Remarque, Erich Maria - Čas žít, čas umírat

Nakladatelství Odeon; druhé vydání, Brno 1980
Erich Maria Remarque (vlastním jménem Erich Paul Remark). Narodil se 22. 6. 1898 v Osnabrűcku Anně Marii Remarkové a knihvazači Petru Franzovi Remarkovi. Zemřel 25. 9. 1970 ve švýcarském Locarnu. Studoval na učitelském ústavu, ale v roce 1916 opustil školní lavice jako válečný „dobrovolník“ německé armády. Ve válce bojoval jako prostý voják a byl několikrát raněn. Z války se vrátil jako příslušník tzv. „ztracené generace“, kterou se zabýval ve svých knihách. Po návratu z války měl potíže se začlenit do společnosti a prošel mnoho zaměstnání. Pracoval jako účetní, obchodní cestující, agent s hřbitovními náhrobky, reklamní poradce, varhaník, učitel. Po úspěchu svých prvních dvou románů se usídlil ve Švýcarsku v Asconě, protože si uvědomil, že Německo se nepoučilo z hrůz 1. sv. války a že nástup fašismu znamená další tragedii. Po převzetí moci fašistů v Německu hitlerovci obvinili jeho díla z „literární zrady spáchané na německém vojákovi světové války“ a spálili jeho knihy veřejně na hranici. Remarquovi bylo rovněž odebráno německé státní občanství. V roce 1939 odešel do New Yorku a roku 1947 získal americké státní občanství. Po válce střídavě žil ve Švýcarsku a v Americe, aniž se vrátil do Německa.
Autor humanistických, protifašistických a společenskokritických děl. V letech 1922-24 pracoval jako redaktor v Hannoveru. Též působil v časopisech Echo Continental a Sport im Bild (1925-1928). V této době má již na kontě řadu krátkých povídek i první dva větší literární pokusy. Ale ani Žena se zlatýma očima (1918), ani Domov snů (1920) neznamenají literární úspěch. Dokonce ani třetí dílo Stanice na obzoru (1928) kritiky nezajímá. Obrovský úspěch mu zajistil až román Na západní frontě klid (1929, Im Westen nichts neues), ve kterém zpracovává své vlastní zážitky z 1. světové války. Dalším jeho úspěšným románem se stává Cesta zpátky (1931, Der Weg zurück), ve kterém líčí problém člověka začlenit se po válce do společnosti. Roku 1938 vychází další román Tři kamarádi (Drei Kameraden). Osudy německých emigrantů vykreslil poprvé v románu Miluj bližního svého (1941, Liebe deinen Nächsten), ale teprve románem Vítězný oblouk (1946, Arc de Triomphe) dosáhl opět světového úspěchu. V padesátých letech vylíčil osudy vězně koncentračního tábora v románu Jiskra života (1952, Der Funke Leben), osudy německého vojáka 2. sv. války v románu Čas žít, čas umírat (1954, Zeit zu leben, zeit zu sterben) a prostředí inflací postiženého Německa po 1. sv. válce v románu Černý obelisk (1956, Der Schwarze Obelisk). Ve stejném roce vytvořil divadelní hru Poslední dějství (1956), která se odehrává v posledních dnech nacismu. Román Nebe nezná vyvolených (1961, Der Himmel kennt keine Günstlinge) je situován do doby 2. sv. války a vypráví o milostném příběhu automobilového závodníka a dívce nakažené TBC. Ke světu protifašistické emigrace se vrátil ještě v románu Noc v Lisabonu (1962, Die Nacht von Lissabon). Mezi jeho díla patří dále román Stíny v ráji (1971, Schatten im Paradies), divadelní hra Poslední stanice (1956). Remarquova nejúspěšnější díla Na západní frontě klid a Vítězný oblouk byla zfilmována.
Kniha Čas žít, čas umírat nás zavádí do období 2. světové války. Nejprve na frontu, potom do civilu a opět nazpátek do války. Hlavním hrdinou tohoto strhujícího románu je Ernst Graeber.
