Tato sbírka básníkových prvotin vzniká již v jeho čtrnácti letech, které autor sám označuje za kritické, a v kterých podle svých slov v sobě poprvé objevil básníka.
Už sama úvodní báseň, Mudrci dávných dob, nám ukazuje jakéhosi Saturnského člověk, který je již poznamenán svým zrozením. Člověk, který stojí tváří v tvář utrpení a nevyhnutelné smrti, napospas vesmírným živlům. Myslí snad Velaine v této básni sám sebe? V básni se objevují též některé magické symboly, a básník se odvolává na učení Kabaly.
V pořadí druhou básní sbírky je Nevermore. Jde o melancholický popěvek. Tato melancholičnost je zde probuzena tím, že báseň je vlastně vyvolání jakési vzpomínky, která je již nenávratně ztracena.
Můj důvěrný sen je to jakýsi dokonalý soulad básníka s duší tajemné ženy nebo snad snu, který se neustále znovu objevuje. Na první pohled na mne báseň zapůsobila jako nějaké duševní naplnění, ale tento dojem narušuje třetí a čtvrtá sloka, kde se objevují znepokojující verše jako – “... a v hlase velebném, jenž dálkou tlumen jest, se drahé hlasy těch, kdož navždy zmlkli, chvějí.” Možná jde o jakýsi strach ze smrti této duše, pro kterou by šel i k těm: ”..., kterým vyhnanství uložil život nést.”
V básni Námořnická se takový velice dynamický popis živlů a přírody. Ohromné síly které se v nich skrývají. Monumentálnost a božství, které by člověk neměl příliš dráždit. Ten název sám ukazuje na jakousi lidskou smělost vstoupit a využít těchto doslova řvoucích a zmítajících se živlů.
Noční efekt nám vykresluje působivou atmosféru nehostinné noci za deště a mlhy. A stejně nehostinný a mrazivý zážitek visícího oběšence, kterého klobají havrani a vlci ho připravili o nohy. A v tu chvíli se objevují tři vojáci s novými vězni, které čeká nejspíše stejný osud jako viselce. Nedokáži si plně vysvětlit všechny symboly, ale báseň má jedinečnou chmurnou a mrazivou atmosféru, která celkem přesvědčivě působí na čtenáře.
Melancholicky na nás Verlain opět působí k básni Zapadající Slunce. Jde tu zřejmě o jakýsi koloběh života od východu do západu Slunce, který přirovnává již ke snění plnému nejasných přeludů. V básni je možná skryta jakási znepokojující zmínka o smrti, schovaná do námětu denního cyklu.
Zajímavá je i báseň následující Hodina Zamilovaných, ve které se neustále stupňuje nějaké nepopsatelné napětí, které náhle končí slovy “pak blikne Venuše – a je tu Noc.”
Ve Slavíkovi básník přirovnává své vzpomínky k hejnu ptáků, které na něho doráží a z kterého se vyčleňuje jedna vzpomínka - pták - první láska. Opět vlna melancholie, jde jen o vzpomínku, o pouto, které bylo zpřetrháno možná i tragicky: “... pláč ptáka chvění větví konejší.”
Žena s kočkou - opět ten zneklidňující nádech jakéhosi skrytého nebezpečí – zatažené kočičí drápky.
A konečně Serenáda. “Hlas mrtvého, který si zpívá v hlubokém hrobě” to jest píseň pěná pod oknem milé. Budí to ve mne určité zdání ironie, které se ozývá v celé básni.
Básně na mne zapůsobily a líbily se mi. Přestože mi smysl a racionální výklad mnohých básní uniká, vždy zůstává charakteristická atmosféra, která probouzí v člověku určité pocity.
22. květen 2008
12 906×
490 slov
