Pověsti Národů

Řecko:

Použitá literatura: Mýty a legendy:Řecko a Hrdinské legendy staré Francie

Informace o autorovi:
Pokud se nad tímto problémem blíže zamyslíme přijdeme na to, že autora není možné určit, protože autorem pověstí je národ sám.Můžeme najít osobu která, pověsti sesbírala a upravila do podoby knihy, kterou čteme, ale tuto osobu nelze považovat za autora, neboť pověsti jen sesbírala, ale nevymyslila je.Těmito osobami jsou v této knize Alpin Quesnel a Bernard Brias .

Informace o knize:
Tato kniha byla v Čechách vydána roku 1991,vydavatelstvím Gemini.A přeložil ji Evžen Lukeš.V knížce jsou zpracovány pověsti tří národů: Galů,Řeků a Egypťanů.Knihu ilustroval Jean Torton.Kniha je celkem pěkná, ale pokud mohu soudit řekl bych že příběhy v ní jsou až příliš stručné.Poprvé byla vydána ve Francii vydavatelstvím Hachette v roce 1987, kde byla převyprávěna Alinem Quesnelem a ilustrována Jean-Marie Ruffieuxem v Paříži.A je v ní 20 příběhů.Je doplněna fotografiemi z míst o kterých, vypráví.

Charakteristika postav:
Jako první velmi zajímavá postava mi připadá Hérakles.Což byl polobůh a navíc jeho otcem byl vládce bohů Zeus a jeho matka byla královna Alkména.Protože když se Zeus miloval s Alkménou byl nevěrný své pravé manželce Héře, která proto Hérakla nenáviděla a mstila se mu proto. Již když byl Hérakles mladý, byl velmi prchlivý a zuřivý jednou ve vzteku zabil lyrou svého učitele hudby, protože mu cosi vytkl.Ale už jako kojenec projevoval nadlidskou sílu, jednou se mu do kolébky připlazili dva hadi Hérakles je oba zardousil a pak pokračoval ve spánku. Poté co zabil svého učitele odešel za trest do hor kde pásl s ostatními pastýři ovce. Jednou když takto pásl přišly k němu dvě sudičky a daly mu vybrat, buď bude žít v bohatství a přepychu dlouhý a neužitečný život nebo krátký, ale plodný život.Zvolil si druhou možnost. Pak s pomocí pastýřů porazil nepřátele, kteří terorizovali Athény, Athéňané se nemohly bránit, protože v celém městě nebyly žádné zbraně.Nakonec byly přece jen nějaké nalezeny v chrámu bohyně Athény.A tak lstí a silou porazil Hérakles mnohonásobnou přesilu.Po té byl nucen odejít ke svému strýci pro, kterého byl nucen podle práva vykonat, 13 úkolů nakonec jich musel vykonat, ale 15 protože jeho strýc mu odmítl dva úkoly uznat.Tyto úkoly byly pro normálního smrtelníka téměř nesplnitelné patřilo mezi ně například: zabít Nemejského lva, zabít Hydru, přivést z podsvětí trojhlavého psa Gerbera nebo ukrást ze zahrady Hespidermek 3 zlatá jablka. Všechny tyto úkoly splnil. Přesto že prošel mnoha smrtelnými nebezpečími a nic se mu nestalo tak nakonec doplatil na ženskou žárlivost. Jednou když putoval se svou manželkou přišli k řece, přes kterou převážel na svém hřbetě jistý kentaur. Hérakles mu svěřil svou manželku, ale sám se rozhodl řeku přebrodit. Kentaur mu chtěl ženu unést on ho však zabil šípem napuštěným krví hidry, která byla prudký jed. Kentaur řekl jeho manželce, ať zachytí jeho krev do nádoby a pokud by jí byl manžel někdy nevěrný, aby namočila jeho oděv do jeho krve a dala mu ho. Bláhová žena neviděla onu ďábelskou past a učinila tak. Jednou, když Hérakles dobýval jakési město, v němž byla princezna pověstná svou krásou, Héraklovo manželka dostala strach aby jí nebyl nevěrný, učinila proto podle kentaurovo rady a tvrdě na to doplatila. Oděv, který svému muži poslala jako sváteční byl napuštěn krví kentaura, která zase obsahovala jed hydry který byl smrtelný i v sebemenším množství. Hérakles na následek toho, že se mu jed dostal do těla začal pociťovat bolest spalujícího zevnitř. Nakonec obklopen svými věrnými leží na pohřebí hranici a prosí je aby ji zapálili nikdo tak nechce učinit. Až jeden z jeho přátel uchopí pochodeň a hranici podpálí za to dostane pověstné Héraklovy otrávené šípy a luk.
Podle mne je Hérakles velmi zajímavý už svým původem, jako polobůh byl téměř nezranitelný a díky jeho původu si ho mnoho bohů oblíbilo, ale několik i znepřátelilo. Byl dokonalý po fyzické stránce, ale ne již tak dokonalý po stránce psychické. Jako většina takovýchto mytologických hrdinů, ale nezemřel tak jak by si přál v boji, ale padl podlou lstí. O jeho povaze by se dalo říci že byl dosti náladový až prchlivý a neuměl se ovládat. Vykonal mnoho hrdinských činů, ale pokud by nebyl tak důvěřivý mohl jich vykonat mnohem více pokud by byl chytřejší a dokázal lépe ovládat své emoce. Mohl dosáhnout nezměrného bohatství a dlouhého pohodlného života to však jemu nevyhovovalo on chtěl život hrdiny a takového se mu dostalo žil na plno a zemřel mladý. Česká veřejnost si o něm bohužel udělala velmi mylný obrázek podle amerického televizního seriálu. V tomto seriálu je presentován jako jakýsi akční hrdina který zachraňuje svět a jednou rukou porazí armádu. O jeho dětství jsou zde podávány informace velmi zkreslené a přikrášlené. O tom jak zabil svého učitele hudby zde však není ani zmínka. Osobně považuji Hérakla za siláka, který měl velké problémy se sebeovládáním a svou důvěřivostí na kterou nakonec doplatil životem.