Příběh začíná zhruba kolem roku 1942 a zavádí nás nejprve na frontu do Ruska, kde autor líčí hrůzy války. „Z vykopané hromady se uvolnila hrouda hlíny; slyšel, jak hluše buchla do hrobu. Jestlipak v téhle na kost zmrzlé zemi přežijí červi? Možná — pokud se zavrtali dost hluboko. Ale mohli být metr pod zemi? A z čeho žili? Od zítřka budou mít na nějakou dobu vystaráno, pokud tam ještě jsou. V posledních letech toho měli dost, pomyslel si. Všude, kam jsme přišli, měli žrádla habaděj. Pro červy Evropy, Asie a Afriky jsme znamenali zlatý věk. Zanechali jsme jim armády mršin. V pověstech červů budeme po celé generace dobrotivými bohy nadbytku.“ Zvláštním způsobem popisuje vztahy a charaktery vojáků. Po několika letech na frontě hlavní hrdina této knihy dostává dovolenou na tři týdny a odjíždí domů. Cesta je dlouhá, ale vojákům, kteří jedou domů, cesta utíká poměrně rychle. Vzpomínají na manželky, domov, rodiny …
Po vystoupení z vlaku se Ernst rozhlíží po městě. Je zchátralé, všude samý dým, prach … nemůže své město poznat. Doráží k domu, kde bydlel celá ta léta, ale nenachází nic. Jen ulici v plamenech a trosky. Ptá se kolemjdoucích jestli něco neví o jeho rodičích, ale nikdo neví nic. Ve městě se seznamuje s vojákem, který hledá svou ženu. Dají se dohromady a pátrají společně. Navštěvuje známé a stále se ptá po rodičích, ale nikdo mu nechce nic říci, lidé mají strach cokoliv povědět.
Ernst navštěvuje Alžbětu. Je to jeho bývalá spolužačka, kterou nikdy nemíval příliš rád. Postupem času se tito dva mladí, beznadějní a opuštění lidé začínají rozumět. Alžběta má otce v koncentračním táboře a Ernst hledá rodiče, o kterých si lidé myslí, že jsou mrtví. Navštěvují spolu restaurace, prochází se po městě. Rozumějí si tak, že se do sebe zamilují. Jejich láska je světlem v šedi města – v hrůze války. Město je několikrát bombardováno. Alžběta přichází o střechu nad hlavou.
Ernst se po několika letech setkává s přáteli. Nejprve s Alfonsem Bindigem, který je členem strany SS a který posílá lidi do koncentračních táborů. Dále pak s člověkem, kterého měl Ernst rád – se svým učitelem náboženství, který je žid a skrývá se. Pan Pohlamann (učitel) mu na jednu noc poskytne úkryt.
Zbývá jen několik dnů do konce dovolené. Ernst se táže Alžběty, jestli by ho si nechtěla vzít. Nejprve odmítá, ale nakonec svolí. Svatba se koná za několika dnů. Oba dva si chtějí užít posledních společných dnů. Alžběta si proto bere dovolenou v továrně a zůstávají spolu. Snaží se žít, jako by tento den byl jejich poslední. Alžběta miluje ho a on zase ji. Už to není sňatek z pochopení, ale je to láska. Poslední den svobody dostává Ernst zprávu, že rodiče jsou naživu. Je šťastný.
Novomanželé se loučí a Alžběta se mu svěřuje, že by s ním chtěla mít dítě. Ernst se opět vrací na frontu.
„Německo ustupuje. Rusové zbořili barikády, hodně německých vojáků je mrtvých.“ Skupina, ve které je i Ernst, zatýká partyzány. Je poplach a všichni musí utéci. Steinbrenner chce Rusy zabít, ale Ernst nesouhlasí, zastřelí Steinbrennera a propouští partyzány na svobodu. Po chvíli se otáčí, Rus má v ruce pušku a střílí … „Ránu necítil. Jenom před sebou náhle uviděl trávu, nějakou rostlinku,těsně před očima, napůl zašlápnutou … Rostlina se zakymácela a stála pak před úžícím se obzorem jeho klesající hlavy sama, tichá, samozřejmá, s útěchou úplného pořádku i v tom nejmenším, s veškerým mírem, a rostla a rostla, až vyplnila celé nebe a jeho oči se zavřeli.“
Nejvýraznějšími postavami jsou Ernst Graeber, Alžběta Kruseová a částečně i Alfons Binding. Je velmi těžké tvrdit něco o hrdinech, neboť o lidech se v románu nedozvíme nic víc než základní charakteristiku, která spočívá vždy v jednoduché vlastnosti a v informaci, čím kdo koho zabil, co jedl a pil, kde to vzal, kudy se plazil, kam byl střelen, čeho se bál a nač zemřel.
