Vlastním jménem Kamil Zeman. Narodil se 6.1.1882 v Semilech. Pocházel z umělecké rodiny – jeho otec Antal Stašek (vlastním jménem Antonín Zeman) pracoval jako advokát v Semilech, napsal knihy Blouznivci našich hor, O ševci Matoušovi a jeho přátelích a V temných vírech. Právě toto rodinné prostředí, působilo na Olbrachta již od dětství a rozhodlo o zaměření jeho literární i veřejné činnosti. Po gymnáziu studoval práva v Berlíně a pokračoval v nich v Praze, nedokončil studium protože přestoupil na fakultu filosofickou, kde studoval historii a zeměpis. Studia nedokončil a stal se novinářem. Pracoval jako redaktor Dělnických listů ve Vídni (1909-16), Práva lidu (1916-20) v Praze a Rudého práva (1921-29). Po první světové válce napsal knihy Podivné přátelství herce Jesenia, Žalář nejtemnější a O zlých samotářích. V roce 1920 odjel ilegálně do Ruska kde napsal soubor reportáží Obrazy ze soudobého Ruska. Účastnil se tam 3. internacionály - byl nadšen pro myšlenky komunismu. Byl členem komunistické strany ze které v roce 1929 odešel, protože podepsal Manifest 7, což byl protest sedmi umělců proti novým názorům ve straně. Od roku 1931 do roku 1936 pobýval v Podkarpatské Rusi (odehrává se tam mnoho jeho povídek) upoutala ho tam drsná, divoká a nezničená příroda a také zajímaví lidé (trestanci, Židé). Z jeho pobytu na Podkarpatské Rusi vycházejí například díla Nikola Šuhaj loupežník, Země beze jména nebo Golet v údolí. Za války působil v ilegálním vedení komunistické strany. Byl vězněn. Po roce 1945 se stal poslancem Národního shromáždění a členem výboru KSČ. Roku 1947 byl jmenován národním umělcem. Ve své poválečné tvorbě věnoval hlavně dětem (Biblické příběhy, Ze starých letopisů, O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách a historický román Dobyvatel o dobývání Mexika). Také se věnoval úpravám některých svých starších prací. Olbracht patří k největším osobnostem české literatury dvacátého století. V mládí psal verše a pokusil se i o drama (Pátý akt), později vytvořil i několik filmových scénářů, napsal také mnoho novinových článků, ale těžiště jeho díla je v povídce, románu a reportáži. Byl průkopníkem socialistického realizmu a měl silné levicové smýšlení. Měl vytříbený básnický styl, jazyk prózy a vypravěčské umění. Ivan Olbracht zemřel ve věku 70 let 20.12.1952 v Praze.
Kniha Podivné přátelství herce Jesenia vypravuje o přátelství dvou úplně odlišných lidí: Jiřího Jesenia a Jana Veselého. Román začíná na venkově kde je Jesenius na dovolené. Jednou na vystoupení místního ochotnického spolku si Jesenius všimne Jana Veselého. Toho Jesenius přesvědčí, aby s ním odešel do Prahy. Tam mu Jesenius zařídí práci v divadle Uránie, kde je ředitelem pan Grün. Na Jeseniově venkovském pobytu se stane ještě jedna důležitá věc – zde pozná Jesenius svou životní lásku Kláru Brožkovou. V Praze se Janu Veselému daří a je mezi návštěvníky divadla velmi oblíben. Časem se dostane až na jeviště Národního divadla. Průběžně se s Jeseniem stýkají a jejich přátelství vzkvétá. Mezi tím Jesenius pátrá po Kláře, která se mu po návratu do Prahy ztratila. Toto pátrání je však neúspěšné. Jesenius zjistí že jeho Klára a Veselý spolu něco mají. Okamžitě si najde Veselého a vše s ním probere. Veselý se mu vysvětlí, že Klára pro něho není nijak důležitá a kdyby se mu Jesenius svěřil dříve nemuselo nic stát. Jesenius se pokusí Kláru vyhledat, ale zjistí že odjela do Německa. Přátelství Jesenia a Veselého se začíná pomalu zotavovat. Jednou se Veselý Jeseniovi svěří že kdysi, při svých cestách po Itálii, zabil člověka – Veselý ji nazýval