Jako druhá velmi zajímavá postava mi připadá Achilles, byl to syn nejkrásnější z Kreonových dcer, krásné Thetidy, která se však zamilovala do fhíjského krále Pélea. Jeho matka si od všech ostatních bohů jako svatební dar vymohla přísahu, že ať se stane cokoli nikdy proti jejímu synu nevztáhnou ruku. Všichni jí to velmi rádi slíbili, někteří však tento slib později porušili a jeden se nakonec stal nepřímým vrahem jejího syna.
Ale vraťme se na začátek, když se Achilles narodil dal Zeus jeho otci vybrat jaký život pro svého syna chce. Přesto že Thetis nesměla být této volbě přítomná moc dobře věděla jaký život Peleáos pro jejího syna vybral. Byl to život hrdiny, o kterém budou zpívat pokolení básníků, ale musel zemřít mladý. Ve strachu o něj ho matka ihned po porodu vzala do podsvětí k černé řece Stix, do které ho ponořila pak ho 5 dní zakalovala nad ohněm, aby mu zajistila nezranitelnost. Její manžel, kterého k sobě po celou tu dobu vůbec nepustila se začal o dítě bát. Když se vlámal do jejích komnat, aby zjistil co se děje a uviděl ji jak drží dítě za patu nad plameny, myslel že zešílela a chce dítě zahubit. Nenechal si nic vysvětlit a pronásledoval nebohou Thetis až k moři, kde se ukryla u svých sester. Syna však musela nechat v paláci, ale o jeho výchovu strach neměla věděla že Peneláos se o něj dobře postará. Měla pravdu Peneláos svěřil jeho výchovu moudrému kentauru Cheironovi. Ten vyučil Achilla všemu od literatury a poezie, přes to jak hojit různé nemoci a neduhy, až po umění boje. Achilles měl podobně jako Hérakles ohromnou sílu, ale narozdíl od něj se uměl velmi dobře ovládat a byl velmi ctižádostivý. Když vypukla trojská válka, zželelo se Peleáovi jeho syna a schoval jej u spřáteleného krále Lykoméda. Asi by mu to bývalo vyšlo nebýt moudrého Odyssea, který jej úskokem jak ostatně bylo jeho zvykem odhalil. A tak byly řečtí hrdinové, kteří táhli proti Troji kompletní. Když se o tom dozvěděla Achillova matka šla k božskému kováři Héfaistovi, který jí byl velmi zavázán a vyprosila pro syna nejkrásnější zbroj, kterou do té doby svět viděl. Potom mu od Dia vyprosila armádu božských válečníků Myrmidonů, ti přesto že byli smrtelní, byli ohromně silní, stateční a Achilla poslouchali na slovo. Když se již bojovalo 9 let došlo mezi Achillem a bratrem Meneláa, vrchním velitelem řeckých vojsk Agamemnonem ke sporu. Do řeckého tábora přišel stařec Chrýsos, jeho dcera byla Agamemonovou otrokyní. Její otec za ni nabízel bohaté výkupné všichni Řekové souhlasili, kromě Agamemnona. ,,Proč já jediný se mám vzdát kořisti“ zvolal ,,Třebas proto, že mi tu již 9 let bojujeme pro tvého bratra, a vaši rodinu“ odpověděl mu Achilles. ,,Dobrá vzdám se Chrýseovny, ale svou náhradu si vyberu u někoho z vás“ rozhodl se Agamemnon. Achilles dobře věděl kam tím Agamemnon míří už dlouho se mu líbila krásná Achillova otrokyně Brísovna. A tu mu ze svého postu vrchního velitele odebral. Tím Achilla velmi urazil, ten mu ji sice odevzdal, ale odmítl se dále zúčastnit bojů a navíc ještě vzýval svou matku, aby se za něj přimluvila u Dia a ten odebral Řekům vítězství. Ten její prosbu splnil. Řekové okamžitě začali prohrávat, když se Trojáné přiblížili až k lodím a začali je podpalovat, přišel Achillův nejlepší přítel Patrokolos k Achillovi a řekl mu: ,,Prosím pokud se nechceš zapojit do bitvy chápu to, ale prosím půjč mi alespoň svou zbroj trojané si budou myslet že slavný Achilles se vrací zpět do bitvy a ustoupí,,. Neboť Achilles Patrokola velmi miloval, nakonec souhlasil, ale varoval Patrokola, aby Trojány jen zahnal, ale nepronásledoval je. Patrokols si rychle oblékl Achillovu zbroj, vzal jeho meč a štít. Jen kopí si