Ovidius Naso, Publius - Proměny

BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM: Autor :Publius Ovidius Naso, překladatel :Ferdinand Stiebitz, nakladatelství :Odeon, místo a rok vydání :Praha, 1969.
TÉMA: Shrnutí řeckých a římských bájí, pověstí a legend, ve kterých se vypráví o proměně člověka ve zvíře, rostlinu, kámen, vodu, hvězdu a pod. a o různých nadpřirozených změnách bytostí a věcí.
LÁTKA: º Děj asi 150 bájí se odehrává především v Řecku a Římě.
º Autor příběh líčí vážně.
FABULE: º ( NIOBÉ) : Niobé, šťastná královna Théb a Tantalova dcera, byla velice pyšná na své bohatství, na otcovu přízeň s bohy a především na svých sedm urostlých synů a sedm krásných dcer. Jednou všechny zbožné ženy chystaly (na hlásání věštkyně) oběti pro bohyni Létó a jejím dětem Apollónovi a Artemidě. Niobé vyšla do ulic a říkala všem ženám :„Zešílely jste? Obětujete bohům, které jste nikdy neviděly! Proč neobětujete mně? Pokladů mám více než Létó i dětí mám víc. Ať se mi štěstím rovná některá bohyně. I kdyby mé štěstí ubylo, stále bych ho měla dost.“ Létó vše viděla a řekla to dětem. Ty se zahalily do mraků a snesly se k thébským hradbám, kde cvičilo sedm Niobiných synů. Apollón jednoho po druhém zabil šípy. Když se to dozvěděl Thébský král a manžel Niobé Amfíón probodl se mečem. Avšak Niobé se nepřestala pyšnit (po tom hrůzném zákroku) svými dcerami. Na to však Artemis postupně zabila všechny dcery šípy i tu nejmladší , kterou se s prosbou snažila matka zachránit. Niobé celá zkameněla a vítr ji vryl do sály,ale z jejích kamenných očí se stále řinou dva prameny nevysychajících slz.
º Příběhy vypráví Ovidius (vypravěč).
SYŽET: Toto dílo začíná vznikem světa a končí proměnou Gaja Julia Caesara v kometu.
POSTAVY: Niobé – Tantalova dcera. Velice pyšná královna Théb.
Létó – Bohyně toužící po pomstě.
Apollón Délský – Syn Látónin.
Artemis – Dcera Látónina.
Sedm synů a sedm dcer Niobiných, aj.
MOTIVY: Proměna různých osobností.
JAZYK: Veršovaný text psaný formou hexametru. Často se v textu vyskytuje přímá řeč.
STYL: Bohyně zahoří hněvem a na strmém vrcholku Kynthu takto k oběma zrozencům svým se promlouvat jala: „O mně, vaší matce, tak pyšné, že dala vám život, o mně, jež z bohyň žádné krom Júnóny ustoupit nechci, šíří se pochyby, zda jsem bohyní, s oltářů budu vyhnána po věky ctěných, když vy mi nepřispějete. To však není jen jediná urážka: rouhavou řečí zvětšila Niobé mrzký svůj čin a stavěla drze nad vás potomky své, a mne – ať na ni to padne! – bezdětnou zvala, ta hříšná, v níž otcův jazyk se ozval!“

PUBLIUS OVIDIUS NASO: Narodil se roku 43 př. n. l. v Sulmoně. Jeho učitelem byl Euripidés. Žil za Augustovy vlády, koncem r.8 n. l. jím byl vypovězen do Tomidy – gelského přístavního městečka, kde po 10tiletém vyhnanství zemřel. V jeho poezii se odrazily společenské poměry, které nastaly v Římě za 50tileté vlády Augustovy. Byl příslušníkem mladší generace básníků římské poesie, kteří vyrostli už za císařství (neměli vřelý vztah k vlasti a k národu, Poezie pro ně představovala zábavu). Stýkal se už i u dvora a byl slavný svým básnickým uměním. Ovidius byl velkým znalcem řecké a římské literatury a výtvarného umění, také studoval rétoriku (vynikal řečnickými cvičeními), byl básníkem, novelistou a vypravěčem. Všechny Ovidiovy báje měly především čtenáře pobavit. Ovidius byl mistrem ve znalosti ženského srdce a milostných vášní. Proměny (jsou shrnuty do 15 knih) se staly jedním z nejvlivnějších antických spisů a teprve v době osvícenství se rozvíjejí do českých básní.