O autorovi:
Puškin bývá považován za národního básníka a zakladatele moderní ruské prózy. Byl nejen vynikající básník, ale i prozaik, dramatik, kritik, publicista a historik.
Narodil se v Moskvě v roce 1799 jako syn šlechtice, jeho matka byla vnučkou generála Hannibala.
Již od mládí se u Puškina projevovalo umělecké nadání. Vystudoval lyceum v Carském Selu. Měla ho čekat skvělá diplomatická kariéra. Krátce po dostudování vznikla v roce 1820 Puškinova první poéma Ruslan a Ludmila. Tentýž rok však musel kvůli svým svobodomyslným veršům odejít do vyhnanství do jižního Ruska. Pobýval v Oděse a Kišiněvu.Zde napsal některá ze svých epických děl: Kavkazský zajatec, Bratři loupežníci, Bachčisarajská fontána a také první část Evžena Oněgina. Po udělení carské milosti žil v Moskvě a Petrohradě.
Zemřel předčasně v tragickém souboji se svým švagrem, francouzským důstojníkem d´Anthésem.
K jeho dalším dílům patří: povídky Kapitánská dcerka, Výstřel, drama Boris Godunov, básnické poémy Cikáni, Poltava, úvahy o literatuře O národnosti v literatuře, O klasické a romantické poezii, dějepisná knížka Historie Pugačovy vzpoury.
Puškinovo tvorba inspirovala Petra Iljiče Čajkovského k operám Evžen Oněgin a Piková dáma. Svým dílem vytvořil Puškin základy moderní spisovné ruštiny.
Obsah díla:
Povídka začíná jedné zimní noci, kdy se u jízdního gardisty Narumova hráli karty. K ránu vypráví Paul Tomskij tajuplný příběh o své babičce – hraběnce Anně Fedotovně. Tato již osmdesátiletá dáma za svých mladých let hrávala v Paříži velmi oblíbenou hru jménem Faraon.
Když hrála s vévodou Orleánským, prohrála velkou sumu peněz. Nařídila dědečkovi, aby dluh zaplatil, ale ten se jí poprvé v životě vzepřel a odmítl za ni opět dávat peníze. Hraběnka naštěstí znala jednoho pozoruhodného člověka – byl to hrabě Saint Germain. Chtěla od něj půjčit, ale on jí raději, kvůli tomu, aby ji netrápilo svědomý, poradil jak vyhrát své peníze zpátky. Tentýž večer babička vsadila na tři karty a získala peníze zpět.
Hráči vyprávění moc nevěřili a tak jim Tomskij ještě řekl další příběh, jak babička pomohla jednomu mladému muži, který se také zadlužil. Poradila mu tři karty s podmínkou, že už nikdy nebude hrát. A on také všechny peníze dostal zpět.
Těmto vyprávěním byl přítomen i Heřman, syn poruštělého Němce, který mu zanechal málo peněz. Jeho otec byl přesvědčen o tom, že si syn musí zajistit sám svojí nezávislost. Heřman byl uzavřený, ctižádostivý, zásadový a spořivý. Nikdy nesáhl na úroky, ale žil jen z platu, tím pádem si nemohl dopřát žádné povyražení. Ještě nikdy nehrál karty a nikdy si na jedinou nevsadil. Přesto sedával s hráči celé noci a pozoroval jejich hru. Byl duchem hráč, ale zdálo se mu zbytečné kvůli kartám přijít o peníze.
