Po 2. světové válce se italská společnost a italské umění vyrovnávalo s více než dvacetiletou existencí mussoliniovského fašismu. V umění se tento fašismus projevoval hlavně důrazem na sílu a vůli, na kult nadčlověka, pompézností a symbolismem. Proto se po 2. světové válce vrátilo italské umění k obyčejnému člověku, k jeho každodennímu životu a jeho starostem. Od fašistické vyumělkovanosti se vrátilo k realistické metodě, která dala vznik výraznému uměleckému směru – neorealismu, jež se projevil nejen v literatuře, ale velice významně i v italském filmu. Obě tyto formy spojil ve své osobě představitel pozdního neorealismu Pier Paolo Pasolini.
Pasolini se narodil v roce 1922 v Bologni, ve vojenské fašisticky smýšlející rodině. Svůj mladistvý protest proti rodině i proti stávajícím poměrům v Itálii vyjádřil brzy přihlášením se k antifašistickému odboji a ke komunistické straně a veřejnou manifestací své homosexuální orientace. Svoje názory pak projevil i ve většině svých děl. Od čtyřicátých let se věnoval literární a publicistické činnosti. Zprvu psal básně s využitím nářečí, hovorového jazyka a slangu (např. sbírky Básně z Casarsy, Gramsciho popel ad.), poté společenské romány (Darmošlapové a Zběsilý život) a eseje. Od šedesátých let se věnoval filmu. Jako scénárista spolupracoval s Federico Fellinim a Bernardo Bertoluccim. Hned svými prvními filmy si zjednal mimořádnou pozornost a zařadil se mezi nejvýznačnější filmaře. Mezi jeho nejznámější snímky patří Evangelium sv.Matouše, Oidipus král a eroticky laděné Cantenburské povídky a Dekameron. Pasoliniho kontroverzní dílo pak završila „perverzní“ alegorie Saló a 120 dnů Sodomy, která však narazila na odpor veřejnosti a kritiky pro vypjaté sexuálně motivované krutosti a také pro pojetí fašismu jako zvrhlosti mocenské i sexuální. Pasoliniho život byl, díky jeho nonkonformismu, který ve svých dílech i v životě vyjadřoval, provázen řadou skandálů, které vyvrcholil v roce 1975, kdy byl Pasolini v Římě za záhadných okolností zavražděn.
Román Zběsilý život popisuje život mladých lidí, žijících v padesátých letech v chudinských čtvrtích Říma. Popisuje jejich život, plynoucí bez cíle a bez jakékoliv perspektivy do budoucnosti. Životní náplní těchto lidí jsou potulky a náhodná setkání, jejich chování je ovlivněno pouze uspokojováním materiálních potřeb, a to bez ohledu na pocit viny či na morálku.
Román o dvou částech a deseti kapitolách se odehrává převážně v prostředí římské periferie – čtvrti Pietralata. Úvodní kapitoly líčí agresivitu výrostků z nuzné barákové kolonie Malá Šanghaj. Jejich „zběsilému“ počínání, jež spočívá v krádežích, přepadávání, vzájemných bitkách a prostituci, učiní přítrž policejní razie. Výraznou postavou gangu výtržníků je syn obecního metaře Tommasino Puzzilli. Po propuštění z dvouletého vězení za těžké zranění v krvavé rvačce se Tommasův život mění. Vrací se k rodině, která dostala důstojné bydlení v panelovém domě, setkává se s jinými lidmi a citově vyzrává ve vztahu k dívce Ireně. Jeho perspektivu šťastnější budoucnosti však zmaří onemocnění tuberkulózou. V sanatoriu pozná uvědomělé bojovníky proti sociální nespravedlnosti, účastní se jejich akcí, pomáhá pronásledovaným funkcionářům a sám vstupuje do komunistické strany. Jeho přerod však není jednoznačný. Po návratu z nemocnice je znovu ovlivňován bývalými kumpány. Ovšem v rozhodujících chvílích, kdy barákovou kolonii chudiny zaplavuje povodeň, se na výzvu soudruhů zúčastní záchranných prací. Obnoví se mu stará choroba a po několika dnech umírá na chrlení krve.
Tommasův charakter se během děje proměňuje. Z fašistického výrostka bez jakéhokoliv vychování, žijícího ze dne na den, se stává – vzhledem k okolnostem – vážný mladý muž, uvědomující si svůj život, snažící se o jeho změnu a myslící na svoji budoucnost. Ovlivní ho především pobyt ve vězení, vztah k Ireně, jeho onemocnění, ale i zlepšení životní úrovně, když se jeho rodina přestěhuje do nového bytu.
V románu nalézáme některé prvky kritického realismu, např. již zmíněnou typizaci a proměnu hlavního hrdiny, nebo také realistické popisy životních podmínek chudinské čtvrti vyvolávající nejen znechucení, ale i lítost. „Zběsilosti“ děje dosahuje autor tempem vyprávění, kontrastem mezi zdlouhavým líčením okamžiku a rychlou zmínkou o řadě nakupených událostí a využitím dynamických filmových postupů, jako např. metody střihu. Hlavní motiv – Tommasův příběh - je obalen množstvím detailně popsaných situací a akcí, které nezasahují výrazně do děje, ale kterých se Tommaso sám zúčastnil, nebo se týkaly jeho přátel. Vyprávění vyniká zachycením různorodých prostředí, množstvím diferencovaných postav, ale hlavně expresivní mluvou, využívající, především v dialozích, hovorového jazyka, slangu i argotických výrazů.
Ve Zběsilém životě je patrná proměna společnosti padesátých let, kdy se proletariát přizpůsobuje maloměstskému stylu života a ztrácí své ideály, čímž podle Pasoliniho ztrácí i svou čistotu. Celým románem prostupuje Pasoliniho typická idea, která považuje dělnickou třídu a chudinu z městských periférií za nositele čisté přirozenosti a autenticky živočišné - byť i brutální – vitality. Pasolini však tuto společenskou spodinu neodsuzuje, snímá ze svých postav odpovědnost a vinu, neboť jejich zoufalá snaha o přežití přesahuje morální rozměr. Toto nekonformní řešení etického konfliktu příznačného pro celou Pasoliniho tvorbu vyvolávalo v italské společnosti bouřlivou reakci a stálo autora četná obvinění z ohrožování mravnosti.
Román byl v originále vydán v r.1959, u nás vyšel pouze v časopise Světová literatura v r.1961.
Prameny:
Kolektiv autorů: Světové literatury 20.století v kostce, nakl. Libri 1999
Vlasta Hovorková a kolektiv: Světová školní četba na dlani, nakl. Erika1997
Cinema 1/99
Filmové Listy – zvláštní vydání k filmové přehlídce Projekt 100 – 1999
25. prosinec 2007
3 279×
833 slov
