Ota Pavel byl prozaik, publicista a sportovní redaktor. V oboru tzv. sportovní beletrie vynikl v první polovině 60. let a tímto žánrem se pak zabýval až do své smrti. Později se však začal věnovat i autobiografickým a rodinným příběhům. Postupně je zpracoval do dvou knih. První z nich byla sbírka povídek Smrt krásných srnců (napsal v roce 1971) v níž se soustředil především na osobu svého otce. Druhá, která na ní navázala, byl svazek Jak jsem potkal ryby (byla vydána posmrtně v roce 1974) kde se již zaměřil hlavně na své vlastní zážitky.
Své příběhy Pavel jakožto vypravěč podává jako své osobní vzpomínky někdy včetně citů, které prožíval. Například, když vstoupí na scénu Pavlova maminka, vypravěč se neudrží v citovém odstupu a projeví svou něhu a lásku, anebo když vypráví o tragických zážitcích z války, dá najevo melancholii a smutek, ale jinak v zásadě neprojevuje bezprostřední citový vztah k tomu, o čem vypráví. Pavlovy prózy jsou přitom silně emociální, chvílemi doslova až dojemné. Velikost a síla emocionality těchto vzpomínek však nespočívá právě v tradičních prostředcích prózy vzpomínkového charakteru, ale v samotném vyprávění, v citové naléhavosti vypravěčem zvolených a podaných motivů, aspektů a situací, jednání aktérů a jejich osudů. Vypravěč se tedy jako by spoléhal především na emocionalitu vybavovaných samotných vzpomínek, nikoli na emocionalitu svého vztahu k nim. Nelze si představit vhodnější příležitost k tomu, aby se vypravěč zpříma vyslovil ze svých citů, než je konec života skrytě milovaného obdivovaného otce. Navzdory tomu Pavel pouze vylíčí sebe sama ve svérázné scéně posledního loučení s otcem u řeky Berounky a cele se spolehne pouze na dojemnost této scény a jako vypravěč k ní však zpříma nedodává citově vůbec nic.
Další typická věc pro Pavlovy povídky je, že autor přímo nehodnotí události, o kterých vypravuje. Například, pro jiného autora by se vzpomínka na pobyt jeho blízkých v koncentračním táboře stala příležitostí k morálnímu rozhorlení nad světem a k odsudku těch, kteří tuto zkušenost lidem způsobili, ale Pavel jako vypravěč tuto zkušenost svého tatínka a svých dvou bratrů pouze hole konstatuje a spoléhá se, že i tak, to je bez odsuzujícího komentáře či soudu, se ukáže její hrůznost. Ovšem stejně bez výslovného vypravěčova hodnocení se v Pavlových prózách ukazuje i půvab a krása skutečnosti a života.
Pavel - vypravěč nezdůrazňuje v příběhu svou přítomnost a stvořitelskou aktivitu, nedává najevo, že příběh vytváří, naopak stále zdůrazňuje, že jej pouze sděluje a vypravuje, co se v minulosti skutečně stalo, a co tedy má jakoby zcela objektivní charakter: vše vidí a prezentuje jako v minulosti dané. Je tomu tak i v případě, že vypravěč vypráví o sobě samém i sebe sama vidí a ukazuje jako všechno ostatní, jako součást dění, které on jakožto vypravěč neurčuje, ale naopak je jím určován.
Pro Pavlovo pojetí postav a jejich osudů je nejpříznačnější postava tatínka a jeho příběhy. Tento člověk je životní outsider, vypracuje se však na světového rekordmana v prodeji ledniček, ale pak se znovu stává outsiderem a prožívá údobí své životní degradace. Chvílemi málem hladoví a spolu s ním i celá jeho rodina a pak zase Pavlovi prožívají období blahobytu, čas chudoby se střídá s časem zisku a naopak období životního rozmachu s obdobím úpadku a jakési beznaděje, a spolu s tím se v tatínkovi střídají pocity povznášející, optimistické s depresivními a stísněnými náladami. Svůj život tatínek prožívá jako svátek, ale i jako nejpustší všednost a naopak. V jeho celkovém životním příběhu, jak jej postupně poznáváme ze souhrnu jednotlivých próz, významně také kontrastuje obdivuhodná vitalita jeho vrcholných let a dojemný životní pokles před závěrem jeho života.