vzal své, neboť to Achillovo bylo tak těžké že jej uzvedlo 5mužů nebo sám Achilles. V zápalu boje však Patrokolos zapomněl na Achillovo varování a začal Trojany pronásledovat zahnal je až k hradbám, tam však zakročil obránce města bůh Apollon. Vrazil mu do zad přetrhal úchyty, kterými bylo brnění připevněno na těle a srazil mu helmu. Když si toho všiml hlavní vůdce Trojanů Hektor probojoval se k němu a zabil ho. Kolem jeho těla se strhla veliká bitva Trojané získali Achillovu zbroj a Řekové patrokolovo mrtvé tělo. Když jej přinesli k Achillovi do stanu, ten zaplakal, neozbrojen vyšel ze stanu a vykřikl hlasem tak mocným, že Trojanům se začali plašit koně a schazujíce jezdce prchali do bezpečí, na Trojany padal děs a hrůza a naopak Řekům se vlévala do žil nová síla a odvaha, pobili obrovské množství nepřátel. Všechny je pak přinesli k patrokolovu stanu, kde z nich udělali obrovskou hranici na její vrchol pak položili nabalzamované tělo patrokolovo. Achilles truchlíce odešel k moři, kde vzýval svou matku, aby mu opatřila novou zbroj a on mohl zabít Hektora. Thétis se to udělat nechtělo, protože podle věštby, když zabije Achilles Hektora zemře brzy na to i on sám. Nakonec však přece jen vyslyšela zoufalé synovy prosby a zbroj mu opatřila stejným způsobem jako předtím. Nová zbroj byla ještě 10 krásnější než ta stará . Nově ozbrojen se vydal Achilles v doprovodu svých věrných Myrmidonů pomstít přítelovu smrt. Ještě předtím se však musel usmířit s Agamemnonem ten mu jako projev dobré vůle vrátil zpět Brísovnu, Achilles nechtěl žádnou kořist jen pomstu. Když stanul v čele svého vojska vypadal jako mladý bůh, jeho nové brnění se lesklo na slunci, v očích se mu zračilo odhodlání. Do bitvy se vrhl jako lev, kosil kolem sebe Trojany jako trávu, nikdo se proti němu nemohl postavit. Byl v čele bitvy a kolem něj se kupily mrtvoly, zabil již dva z Priamových synů. Byl strašný ve svém hněvu, i bohové se zapojili do bitvy. Vody Skamadru řeky tekoucí kolem Troje se naplnily krví tak že to bůh Skamandros obývající ji nemohl vydržet a rozhodl se sám zastavit hrdinu. Rozbouřil své vody a začal jimi topit běsnícího hrdinu. Héfaistos, ale rozdmýchal své podzemní plameny a začal jimi Skamandra spalovat. Ten nakonec radši ustoupil. Hektor mezitím stačil zavelet svým vojákům ústup, zůstal před branou jen sám a čekal na Achilla. Rozzuřený hrdina se k němu přiřítil, tu pojala Hektora obrovská hrůza a on před Achillem začal utíkat, 4 oběhl Troju když tu ho Apollon zastavi, nebo si snad Hektor sám uvědomil že jeho počínání je marné. Zastavil se rozhodl se Achilovi čelit, pochopitelně neměl šanci a byl zabit. Příští den uspořádal Achilles na počest Patrokola hry. Příští den byl Patrokolos pohřben a Achilles se vrátil do boje. Apollon se rozhodl, že to s Achillem skončí, zjevil se Paridovi a vyvedl ho na hradby, tam mu poradil, aby na Achilla vystřelil otrávený šíp a aby mu mířil na patu. On sám pak hrot šípu usměrnil tak, aby skončil v Achillově patě. Hrdina vykřikl vytrhl si šíp z rány, rozmáchl se jednou ranou pobil 10 trojanů. A padl, tak zemřel největší Řecký hrdina.
Podle mne je Achilles největším z oněch bájných hrdinů, uvědomoval si svou velikost a dokázal ji využít. Byl citově vázán na svého přítele Patrokola, obviňoval sám sebe z jeho smrti v čemž měl pravdu, ale jeho smrt dokázal mnohonásobně pomstít. Poslouchal svého otce, proto byl ochoten se schovat, ale na bitvu se velmi těšil byl se smrtí smířen a dalo by se říci že se na ni pokud by byla v bitvě i těšil. U bohů byl až na několik vyjímek, vcelku oblíben. Dokonce i nesnášenlivá Héra si s ním rozuměla. Domnívám se že Achilles byl největším ze všech hrdinů.

