemají. Potom, co se dozvědí, že Ivo není žid, odvedou Hanele a ukryjí ji ve staré kuchyňce. Ivo musí jít do hotelu k Fuxovým. Najme si pár mužů, kteří hlídají celou noc stavení Šafarových. Druhý den je svolána polanská rada a přemlouvá Iva k židovské víře. Ivo neustoupí a nehodlá bez Hanele odejít. Na protest se schází na Šafarově dvoře celá vesnice. Iva uráží a vyhání ho. Ivo se snaží vzbouřený lid rozehnat výstřelem z pistole, ale tím situaci ještě zhorší. Pomohou mu až četníci. Ivo si odvádí Hanele a Polana prožívá duchovní smrt své židovské dcery, nejhroznější ze všech smrtí.
A oči Hany Karadžičové, nejkrásnější oči z celé Polany, oči mandlového tvaru, neslýchaně velké, černé a hluboké až k zatočení hlavy, zůstanou smutnými navždy.

Všechny tři ukázky byly zfilmovány. První dvě, Zázrak s Julčou a Událost v mikve režíroval Zeno Dostál ve filmu Golet v údolí. Scénář napsal Zeno Dostál a Jana Dudková. Film byl natočen v roce 1995 a v téže roce byl oceněný Českým lvem za nejlepší kameru a nejlepší hudbu.
Povídku O smutných očích Hany Karadžičové režíroval Karel Kachyňa ve filmu Hanele.Scénář napsala Jana Dudková. Film vyrobila Česká televize v roce 1999.

Ivan Olbracht (vl. Jménem Kamil Zeman)
* 6. 1. 1882 v Semilech + 30. 12. 1952 v Praze

Syn spisovatele Antala Staška. Rodinné prostředí, působilo na Olbrachta již od dětství a rozhodlo o zaměření jeho literární i veřejné činnosti. Studoval na gymnasiu v Dvoře Králové. Práva začal studovat v Berlíně. Pokračoval v nich v Praze, ale v třetím roce přestoupil na fakultu filosofickou, kde studoval historii a zeměpis. Studia nedokončil a stal se novinářem. Už v mládí přešel do styku s dělnickým hnutím u redaktora Českého venkova J. Langnera ve Dvoře Králové. Psát začal do Hajnovy Osvěty lidu a hořické sociálně demokratické Pochodně. V r. 1909-16 působil jako redaktor vídeňských sociálně demokratických Dělnických listů, 1916-20 v Právu lidu. Jako člen sociálně demokratické strany stál na její marxistické levici (v letech 1920-21 byl členem KSR/b). V lednu 1920 odjel jako její delegát ilegálně do sovětského Ruska na 2. sjezd III. Internacionály, po návratu se stal redaktorem Rudého práva (1921 přeložil Komunistický manifest). Vyvíjel intenzivní revoluční činnost v KSČ, pro niž bal také dvakrát vězněn (v tehdejší Slezské Ostravě 1926 a na Pankráci v Praze 1928). Pracoval v komunistickém tisku, pomáhal redakcím mimopražských stranických listů (brněnská Rovnost, hodonínské Slovácko), přednášel na dělnických a politických schůzích, spoluzakladatel Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem atd. Ani po dočasném rozchodu s KSČ v roce 1929 neopustil své komunistické smýšlení. Pracoval dále v pokrokových organizacích, vystupoval proti fašismu. Od r. 1931 pobýval často na Zakarpatské Ukrajině (do 1936), za okupace žil ve Stříbrci u Třeboně, kde byl poslední čas ve spojení s partyzánskou skupinou Jana Žižky z Trocnova. Po revoluci v r. 1945 se nakrátko ujal řízení Krajského národního tiskového odboru ministerstva informací. Od r. 1945 byl jmenován národním umělcem. Přispíval do mnoha novin a časopisů. Pokrokové Podkrkonoší, Osvěta lidu, Pochodeň, Zvon, Rudé květy, Kopřivy, Dělnické listy (vídeňské), Právo lidu, Akademie, Rudé právo, Reflektor, Tvorba, Literární noviny, České slovo, Čin, Rozpravy Aventina, Panoráma, Palcát aj. a do dělnických kalendářů.

Olbracht patří k největším osobnostem české literatury 20. století. V mládí psal verše, pokusil se i o drama. Později vytvořil několik filmových scénářů (Marijka nevěrnice, s K. Novým, Lešetínský kovář, oba scénáře v souboru Pryč s legendami, 1961 dále Frantík pekař, Modrá armáda, Ubráníme!), napsal velké množství novinářských článků, těžiště jeho díla je však v povídce, románu a reportáži.

