Poe, Edgar Allan - Havran

Jelikož je Havran vcelku krátká báseň, pokusím se ji rozebrat sloku po sloce. První sloka začíná popisem stavu hlavního hrdiny. Je půlnoc, hrdina má horečku, snaží se číst knihy, moc se mu to nedaří a pomalu usíná. Když Poe dokončí popis jehe rozpoložení, začne se odehrávat vlastní děj básně. Hrdina uslyší zvuk připomínající zaklepání na dveře, a sám sebe se táže, co to mohlo být. Tvoří se tak první zápletka a ve čtenáři se začíná stupňovat napětí. První sloka, ostatně jako všechny sloky v Havranovi, končí záporem, v originále vyjádřeným slovem "nevermore". V druhé sloce se Poe vrací k předešlým událostem, důležitým pro další vývoj básně. Hrdinovi zemřela jeho dívka, kterou strašně miloval, a stále kvůli ní truchlí. Ve svých knihách hledá útěchu před myšlenkami na svou tragickou lásku. Tím, že se vrací k předešlým událostem, zvyšuje Poe napětí čtenáře, který se chce dozvědět, jak dopadne zápletka s nečekaným zaťukáním na dveře. Třetí sloka začíná popisem prostředí ( vlajících záclon ), poté následuje vylíčení pocitů hrdiny, který k sobě začne promlouvat. Přemýšlí, kdo to mohl zaklepat, a dojde k závěru, že to je asi nějaký pozdní host. V další sloce dojde ke zvratu v hrdinových myšlenkách- "Tu má duše vzmužila se....". Rozhodne se jednat a nahlas se omlouvá návštěvníkovi, že mu ješte nepřišel otevřít, zdůvodňujíc to tím, že byl v polospánku. V těchto místech graduje první zápletka díla. Na konci této sloky hrdina otevírá dveře ale ... nikoho venku ve vánici nevidí. V páté sloce se hrdina dlouho dívá ven do tmy a neví, co dělat. Dostává strach a začne si dělat naději, že to klepala jeho zemřelá dívka Lenora. Volá její jméno do tmy, ale nikdo se neozývá. Nezkušený čtenář si myslí, že končí první zápletka, jeho napětí klesá, ale v další sloce se přesvědčí o opaku. Na počátku šesté sloky se zdá, že je záhada klepání na dveře vyřešena, hrdina zavírá dveře a vrací se do pokoje. Dochází k uvolnění čtenáře. V druhém verši ale zápletka opět nečekaně pokračuje. Opět se ozve šramot, tentokrát vychází od okna. Hrdina toho už má dost a chce zjistit, co se to děje - myslí, že to je jenom vítr. A ve čtenářovi se opět zvětšuje napětí a touha po vyjasnění tajemných zvuků. V prvních dvou verších sedmé sloky se definitivně vyřeší první zápletka. Hrdina otevře okno, dovnitř vlétne havran a usadí se na poprsí sochy Pallas Athény. Ve čtenáři zase po uvolnění z konce první zápletky roste napětí, co se bude dít dál, a začíná se rýsovat hlavní motiv básně. V osmé sloce popisuje Poe havrana. Potom k němu začne promlouvat sám hrdina a chce znát jeho jméno. Havran mu odpoví pouze slovem nevermore - už víckrát ne. Tím se opět zvyšuje napětí ve čtenářích. Jak to, že havran umí mluvit ? V deváté sloce i sám hrdina žasne nad tím, že havran mluví. Přemýšlí nad bezobsažným havranovým nevermore. Trošku zde opadává napětí a dochází k rozmělnění děje básně. Na začátku desáté sloky havran sedí a mlčí. Hrdina začne opět sám k sobě promlouvat. Říká si, že havran odtud také jednou odejde, stejně jako jeho Lenora. Havran opět řekne své nevermore. Na konci této sloky to zní dost mnohoznačně. Znamená to, že se už víckrát nevrátí Lenora, nebo že havran našeho hrdinu neopustí ? Hrdina je zaražen havranovou odpovědí na svou myšlenku v jedenácté sloce. Sám si to vysvětluje tím, že havranův pán byl asi velmi nešťastný, když od něj havran pochytil pouze toto slovo. Ve dvanácté sloce si hrdina dává k havranovi křeslo a opět přemýšlí nad havranovým "nevermore". Zde se pomalu začíná rýsovat hlavní zápletka Poeova díla - otázka, zda ještě někdy hrdina uvidí svou lásku. Třináctá sloka líčí hrdinovo přemýšlení o havranovi a o své dívce, která už nikdy nezaboří své ruce do podušky na polštáři. Hrdina opět promlouvá sám k sobě ve čtrnácté sloce. Začne si myslet, že havrana poslal Bůh jako lék na jeho smutek. Aby už konečně přestal myslet na Lenoru. Havran však zase odpovídá na jeho myšlenky : "Už víckrát ne.".
Poté se hrdina odhodlá a v patnácté sloce se otevřeně zeptá havrana, zda najde lék na svou bolest ve smrti. Ptá se na to i přesto, že už zná havranovu odpověď a ta přichází: "Už víckrát ne.". Hrdina tak sám sebe trápí. V této sloce graduje napětí a je cítit blížící se vyvrcholení celé básně.
Tím je bezesporu šestnáctá sloka. Hrdina se ptá havrana, jestli potká svou Lenoru alespoň v ráji. Havran na to opět odpovídá pouze slovem nevermore. Tím se dovrší hrdinovo zoufalství a on propadá beznaději.
Naštve se a říká havranovi v sedmnácté sloce, že se má rozloučit a táhnout zpátky do bouře. "Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!", nato mu havran odpoví pouze své: "Už víckrát ne.".
V poslední, osmnácté sloce havran stále sedí na Pallas Athéně a hrdina se smiřuje se svou bolestí. Báseň tak končí tragicky a beznadějně.
Celkově na mě báseň působí velmi depresivně a smutně. Tento pocit je patrně způsobený slůvkem nevermore - už víckrát ne na konci každé sloky a samozřejmě i beznadějným koncem celé básně. Nevermore, má záporné citové zabarvení a proto způsobuje asi ve všech čtenářích negativní pocity, beznaděj. Zajímavé je, že jedno stejné slovo je ve slokách použito většinou v trochu odlišných významech. Jelikož se v každé sloce stále opakuje, tak jím Poe vytvořil refrén, který je vyjádřen jedním mnohovýznamovým slovem. V básni se vyskytuje také hodně monologů vedených hrdinou. Další zajímavou vlastnostní básně je podle mě sřídavé uvolňování a stupňování napětí čtenáře v jednotlivých slokách. Například v první sloce jasně stoupá, jelikož se zde vytváří zápletka. V druhé sloce trochu opadá, protože se Poe vrací do minulosti hlavního hrdiny. Ve třetí a čtvrté sloce stoupá úměrně s tím, jak se blíží vyřešení zápletky. Podobné to je i v dalších slokách. Napětí stále střídá uvolnění, až se děj básně konečně vyřeší v šestnácté sloce.