Osobní hodnocení:
Já osobně považuji řecké pověsti za nejkrásnější ze všech pověstí. Jako další pověsti jsem četl: Egyptské, Francouzské, Staré Galie, Francie, Čech a Ameriky. Na řeckých pověstech se mi líbí že tamní bohové jsou svým chováním velmi podobní obyčejným smrtelníkům, mají své spory, lásky i nálady. Obyčejní lidé jsou pouze jejich hračkami, avšak jednou za nějaký čas se najde hrdina, který se jejich vůli postaví například Prométheus. Pak dokáží být bohové i velmi krutí a ve své krutosti i velmi vynalézaví, například: trest Prométheův, trest Tantalův nebo to jak Zeus potrestal Héru když se ho pokusila oklamat. Já jsem tyto báje četl ze šesti na sobě nezávislých knih. Mne osobně se nejvíce líbily ,,Staré řecké báje a pověsti“, které do češtiny převyprávěl Eduard Petiška. Tato kniha je velmi stará, ale přesto se mi způsob jakým je napsána líbí nejvíce. Takovéto pověsti jsou velmi často přirovnávány k pohádkám pro dospělé. Jsou pohádkám asi dost podobné, ale přesto při jejich četbě v nich nacházím něco co jsem ještě v žádné pohádce nenašel. Možná je to že zde nejsou postavy přesně rozděleny na dobré a špatné. Ale i od kladného hrdiny se můžeme dočkat vraždy například: Oresteus nebo Hérakles. Záleží na každém jaký druh literatury preferuje, ale u mne paří pověsti a legendy na jedno z předních míst.

