Havran je velmi často překládaná báseň, počet jeho známých českých překladů se blíží dvaceti. Já se pokusím srovnat originál Havrana s českými překlady Vítězslava Nezvala a Aloise Bejblíka. Navíc jsem ještě přidal svůj vlastní.
Obecně lze o obou překladech říci, že zachovávají původní věcný obsah Poeova originálu i jeho formu. Ponecháním obsahu je myšleno to, že ač se oba překlady liší v použitých slovech, výsledná část překladu a následně i celý překlad vyznívá shodně. V čem se ale liší, je výklad Poeových zákonitostí stavby verše. Tyto lze v originále velice snadno vystopovat. Poe konstruoval báseň podle velice přísných a zřetelných pravidel. Každý řádek obsahuje 15 až 17 slabik (s výjimkou posledního – šestého ten má slabik 7). Druhý, čtvrtý, pátý a šestý řádek pak končí v každé sloce básně stejným zvukem – [: ór :], tj. vždy se rýmuje nejen v dané sloce, ale i se stejnými řádky ve slokách dalších. První a třetí řádek je rozdělen na jakési dvě části, které se spolu rýmují, ale vždy jen právě v tomto řádku. Tyto zákonitosti se V. Nezval rozhodl zachovat téměř beze změny. To s sebou nese jednu „nevýhodu“ – zatímco i sebesložitější výrazy a obraty v originále působí vždy velmi jistě a jasně, některé Nezvalovy rýmy působí značně uměle (viz. : Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím že to bylo v lednu). Bejblík se naopak Poeovými zákony mnohdy nenechal tak spoutat (někdy je dokonce opomněl), a proto jeho překlad někdy působí přesvědčivěji.
Můj překlad pak nemá být kompromisem mezi českými překlady, ale mezi překlady a originálem – snažil jsem se co nejvíce zachovat doslovnost překladu a zároveň se co nejvíce přiblížit Poeovým zákonitostem rýmu (jen v poslední řádce jsem nehlídal počet slabik). Docílil jsem toho tak, že jsem nejprve Havrana celého přeložil doslovně a teprve potom jsem doslovný překlad upravoval tak, abych pokud možno vyhověl všem podmínkám stavby. Tímto „básnickým“ překladem sice oproti doslovnému překladu značně ztrácím možnost porovnat to co „v básni opravdu je“ s tím, co tam napsal překladatel. Na druhou stranu teď již plně chápu nutnost „vymýšlet si“ při překládání. Je to absolutní nutnost, a ač jsem se snažil toto „vymýšlení“ co nejvíce eliminovat, stejně se mi to hlavně v pokročilejších fázích básně nepodařilo – prostě jsem si vymýšlet musel. Jak jsem již naznačil, při tomto postupu jsem si všiml, že čím dále se dostávám do básně, tím složitější volí Poe obraty a tím je těžší báseň přeložit – čím dále jsme v básni, tím více ztrácí doslovný překlad smysl, a tím více se může (a musí) uplatnit překladatelova fantazie.
Další kapitolou je překlad prvků, jež jsou pro báseň charakteristické – tj. refrénů. Jsou tu dva – v první části je refrén tvořen spojením „and nothing more“ (a nic víc) a v 2. části chronicky známým „nevermore“ (nikdy více). První část překladatel překládá téměř vždy jinak. Osobně si myslím, že je to velice důležité, protože jinak by překlad zněl v těchto fázích velice stroze. Naopak u druhé části je velice důležité ponechat refrén stejný, aby vyniklo stupňování atmosféry básně. U druhé části lze tedy jen sledovat, jak si který autor přeložil ono nevermore. Já jsem zůstal věrný Nezvalovu „už víckrát ne“, které je relativně blízko doslovnému překladu, ale více než ten se hodí pro rým básně. A ještě jedno „charakteristické“ slovo – Lenora. Bejblík toto jméno přeložil jako Tereza. Proč to nevím, ale vodítkem může být, že např. Dagmar Wagnerová našla v originále typicky máchovské znaky, a proto Lenoru přejmenovala na Jarmilu.
Závěrem bych se ještě chtěl zmínit o atmosféře. Jednoznačné je, že takové atmosféry, jako má originál, žádný překlad nedocílí. Ze dvou překladů, které jsem měl k dispozici, se mi však ten Nezvalův jevil jako více zachovávající atmosféru originálu.
2. květen 2008
6 834×
601 slov