Pavel život ani neharmonizuje, ani ho nedramatizuje, nezesměšňuje ho, ani ho netragizuje. Svět v něm vzbuzuje úsměv, radost i smutek. Život v jeho prózách napořád obnáší vzestup a pád, pád i vzestup, chvíle radosti, krásu i hrůzu, komiku i tragiku, faleš, nespravedlnost i průzračnost a čistotu. Život je ráj i peklo zároveň. Svět zraňuje i hojí, přináší hrůzně nezapomenutelné zážitky, ale také dává příležitost k zapomnění, člověka pošpiňuje a vzbuzuje v něm tíseň, ale umožňuje mu i čistotu a sebeosvobození, dává mu možnosti a zase mu je bere, jsou v něm důvody k optimismu, radosti, ale i k nostalgii a smutku. Pavlovy prózy představují životní realitu v její objektivitě jako smutně krásný a krásně smutný svět, nechávají nám pocítit životní tíži a zároveň nás povznášejí – v této dvojznačnosti spočívá poslední příčina, proč jsou pro nás tak přitažlivé a proč se k nim stále vracíme. Nakonec rozpoznáme, že ustavují umělecký svět, který vyznívá útěšně. Pocity štěstí jeho aktéři sice většinou vyzískávají tvrdě a poměrně výjimečně a tyto pocity jsou navíc obestírány smutkem, protože jsou čímsi chvilkovým a snadno pomíjivým, nicméně jich dosahují, a to zde působí jako útěšný i nadějeplný fakt pro člověka vůbec.
Tolik k celkové charakterizaci Pavlova díla. A teď již ke knize Zlatí úhoři. Tato kniha je prezentací jádra Pavlovy autobiograficky založené tvorby, jak ji nacházíme ve sbírce Smrt krásných srnců a svazku Jak jsem potkal ryby. Vystává z ní relativně ucelený životaběh rodiny Pavlových, zejména však je z ní patrný autorův jednotný životní názor. Povídky jsou řazeny chronologicky, do tří na sebe navzájem navazujících oddílů, a to podle tří životních období, která se v autorových rodinných příbězích zjevně rýsují (jsou to období předválečné, válečné a poválečné).
Období předválečné: V této části autor vypravuje o svém raném dětství, o tom jak společně se svým otcem nebo bratry rybařil. Dále o svém otci, který prodával vysavače a to dokonce tak dobře, že pravidelně dostával ocenění za nejvíc prodaných vysavačů. Bylo to období štěstí a pohody. Ovšem potom znenadání přišla 2. světová válka.
Období válečné: Pavlův otec byl žid. Z toho plynulo, že i všichni jeho synové byli židi a podle toho se k nim také Němci za okupace chovali. Zabavili rodině její rybník a zakázali jezdit na Křivoklátsko, kde rodina lovila ryby a jezdila na dovolenou. V třetím roce války byli posláni do koncentračního tábora Pavlovi bratři Hugo a Jirka, zanedlouho i jejich otec. Naštěstí všichni kruté podmínky koncentráku přežili a i když v ubohém stavu, přesto se vrátili domů.
Období poválečné: V této části jsou popsány některé příhody, které se opět staly tatínkovi nebo Pavlovi samotnému. Jde, podobně jako v prvním oddílu, o příběhy z rybaření nebo z tatínkova obchodování, tentokrát již však hlavně s ledničkami vyrobenými ve Švédsku.
Celá knížka vyjadřuje humorně kritický obdiv syna k svému vzácnému, ale složitému tatínkovi, lásku k rybaření, vodě a přírodě vůbec, vzpomínky na šťastné dětství před válkou a pozdější hořký okupační úděl židovské rodiny.
Knížka se mi velice líbila, jsou v ní humorně a poutavě psané povídky. Doporučil bych ji všem, ovšem s tím, že by nesměl vadit mírně depresivní, přesto však nebo právě proto výborný, obsah zejména druhého oddílu knihy. Informace jsem čerpal z doslovu, který napsal Bohumil Svozil.
16. červenec 2007
24 865×
1117 slov