Francie:

Informace o autorovi:
Autorovi francouzských pověstí platí podle mého názoru to samé jako autoru pověstí řeckých, tedy to že není možné jej určit. Pověsti do této knihy sesbíral a převyprávěl Václav Cibula.

Informace o knize:
Kniha vyšla roku 1973 a vydalo ji nakladatelství Albatros. Na knize kupodivu není znát že vyšla v době hluboké totality. Obsahuje jen 5 legend, ale ty jsou přesto rozvedeny na 234 stranách. Na poslední straně knihy je seznam francouzských knih ze, kterých byla tato kniha sepsána seznam obsahuje asi 13 převážně francouzských děl i když se mezi nimi najde i ruské dílo.

Charakteristika postav:
Za první postavu jsem si vybral rytíře Rolanda,byl synovcem krále Karla Velikého. Měl skutečně pohnuté dětství jeho matka Berta byla dcerou Karla Velikého, ale zamilovala se do nemajetného rytíře Milona. Císař k jejich sňatku nesvolil a tak se milenci vydali spolu do Říma v naději že jim papež pomůže císařův odpor zlomit. Po cestě však byli přepadeni a oloupeni, proto museli pokračovat pěšky. Po jejich příchodu do Říma však ke svému zděšení zjistili že papež nedávno uzavřel s císařem spojenectví. Odešli proto z Říma a usadili se v kraji Sutri, v jeskyni nedaleko města Milon začal pracovat jako dřevorubec. Po čase se Bertě narodil syn po svém narození neplakal a i nadále byl neklidnější než je běžné. Asi 10 let na to se v tomto kraji utábořil Karel Veliký se svou družinou a na oslavu svého vítězství nad Saracény uspořádal hostinu pro všechen lid. Roland se jí také zúčastnil jedl a pil co mohl, když byl nasycen, obtěžkal se ještě masem a chlebem pro rodiče a odešel. To však neušlo pozornosti císaře, který za ním poslal strážné po dva dny se mu dařilo mást jim stopu třetího dne však byla rodina odhalena. Císař v radosti nad svým synovcem odpustil jeho rodičům a povolil jim zákonný sňatek, Roland s ním však musel odjet na hrad Laon. Na tomto hradě zněj měl být vychován rytíř, záhy se však ukázala jeho průbojná povaha již 15 letech spoutal hradní stráž a utekl do Kalábrie aby zde mohl po boku svého strýce bojovat proti Saracénům. Cestou sebou strhl další mladíky a tak když přijeli na bojiště byl jich velký počet. Roland v této bitvě zachránil Karlu Velikému život když roztříštil ráhnem hlavu pohanského obra Eamonta, která byl ozbrojen druhým nejpevnějším mečem na světě, ( paradoxem ovšem je že první Excalibr vlastnil, dědičně sám Karel Veliký), meč jménem Durandal se tedy stal majetkem Rolanda a ten se prozměnu stal nejoblíbenějším rytířem Karla Velikého. Roland byl proslulý svou odvahou, vrhal se po hlavě i do předem prohraných bitev a vyhrával. Nakonec doplatil