Styk s dělnickým hnutím a spolupráce s dělnickým tiskem vytvářely autorův revoluční postoj k sociálním otázkám. Olbrachtovy předválečné prózy se vyznačují odbojem proti měšťácké společnosti, kritickým pohledem na její rozklad i vědomím marnosti individualistické revolty. Společenským protestem je už Olbrachtova knižní prvotina O zlých samotářích., přinášející povídky o lidech vyhoštěných ze společnosti, o tulácích potulných komediantech a rasících, které boj o existenci zahnal do samoty a hlad učinil zlými“, jejich zápas o vnitřní svobodu nemnoze splývá se zápasem o svobodu společenskou. Naopak falešně pojatou vnitřní svobodu a sobecký egoismus zobrazil v monograficky koncipovaném psychologickém románu, Žalář nejtemnější, příběhem žárlivého slepce, který není schopen normálního lidského soužití. Na osnovném námětu své ranné povídky Bratr Žak, na konfliktu života a umění, založil Olbracht i vrcholný román svého předválečného údobí, Podivné přátelství herce Jesenia. Osudy dvou herců, nerozlučných přátel a přitom lidských protichůdců, zachytil Olbracht nejen dialektiku tvůrčího procesu, nýbrž dva protikladné životní postoje: vášnivou, leč anarchisticky rozkladnou lásku k životu a ušlechtilý a odpovědný humanismus, tragicky však propadlý kultu umění i přeceňování jedincovy síly. Sleduje syntézu kladných složek těchto postojů na přerodu člověka, který se vykupuje ze svého osamění nesobeckou láskou a dozrává v bojovníka za nadosobní ideály národní.
Pod vlivem Říjnové revoluce i aktivní činnosti politické a publicistické vyrůstal Olbracht v komunistického umělce. Novinářskými články, fejetony, reportážemi, polemikami pohotově zasahoval do soudobého politického života. Z cesty do sovětského Ruska vytěžil reportáže, jimiž jako první z našich spisovatelů pravdivě informoval o životě v sovětské zemi, Obrazy ze soudobého Ruska, zvláště se zajímal o dosah revolučních přeměn pro kulturní život země. Nemilosrdně odhaloval společné základy, na nichž spočívalo staré mocnářství i nově utvořená buržoazní republika Devět veselých povídek z Rakouska i republiky. Klasickým románem české socialistické literatury Anna proletářka, se mu podařilo typizovat kolektivní narůstání revolučního kvasu a sílu proletářské revoluční solidarity. Příběh typizovat kolektivní narůstání revolučního kvasu a sílu proletářské revoluční solidarity. Příběh venkovské služky, která uprostřed třídních bojů v Praze r. 1920 i pod vlivem svého muže dělníka uzrává v uvědomělou proletářskou ženu, se rozrůstá v živý obraz historických událostí vedoucích ke generální stávce a k boji o Lidový dům v prosinci r. 1920, s četnými postavami měšťáků i dělníků, oportunistických vůdců i skutečných revolucionářů. Nositelem revolučního humanismu učinil tu Olbracht už dělníka a překonal tak jistou abstraktivnost revolučního jeseniovského životního typu. Prolnutí reportážní metody s postupy beletristickými, jeho Olbracht v Anně proletářce užil, uplatnil umělecky sevřeněji v Zamřížovaném zrcadle, napsaném na základě vlastních zážitků z ostravské věznice a odhalujícím surovost buržoazní justice.

Čerpáno z:
Slovník českých spisovatelů
Zpracoval ústav pro českou literaturu ČSAV
Redigovali Rudolf Havel a Jiří Opelík s redakčním kruhem: Jaroslav Kolár, Jaroslav Opavský, Mojmí Otruba, Zdeněk Pešat, Jan Petrmichl a Miloš Pohorský
Fotografické přílohy: E. Einhorn. J. Nikodým, J. Novák, J. Pařík, M. Peterka a B. Straka
Vydání první
Vydal jako svou 2319. publikaci Československý spisovatel v Praze r. 1964
628 stran a 40 stran příloh

Internet
Video, televize

Ukázky:

Popis mikve
Bože, jak přiblížiti pojem mikve lidem západu, zvyklým na uzounké uliční obzory, a jak mozkům, zaměřeným nejen na pokroky techniky, neschopným pochopiti hlubokost tajemství, ba pochybujícím a o jsoucnosti tajemství vůbec?
Jistě. Je možno pokusiti se o to metodami popisnými a říci, že je to chýše se zabedněnými okny, uvnitř rozdělená na půl, a v té jedné, do černa vyuzené, že hází hanebník Riva do pece buková polena a ohřívá v kotli vodu a v šeru té druhé že stojí dvě dřevěné vany, v nichž se každého měsíce zbavují ženy zbytků své krve, v zemí že je vyhloubena nádrž se čtyřiceti vědry vody a na okraji té nádrže že jest pohoří stearínu a loje se zbytky černých knůtků, to od toho, jak ženy při rituálních nočních koupelích nalepovali oharky jedné svíčičky na nedopalky ostatních… Ale: víme už něco o mikve? Ani zbla!