O Filosofii básnické skladby

Tuto esej napsal Poe v roce 1846 . Podle ní jeho základní myšlenkou pro tvorbu literárních děl je to, že se musí nejdříve ze všeho promyslet a napsat zápletka díla a její následné vyřešení. Až potom může, dle Poea, umělec začít tvořit úvod díla tak, aby děj postupně směřoval k vypracované zápletce.
Poe zde přemýšlí o tom, jak by bylo zajímavé sledovat jednotlivé spisovatelovy kroky, ve kterých tvoří umělecké dílo a diví se, jak to, že o tom ještě nevyšel žádný článek. Za vinu to dává ješitnosti spisovatelů. Spisovatelé prý nechtějí, aby čtenáři zjistili, jak tvoří svá díla. Potom zcela bez obalu oznamuje čtenářům, že on nepotřebuje držet způsob své tvorby v tajnosti. Uvádí, že on netvoří pomocí nějaké zázračné intuice, ale podle strohé předlohy.
Poe nám bohužel nenapsal, jaké pohnutky ho vedly k napsání Havrana, což mi je líto, protože by mě to docela zajímalo. Poté se ale velmi podrobně rozepsal o tom, jak Havrana tvořil, a proto mu vynechání jeho pohnutek můžeme odpustit. Popisuje takřka vše: jak určil rozsah básně, jaký má vzbudit účinek, tvorbu originálního refrénu a tak dále, až mě zaráží, jak má vše propočítané dopředu. Líčí zde, proč vlétne hrdinovi do pokoje zrovna havran, proč je venku vánice a vůbec všechny podrobnosti týkající se děje básně.

Závěr:
Havran je velice hezká báseň, která ve mně zanechala hluboký umělecký zážitek. A to i přesto, že nijak zvlášť poezii neholduji. Připisuji to asi hlavně tomu, že ji Poe psal tak, aby byla srozumitelná co největšímu počtu lidí. Za tímto faktem vidím těžkou komerci a zjišťuji, jak může být umění využíváno k vlastní obživě. Na druhou stranu v tom nevidím nic špatného. Poe si musel nějak vydělávat na živobytí a je přirozené, že se přitom opíral o svůj, bezesporu obrovský, básnický talent.

P. S. Je vcelku pravděpobobné, že celá Filosofie básnické skladby je ze strany Poea pouhou mystifikací.
Po dopsání konspektu jsem si přečetl poznámky na konci knihy E. A. Poe : Bludná planeta, ve které jsem našel Havrana. A zde jsem se dočetl : " Poezie pro mne nebyla účelem, nýbrž vášní; a vášně třeba mít v úctě; nesmějí a nemohou být rozněcovány podle libosti s pouhým zřením na ubohou nebo ještě ubožejší odměnu, již lidstvo nabízí." Tak nevím. Pokud by Poe myslil doopravdy tento citát a ne esej Filosofie básnické tvorby, musel bych přepsat celý závěr a na to už nemám čas.