na svou hrdost. Když Karel Veliký bojoval ve Španělsku proti Saracénům, slíbil mu emír Marsil zachovat mír posel po kterém se tuto nabídku od Karla dozvěděl byl, ale Rolandův nepřítel a zradil ho. Když se potom vracelo vojsko Karla do Francie shromáždil Marsil veliké vojsko a napdl s ním zadní voj, kterému velel Roland. K bitvě došlo v průsmyku Roncevaux v Pyrenejích. Dvacet tisíc franků zde bylo vystaveno šesti násobné přesile. Bojovali ale, statečně Roland v bitvě zahynul spolu s celým svým vojskem a 12 nejlepšími Karlovo rytíři. Přesto že mohl Roland zavolat na pomoc celý zbytek vojska neudělal to dokud bitva zuřila. Přesto že pobili na 100tisíc nepřátel dalších 70tisíc jich přijelo. Přesto Roland odmítl povolat zpět z hor Karlovo vojsko. Až když bylo celé jeho vojsko a přátelé mrtví zatroubil na svůj roh Olifant a jím přivolal pomoc. Karel jeho hlas uslyšel nahoře v průsmycích a vyrazil svému synovci na pomoc. Ten mezitím shromáždil těla 12 nejlepších rytířů a svých přátel mezi nimi byli i Turpin nebo Olivier. Pak vyrazil směrem k nepříteli nechtěl zemřít vleže chtěl umřít v boji tváří k nepříteli. Sám byl smrtelně zraněn a krvácel z mnoha ran nedaleko bojiště byl pramen kde omdlel. V křoví u pramene byl skryt saracénský voják když uviděl umírajícího hrdinu chtěl mu vzít slavný meč, ale když se k němu přiblížil tak v záchvěvu vědomí uviděl stín blížící se k němu. Vzal svůj roh Olifant vykládaný drahými kameny a vší silou udeřil blížící se stín, úder byl veden takovou silou že z rohu opadaly všechny drahokamy. Roland se opět trochu vzpamatoval a postavil se vzal svůj meč a začal jím mlátit do žulového kamene stojícího opodál. Meč zvoní jiskry odletují, ale ostří je stále hladké jako v den kdy byl meč ukut. Roland se unavil a pozoroval kámen byly na něm vidět mnohé záseky. Roland ulehl svůj meč vložil pod sebe pod hlavu si vložil roh obrátil se tváří v tu stranu odkod přicházel nepřítel a zemřel. Král Karel přijel příliš pozdě nezachránil jediného ze svých bojovníků, ale tvrdě je pomstil neuznával již žádný smír a vyrazil útokem přímo na Zaragozu zabil přitom vládce Saracénů i emíra Marsila, kterému v předchozím boji Roland uťal ruku. Podle mne byl Roland skutečným vzorem pro rytíře neměl problém při jednání s obyčejnými lidmi, ale nedokázal jednat se šlechtici a urozeným panstvem měl problémy se sebeovládáním. Dokázal si na svou stranu prostý lid a dokázal ho přimět k boji i když situace vypadala beznadějně. Nikdy nezapomněl v jakých podmínkách vyrůstal. Karel si ho velmi oblíbil a udělal z něj prvního ze všech svých rytířů, ale kupodivu to dával velmi najevo i svým synům.