Já, Hospodin bůh váš, který rozsvěcuji a zhasínám hvězdy na dráze nebeské, svatý a věčný, který jsem vyvedl vaše otce ze země Mizraim a z domy služby, k vám mluvím takto: Zřiď, Izraeli, v každé obci, a ovšem také v Polaně, lázně a v těch sdělej nádrž na čtyřicet věder vody a každý, kdo se mně bude chtít zalíbiti, se tam koupej každý den, a ohavníci, kterým půjde jen o to, aby se vyhnuli strašlivé prchlivosti mé, alespoň jednou za týden, v pátek před šábesem! A v té nádrži nechť se také každý měsíc vykoupají ženy, a to přesně čtrnáct dní po objevení se květu jejich krve a po celých těch čtrnáct dnů budou nečisté a každý, kdykoli by se jich dotkl, bude také nečistý a mně ohavností, neboť jejich lenochy jest možno k dobrému dílu na rozmnožení mého národa izraelského donutit jen hladem. Ale protože jest váš lázeňský chlap nepořádný, líný, plný nepravostí a mně navýsost protivný, a kdybych mu to dovolil, nechal by vás nakonec šplouchati se v loužičce bahny, sděláte uvnitř nádrže čáru hraniční, po kterou sahá čtyřicet věder vody, a nechá-li bédr klesnouti vodu pod ni, bude lázeň nečistá potud, pokud ji na svůj náklad nenaplní mlékem – ať to cítí.

Lamet vav
Jen třicet šest je v každé generaci, kteří nosí jméno svatého čísla: lamet vav. Jen třicet šest je těch, kteří zachovávají svět. Bůh si je nevybírá mezi učeným rabíny, ani mezi mocnými světa, ani mezi boháči, vyvoluje je z řad krejčích, nosičů břemen a na východě mezi nosiči vody. Nikdo je nezná. Neboť jejich údělem jest zachovávat o svém poslání věčné mlčení a ve chvíli, kdy by je komukoli prozradili, zemrou, a anděl Hospodinův, snad v podobě žebráka, snad žáka rabínské školy s bílými punčochami, snad neznámého cizince, příjde k jinému synovi vyvoleného národa, možná v Buenos Aires, možná v Bombaji, možná v Kapském Městě, možná v Polaně, a řekne mu: „Byl jsi vyvolen.“ Tak třicet šest chudých, nepatrných a pracujících, ale vědoucích a vidoucích, putuje křižovatkami světa, skládá u Morice Schönfelda v Berehově z vozu petrolejové sudy a bedny s cikorkou, sedí s jehlou v ruce v hořeních poschodích chudých čtvrtí Nového Yorku a vyrábí laciné kalhoty pro konfekční závody, roznáší v egyptských přístavech měchy s vodou: a nikdo netuší, kdo jsou a jak drtivé břemeno nesou na svých plecích. Ale běda každému a běda celému Izraeli, kdyby je někdo urazil nebo ublížil jim. Jen někdy, zřídkakdy, se dva z nich potkávají a silou svého ducha se poznávají. Jen zřídkakdy poznává některého z nich učený rabín podle síly a pronikavosti, kterou nabývá modlitba obce, modlí-li se on spolu.

Šábes
V této chvíli pátečního odpoledne se totiž na nebi i na zemi dějí divné věci. Andělové strojí princeznu Sabat do nejnádhernějších rouch, připravujíce se i ji na chvíli, kdy jim bude dovoleno rozsvítit první tři hvězdy na znamení, ž odvádějí nejmilostnější, nejsladší a bohu ze všech nejmilejší od jeho trůnu ozdobeného symboly hebrejských písmen, z nichž byl kdysi stvořen svět, aby ji provedli zlatými branami nebes a svěřili na den vyvolenému národu. A dole v Polaně se připravují na její příchod. Ženy napekly pšeničných chlebů, přinesše dříve Hospodinu zápalnou oběť (ach, naslinily si jen prsty, utrhly z těsta kousek, luskly jím z prstů do pece a zamumlaly něco – ale aspoň to učinil ), vyžehlily bílé roušky, nakoupily šábesových svíček nebo, dovolávající se náboženské solidarity, si v krámech jejich úvěr vykřičely a teď, zastrčivše cípy sukní za pasy, drhnou podlahy a okny, pak budou krájet nudle, vařit šábesovou slepici a připravovat šábesový stůl, aby zatímco budou muži v modlitebně, podle jedné ze tří povinností, které jim uložil Hospodin, přivítaly princeznu: žehnáním sobotních světel.

Tajemství leží na zcela jiné trati, než kudy jezdívá rozum, vzdalujeme se mu tím více, čím více je honíme po vyježděných kolejích, popohánějíce drezínu rozumu.

Všichni něco hledáme. A dříve či později to všichni nalezneme. Ne však v cizím dalekém světě. Doma. V e svém srdci. A ve své duši.