Již před druhou světovou válkou se v Evropě i ve Spojených státech začal hojně používat pojem totalitarismus. Zprvu se objevoval zejména mezi sociálními vědci, ale postupně se šířil i do jiných společenských sfér a stával se stále populárnějším. S oblibou jej užívali kdekdo, a tak například Joan Crawford hovoří ve filmu Mimo podezření o nacistickém mučení jako o “totalitní” manikúře. O totalitarismu, k němuž neodmyslitelně patří neúcta k jednotlivci, totalitní teror, vláda jedné strany prosazující svou totalitní ideologii, hegemonie tajné policie a monopol vlády nad hospodářskou, kulturní a informační strukturou, bylo napsáno mnoho skvělých teoretických pojednání. V beletrii se až na ohromující vizi Aldouse Huxleyho v knize Konec civilizace již z roku 1932 (!!!) k hrozbě totalitarismu nikdo příliš nevyjadřoval.
Přesvědčený socialista Orwell si byl nebezpečí totalitarismu dobře vědom a to i proto, že byl obeznámen s vývojem událostí v Rusku. Dění v Sovětském Svazu působivě parafrázoval už ve Farmě zvířat a již tehdy projevil nebývalou schopnost odhalit jeho význam a dopad. Tamější poměry podrobně analyzoval a nebál se vyslovit překvapivé závěry. S podobnou tendencí se setkáváme i v Orwellově vrcholném díle, románu 1984, psaném v roce 1948 a vydaném ve čtyřicátém devátém, rok před autorovou smrtí. Název knihy rozhodně není náhodný, symbolická symetrie dvou dat byla zvolena záměrně. Orwell vypráví příběh Wintona Smithe, obyvatele jedné ze tří světových velmocí, Oceánie, kde vládne jediná ‘státostrana’ v čele s údajným Velkým Bratrem. Ta používá obdobné praktiky jako skutečný totalitní režim, s nímž se obeznámili obyvatelé této země. V Orwellově podání je však neúprosné chování režimu dovedené ad absurdum. Winton Smith je schopen individuálního kritického myšlení a stávajícímu zřízení přestává důvěřovat. Záhy odmítá jeho ideologii, nemůže se smířit s životem v ‘policejním státě’, s přísnou cenzurou a věčným sledováním. Začne si vést deník, zamiluje se a počíná proti režimu vést nenápadný odboj. Jeho jednání se mu ovšem nedaří dlouhodobě utajit, a tak je kvůli závažným prohřeškům typu nezávislého myšlení nebo údajného osnovování převratu zatčen a vězněn. Těžkému a zákeřnému mučení podléhá a stává se ‘spořádaným’ pohodlným člověkem, jenž už o ničem nepřemýšlí, vše přijímá bez výhrad, nepožaduje již svobodu a jen se těší z už tak dosti pochybného materiálního pohodlí.
Orwell také mnohdy velmi přesně předpovídá technické vymoženosti moderní společnosti let osmdesátých, dobře si uvědomuje roli, jež vrámci totalitního zřízení sehraje propaganda, policejní represe a zpřetrhání všech původních sociálních vazeb. Oceánie je klasickým případem uzavřené společnosti odmítající jakékoliv vlivy zvenčí, jak jí líčí K.R. Popper. Orwell byl také patrně obeznámen s režimy jako je nacistické Německo, stalinské Rusko, fašistická Itálie, sandinovská Nikaragua, Indie v období maurjské dynastie, Římská říše za Diokleciána, Ženeva za Kalvína, antická Sparta či Spojené státy v šedesátých letech minulého století. V mnohém mohla Orwella inspirovat i Platónova Ústava, jistý vliv lze přisoudit i známé Moorově, Baconově či Campanelově utopii.
Je obdivuhodné, s jakou přesností a přesvědčivostí dokázal Orwell předpovědět budoucí dění. Nutně se musíme ptát, jak se mu to povedlo. Odmítneme-li scestné historicistické teorie o ‘vědeckém’ předpovídání budoucnosti pomocí odkrytí jakýchsi neměnných dějinných zákonů a vyloučíme-li také možnost, že Orwell byl prorok, jenž zázrakem uzřel budoucí události, zbývá jen názor, že si byl tento anglický prozaik dobře vědom už tehdy sílících celosvětových totalitárních tendencí a zároveň pochopil jejich dosah. Popis v knize obsažený je natolik výstižný, že českoslovenští občané stejně jako jejich ‘přátelé’ z jiných zemí sovětského bloku chápali dílo jako zcela nepokrytou a adresnou kritiku tehdejšího tolik nenáviděného komunistického režimu. Poselství knihy je ovšem nadčasovější - vyzývá člověka k nezávislému myšlení a jednání, znovu mu ukazuje význam lidských práv, které má dnešní občan často za samozřejmé, nutí ho k zamyšlení nad obrovskou cenou svobody a nabádá jej bránění všech těchto hodnot, když je tomu třeba.
Orwell odhadl též jeden z příznačných trendů 20. století - zjednodušování, které se projevuje samozřejmě i v myšlení a tím pádem také v řeči. Odborníci vytvářejí svérázné druhy slov, většinu ‘nepotřebných’ vypouštějí a podstatně tím omezují slovní zásobu. Nový jazyk - takzvaný Newspeak - je pak velmi strohý, až strojový, nicméně praktický v záležitostech úřednických či vojenských. Nakonec proniká i do sfér mezilidských. Forma zde výborně slouží obsahu díla, Orwell se ukazuje jako skvělý stylista vyžívající se v některých nových jazykových (pa)tvarech.
Přál bych si, aby tato kniha byla čtena i nadále. Předpoklady pro to má, neboť hlavní myšlenky, jež nám Orwell sděluje, po letech patrně na síle neztratí. Nebezpečí totalitarismu, despocie a potlačení svobody jedince zřejmě hned tak nezmizí. Román 1984 může sloužit jako určitá výstraha a může snad také připomenout význam hodnot, jichž si ve zvykové otupělosti každodenního života nejsme schopni vážit.
12. květen 2008
7 273×
751 slov