Jako další velmi zajímavá postavu jsem si zvolil legendárního kouzelníka Merlina. Merlin byl poločlověk byl počat ze spojení pany a kouzelných sil. Již jako malý měl neuvěřitelné schopnosti mohl vidět to co bylo ostatním smrtelníkům utajeno. Jako malý chlapec pomohl králi Vortigernovi na trůn, záhy na to ho však sám zahubil. Jeho přítelem a rádcem byla Paní z jezera byla to sestra bájné královny Mab. Když ji Merlin žádal aby mu pomohla vybrat dobrého krále tak mu darovala Excalibr, nejlepší meč na světě a meč spravedlivých. Byl to meč, který mohl nosit jen spravedlivý král s pomocí tohoto meče dosadil Merlin na trůn Utera. Myslel si oněm že to bude konečně dobrý král, nebyl zatoužil po Ygern ona však byla manželkou jeho rytíře Uter vydíral Merlin buď mu pomůže získat Ygern, nebo ji získá násilím. Merlin souhlasil pod podmínkou že to co vznikne z Uterova chtíče bude patřit Merlinovi. Uter souhlasil. Z jeho spojení z Ygern vznikl syn Artuš. Uter jej odmítl Merlinovi dát. Ten si jej vzal lstí a druhou lstí zbavil Utera Excalibru vložil jej do kamene a povolal na něj takové ochrané kouzlo aby jej z něj mohl vyjmout jen spravedlivý muž. Tím mužem byl Artuš. Merlin jej naučil všemu umění diplomacii, etice i umění boje. Merlin měl jedinou slabost a tou byl soucit a láska. Merlin se zamiloval do lesní víly Vivian byla jednou ze dvou osob, které naučil některé ze svých kouzel. První byla Morgan nevlastní sestra Artuše ( se kterou se Artuš sám později spářil a dítě vzniklé z jejich styku byl chlapec který Artuše zahubil) druhá byla Vivian. Z první se tím stala zlá víla a druhá ho tím spoutala a připoutala ho do jedné lesní mýtiny ve které s ním potom žila. Jen jednou ho ještě propustila ze svého zajetí to tehdy když byl zabit Artuš. Byl to Merlin, který přivolal víly, které ho odnesly na Avalon. Merlin sám zemřel až tehdy když si sám přál on vlastně ani nezemřel rozplynul se pouze v dým. Já osobně považuji Merlina za mladíka, který se nikdy nestal tím čím se stát mohl. Všechny jeho kouzla ho naučila královna Mab naučila ho triky, naučila ho jak kouzlit pomocí rukou a pohybů, ale nikdy ho nenaučila jak ovládat kouzla jen pomocí myšlenky. On se to nechtěl naučit to podle mne byla jeho chyba měl příliš velký soucit a byl příliš důvěřivý. I tak měl, ale obrovskou moc kterou nikdy nevyužil na plno.

Osobní hodnocení:
Na knize mi poněkud vadí že v ní je pouze 5 příběhů. Jinak bych řekl že je velmi pěkně napsaná. Není v ní příliš ilustrací, ale řekl bych že to není na škodu, neboť ty co v ní jsou nakresleny ve velmi podivném stylu. Na knize ani není znát že vznikla v době hluboké totality. Přestože většina lidí považuje za nejzajímavější pověst starého Řecka, já bych řekl že francouzské pověsti se jim vyrovnají a možná je i překonají. Ve francouzských pověstech je důraz kladen hlavně na osobní hrdinství, čest a zbožnost, děj téměř celých pověstí se točí kolem bitvy mezi Francouzi a Saracény. Kde jsou Saracéni líčeni jako podlí a zrádní pohanští psi a Francouzi jako stateční, cnostní a bohabojní hrdinové. Já sám si myslím že ve skutečnosti mezi nimi zase až takové rozdíly nebyly. Ale jinak knihu shledávám jako jednu z nejlepších sbírek pověstí vůbec.