Alfons Binding, „malý, podsaditý muž v uniformě okresního velitele, kulatý obličej s červenými tvářemi a oříškovýma očima,“ je bývalým spolužákem Ernsta Graebera. Při Ernstově dovolené se spolu náhodně setkávají. Alfons jako člen SS je velmi movitý. Vlastní vilu na okraji města, Ernstovi nabízí pomoc při hledání rodičů, dává mu láhve vína, vodek, koňaků, plechovky s jídlem. Občas zneužívá své moci k osobní pomstě, například na jeho učiteli Burmeisterovi. „Tomu jsem to oplatil, Ernste, obstaral jsem mu půl roku v koncentráku. Měls ho vidět, když se vrátil! Stál přede mnou jako svíčka a málem si udělal do kalhot, jak mě zahlédl. Vychoval mě, tak jsem mu tu jeho výchovu vrátil.“ Nakonec Alfons končí svůj život zavalen ve sklepě své vily při jednom z náletů.
Alžběta Kruseová je na začátku, kdy se sní Ernst setkává velmi bojácná, uzavřená, strachující se o svého otce, který je někde v koncentráku. Po několika společných večerech s Ernstem se stává otevřenější a uvolněnější, začínají spolu znovu žít, uprostřed celé té hrůzy.
„Alžběta vklouzla do papučí. Šla k oknu a vyklonila se. Nehledala žádný župan. Byla krásná a věděla to a proto se nestyděla … Alžběta se v posteli posadila. Ramena se jí bledě třpytila a tam, kde se zaoblovala, ležely měkké stíny. Ňadra byla pevná a smělá a vypadala větší než ve skutečnosti.Ústa byla tmavá a oči velmi průsvitné a skoro bez barvy … Ležela na posteli nahá, z boků vybíhaly nohy, silné a dlouhé; bylo to tělo, které se od ramen a ňader zužovalo do ploché jamky břicha, tělo s oblými boky, které se jako by dmulo a řítilo z obou stran do trojúhelníka klína. Bylo to tělo mladé ženy, ne už děvčete.“
Ernst Graeber – je obdobně jako ostatní postavy tohoto románu sám. Jako německý voják prošel Francii, prožil válku v Africe a octl se na východní frontě, kde Němci po počátečních úspěších nezadržitelně ustupují. Po dvou letech na frontě dostává na poslední chvíli dovolenou. Těší se na klidný domov, ovšem místo něj nalézá bombardované město. Setkává se s přáteli, sbližuje se s Alžbětou. Dokonce se žení. Částečně zneužívá dobroty svého spolužáka Bindinga. Doma ve zbytcích města, uprostřed beznaděje a fanatismu, nabývá spolu s Alžbětou schopnosti žít znova, avšak dovolená končí, musí zpět na frontu, kde se jeho postoj k životu zcela mění. „Byl už jen stroj. Už nic nevěděl o dřívějšku. Jen tam seděl a spal a probudil se, aby byl připravený se bránit … I čas přestal existovat. Seděl v temnotě a čekal. Už neexistovalo město v Německu, kde před několika týdny žil. Taky neexistovala dovolená. Už tu nebyla žádná Alžběta. To všechno byl jen divoký sen mezi smrtí a smrtí – půlhodinka šíleného spánku …“
Remarque se poctivě snažil ukázat ničivou zrůdnost nacismu. Vystihl, že poměry za nacismu byly veskrze nelidské, že proti nim již nebylo možno postavit subjektivně útěšný mýtus kamarádství, navíc zbavený své nevinnosti začleněním do arzenálu fašistické propagandy. Vystoupil zde s výraznou protifašistickou a protimilitaristickou výzvou v době, kdy vrcholila studená válka, kdy vyvstalo vážné nebezpečí remilitarizace Německé spolkové republiky a kdy vlna německých válečných memoárů opět začala ukazovat na válku jako pozoruhodné kulturní poslání. Podle toho také naložil Remarque s Ernstem Graeberem, protagonistou svého románu: varovně. Není to zlovolná náhoda, ani sentimentální gesto, umírá-li Ernst právě ve chvíli, kdy nabyl schopnosti žít nový život. Jeho smrt je sama o sobě nesmyslná – tak jako desítek tisíc jeho spoluobčanů. Válka není pohádka, v níž všichni zlí hynou a všichni hodní jsou zachráněni. Smrt si v ní nevybírá jen spravedlivou daň na těch, kdo na svůj vrub prolili nevinnou krev.
Autor realisticky popisoval situaci na frontě, později také život v německém městě a vztah dvou lidí, které spojily podobné osudy. Bohužel se mi příliš nelíbilo autorovo vypořádání se s Ernstem. Sám jsem mu přál, buďto neodjíždět zpět na frontu a zůstat se svojí ženou, nebo se k ní z války později vrátit. Přeci jen oba se dokázali změnit a byli schopni žít společně nový život, avšak druhou šanci už nedostali. Ale jinak se mi román líbil.