Je celkem jasné, že tahle kniha není žádným oddechovým čtením pro letní romantické večery. Povídky jsou plné studené temnoty, halucinací, otevřeně hovoří o smrti a posmrtném bytí, fascinací záhrobím, strachu, z něhož Poevy mnohdy celkem normální a rozumně uvažující postavy zešílí a stávají se psychicky labilními a nebezpečnými, ponurosti, která se rozlézá na každé stránce a hlavně o člověku samotném. O temných zákoutích lidské duše, zvráceném jednání postrádajícím logiku. Podle Poea je tou nejděsivější bytostí na světě právě člověk samotný. Něco na tom bude.
V některých povídkách jsou i obludy, ale obludami se staly právě kvůli člověku, kvůli tomu, jak ošklivě se k nim zachoval, jak strašlivě a rapidně se změnilo chování dlouho mírumilovného člověka na bezcitného, děsivého tvora. Jako například v povídce Černý kocour. Neznámý vyprávěč, (všechny povídky jsou psány v ich osobě, takže Poe zřejmě buď byl svědkem či dokonce sám prožil tyto podivné zápletky) líčí, jak od dětství miloval domácí zvířata, a poté, co se oženil, pořídil si jich spoustu do domácnosti. Nejvíce však miloval kocoura, černého kocoura jménem Pluto. Toho přímo zbožňoval a kocour mu oplácel stejnou mincí. Pak se však vypravěč nepochopitelně změnil, a to k horšímu. Svůj podíl viny na tom mělo i opilství. Stal se z něho násilník a bohužel to nejvíce odnášela zvířata a jeho žena. Kocoura zohavil a poté i usmrtil. Ve vypravěči se objevila i lítost a výčitky svědomí, ale to bylo přebito alkoholem. Poté mu shořel dům a trávil čas po hospodách ještě více. Právě zde našel kocoura, ne nepodobného Plutovi. Vzal si ho domů, jenže kocour se mu svou přítulností zošklivil. Povídka končí tím, že v záchvatu slepé zuřivosti zabije místo kocoura svou věrnou ženu, jejíž mrtvolu zazdil ve sklepě. Kocour zmizel. Po několika dnech pátrali v jeho domě policisté a přece jen našli sklepení a mrtvolu ženy. Jen kvůli tomu, že vypravěč zazdil se ženou i kocoura a ten svým vřeštěním prozradil policistům to strašlivé tajemství. Tady se projevuje další z věcí, o kterých Poe psal, a to zvrácenost. Zvrácenost se ve člověku ozývá, když je něčím vinný, když provedl něco špatného či strašného. Projevuje se tím, že člověk absolutně nelogicky vyzradí své strašlivé tajemství aniž by to chtěl a vždy pod návaly výčitek svědomí. V této povídce vypravěč upozornil policisty, kteří už byli na odchodu, na úkryt ve sklepě tím, že se chlubil důkladně stavěnými zdmi svého domu. Zcela nelogicky. Zaklepal na úkryt a poté se ozval výkřik a pláč. Logika ho samozřejmě nutila mlčet,ale zvrácenost byla silnější. Tomuto nevysvětlitelnému a nepotlačitelnému rysu lidské duše se plně věnuje úvaha Démon zvrácenosti. V některých povídkách jde o odkrývání záhad, hledání pokladů (Zlatý brouk), pátrání po vrahovi (Vraždy v ulici Morgue, Vrah jsi ty!), některé jsou úvahami nad děsivými věcmi. Příkladem je Předčasný pohřeb, kde se vypravěč tak bojí možnosti tohoto nepředstavitelného utrpení, že si nechá do hrobky dát potraviny, pití, světlo, víko si nechal vyrobit tak, aby se dalo lehce odklopit a na zápěstí si přivázat zvonec, kterým upozorní jeho přátele „tam nahoře“, že žije. Ani to mu nepomohlo. Nakonec zjišťuje, že je to jen sen a stává se z něho mnohem šťastnější člověk, který už nečte depresivní literaturu a začíná žít normálně a smrti se nebojí. Jsou tu i povídky o pomstě jako třeba Skokan. Skokan je trpasličí mrzák, který je terčem hrubostí a krutých šprýmů zábavy milujícího krále. Skokan ale ještě hůře snáší, že král je krutý i k půvabné a chytré trpaslici Tripettě. Králi a jeho rádcům se mstí originálním způsobem a prchá s Tripettou neznámo kam. Maska Červené smrti je zase alegorií na doby, kdy ve světě řádil mor. Princ Prospero si žije na svém obrovském a děsivě podivném hradě s několik tisíci přátel, zatímco okolí pustoší mor. Hrad je bezpečné místo, potravy je dost na několik let a tak se obyvatelé hradu baví různými plesy a maškarními bály. Na jeden z nich se dostaví, zrovna když je zábava v plném proudu, nový návštěvník s hrůznou maskou, s maskou lebky a oblečený v tmavém plášti potřísněném krví – Maska Červené smrti. Je to zakuklený mor a vyvražďuje postupně všechny obyvatele hradu. Princ Prospero se bláhově mýlil, že moru unikne. No a zřejmě nejznámější povídkou je Jáma a kyvadlo. Odehrává se v době, kdy v některých částech Evropy panovala svou hrůznou rukou inkvizice. Oběť inkvizice je vržena do hluboko položené cely, v níž panuje neproniknutelná tma. Je připoután k zemi a přesně nad místy, kde má srdce, se houpe kyvadlo, které pomalu klesá. Oběť je zmítána v myšlenkách, v níž si zoufale přeje, aby kyvadlo urychlilo své klesání a ukončilo šílená muka, a na druhou stranu je v nich ještě naděje.
Mnoho povídek E. A. Poea bylo zfilmováno, ať už úspěšně či méně úspěšně. Je to například Maska Červené smrti, Zánik domu Usherů, Vraždy v ulici Morgue či právě Jáma a kyvadlo.
11. duben 2008
8 205×
801 slov