Gabriela. Podle Veselého ho teď všude pronásleduje její duch a zabíjí jeho přátele. Po čase se Veselý rozhodne že ho už práce v divadle nebaví a odjede. Jesenius teď zůstává sám. Vypukne válka a jeho myšlenky jsou teď zaměřeny na přemýšlení o právu zabíjet, v rámci toho přemýšlí i o sebevraždě. Ještě jednou ho navštíví Jan Veselý, povečeří spolu a na další den Jan odejde. Jednou si Jesenius vyjde na procházku a potká starého pána, se kterým rozebírá své myšlenky. Ten mu mimo jiné řekne, že kdysi měl dceru, která jednoho dne odjela do Itálie a už se nevrátila, jmenovala se Gabriela Oppenwaldová, podle starce byla velmi zlá. Jesenius už chápe koho Veselý v Itálii zabil. Teď je už rozhodnut ukončit svůj život sebevraždou. Vše si pečlivě naplánuje a zařídí. Když se však rozhodne že vypije svůj jed je vyrušen pádem nástěnných hodin. Jesenius ještě neví, že zrovna na východní frontě zabili Veselého a s ním odešel i zlý duch Gabriely Oppenwaldové. Jeho sebevražedné nálady jsou pryč. Po válce k němu přijde Klára, která mezitím porodila dítě. Pojmenovala ho po Jeseniovi – Jiří. Kniha končí tím že se Jesenius a Klára rozhodnou odjet za hranice.
Příběhy Olbrachtových povídek a románů patří k těm, do nichž se čtenář rychle začte, rád je poslouchá a někdy i sám vypravuje. Vycházejí obvykle z přímého dotyku se skutečností v její drsné, někdy věcně dokumentární podobě.
Kniha Podivné přátelství herce Jesenia je založena na protichůdných osudech dvou herců naprosto odlišného charakterového založení a rozebírá problematiku podstaty a inspirace hereckého umění. Román také odpovídá na otázku umělcova vztahu k národu a společnosti. V knize je zobrazeno jak umělcova duše roste přátelstvím a láskou k obětavé spanilosti mravní. Kniha je kontrastem romantické a realistické koncepce. Na jedné straně stojí ukázněný, třídně uvědomělý, střízlivý a do krajnosti obětavý Jiří Jesenius a proti němu Jan Veselý – mystikou zatížený ale jinak nespoutaný člověk, dobrodruh, který se neohlíží na to jakou zkázu za sebou zanechá jeho chování. Veselý svým hereckým uměním a svým chováním některé udivuje a jiné zas pobuřuje – všichni jsou ale jeho osobností udiveni.
K určujícím momentům děje románu patří úvodní konfliktní setkání hlavního hrdiny herce Jesenia , vážného, ušlechtilého a hloubavého umělce, s jeho protějškem či spíše protipólem – s emocionálním, neustále rozjitřeným Janem Veselým, který představuje typ člověka okamžitých rozhodnutí a činů, člověka riskujícího a romanticky se odevzdávajícího svému poslání. Z konfliktního vztahu vzájemného přitahování a odpuzování dvou rozdílných charakterů, v určitém smyslu i dvojníků, se utváří jedna celistvá osobnost umělce-tvůrce, který nežije uzavřen do své tvorby, ale obrací se jejím prostřednictvím k lidem.
Otřásajícím impulsem tohoto románu je válka, během níž jeden z přátel zahyne, a osamělý Jesenius, který ztratil smysl své existence, málem skončí sebevraždou. Signál obvyklý v romantických prózách, náhlý ohlušující pád hodin ze stěny, ohlásí osudovou změnu a také obrat v ději – Janovu smrt a Jeseniovu záchranu. Konflikt podivného přátelství je překlenut. Přítel ožívá v Jeseniově mysli jako trvale dráždivý osten tvůrčí práce. Tím je také navázána ohrožená souvislost života (pro veselého byl vždycky život více než umění), a tak jako v jiných Olbrachtových dílech je obnoveno vědomí jeho nepřetržitosti a snad i perspektivity. Tu značí patetický závěr s otázkou v níž je odpověď: „Hle nedávno byl sám. A nyní jsou tři s ním: Klára, Jan a dítě. Kdo může být silnější k budoucímu dílu.“
30. květen 2008
7 124×
1131 slov