Po vyslechnutí příběhu musel celý další den pořád přemýšlet nad tím, co kdyby se mu podařilo získat od hraběnky její tajemství. Nakonec mu to nedá a vymyslí si plán, jak by se s ní mohl setkat. Začne psát milostné dopisy její schovance Jelizavetě Ivanovně, která u dámy není příliš šťastná, protože ji pořád něco vyčítá a dostává jenom malý plat, jenž jí nestačí na krytí jejích potřeb. Ta psaní zpočátku vrací nebo trhá, ale pak se jí to zalíbí a s Heřmanem si čím dál častěji dopisuje. Heřman na ní začne tlačit a chce se s ní co nejdříve setkat. Ona si myslí že je to příliš brzy, nakonec však ustoupí a domluví se, že jednoho dne v noci, až bude hraběnka na plese, se setkají. Jelizaveta mu v dopise přesně popíše cestu k ní do pokoje, který je za místností patřící staré dámě, a dobu, kdy by v domě nikdo neměl hlídat. Heřman určené noci netrpělivě čeká před domem už o dvě hodiny dříve než se domluvili. Sněží a fouká studený vítr, ale on to vůbec nevnímá a pořád sleduje čas. V půl dvanácté se vypraví do domu, jde podle plánu chodbou i kolem spícího hlídače, když se dostane do místnosti hraběnky, tak se chvíli rozhlíží po stěnách a nábytku a pak jde ke dveřím, které vedou k Jelizavetě, avšak vedle nich je komůrka, kam hraběnka vůbec nechodí a schová se tam. Jelizaveta marně čeká, jestli Heřman přijde. Po návratu z plesu se dáma převlékne do noční košile a snaží se usnout. Protože ale trpí nespavostí, jde si sednout k oknu a dívá se ven. V tom vyskočí Heřman z úkrytu. Klidně říká hraběnce, ať se neleká a prosí ji, jestli by mu pověděla svoje tajemství. Dáma v šoku nemůže mluvit a jen se na něj upřeně dívá. Heřman vytáhne pistoli, vyhrožuje. Hraběnka stále kouká. Najednou se zhroutí na zem. Je mrtvá. Heřman tomu nechce věřit, dál se jí ptá. Ale ona neodpovídá. Pozná, že to jen nehraje. Raději odchází za Jelizavetou. Všechno jí řekne. Ona se rozbrečí, ale pomůže mu v útěku a dá mu klíč od tajné chodby, která vede za hraběnčiným pokojem.
Tři dny poté se koná pohřeb. Heřman nemá úplně čisté svědomí, tak se tam také odhodlal jít, aby si vyprosil odpuštění. Když přistoupil při posledním rozloučení k mrtvé, zdálo se mu, že na něj mrkla a skácel se na zem.
Po návratu domů se mu zjevil duch staré hraběnky. Pověděla, že ač nerada, má přikázáno mu vyzradit to tajemství. Řekla tři karty, na které vyhraje – trojka, sedma a eso. A také podmínku, že si musí vzít Jelizavetu Ivanovnu, aby mu odpustila. Od té chvíle ve všem viděl tyto tři karty.
Heřman se společně s Narumovem vypravil do Moskvy za bohatými hráči. Hrál proti jejich předsedovi. První večer vsadil své úspory na trojku – vyhrál dvojnásobek. Další večer vsadil vše na sedmu – opět vyhrál jednou tolik. A třetí večer za hojné účasti diváků všechny peníze vsadil na eso – nebo si to alespoň myslel. Když padla tato karta, chtěl si vzít vyhrané peníze, Čekalinskij ho však upozornil, že vsadil místo na eso na pikovou dámu. Heřman se na ni podíval. Zdálo se mu, že se na něj z karty ušklíbla a mrkla hraběnka.
Heřman se z toho zbláznil. Sedí v obuchovskké nemocnici v pokoji číslo sedmnáct a stále si mumlá: „ Trojka, sedma, eso! Trojka, sedma, dáma!...“
Jazykový rozbor:
V této povídce se nevyskytují žádná nespisovná nebo vulgární slova. Vzhledem k tomu, že byla do češtiny přeložena až v roce 1973, nejsou zde historismy ani archaismy.
Někdy použil autor k dokreslení atmosféry francouzské výrazy – například při zmínce o pánovi, který byl učesaný stylem a´ l´oiseau royal.
V několika málo případech byly také použity knižní výrazy. Třeba v souvislosti se smrtí hraběnky, kdy se mluví o tom, že skonala.
Moje hodnocení:
Autor tuto velmi krátkou povídku nejspíše psal proto, aby upozornil na nebezpečí hazardních her, které mohou člověka nejen připravit o peníze, ale i o zdravý rozum.
Puškin zajímavým způsobem vykresluje prostředí. Jednotlivé věci a situace zmiňuje jen okrajově a málokdy je popisuje detailně, tím způsobem nutí čtenáře, aby si představoval prostředí podle vlastní fantazie.
Knížka také zajímavým způsobem ukazuje, jak dřív žily a bavily se jednotlivé vrstvy společnosti.
Tato povídka, která je velmi poutavá, mě zaujala i svým netradičním závěrem.
2. červenec 2008
14 058×
1140 slov
