Remarque, Erich Maria - Cesta zpátky

Vážená paní profesorko,
rád bych Vás seznámil s životem a dílem německého prozaika a dramatika Ericha Maria Remarqua. Narodil se roku 1898 ve městě Osnabrücku. V osmnácti letech byl odveden jako dobrovolník na válečnou frontu. Po skončení války se pokoušel zakotvit v řadě zaměstnání, působil také jako redaktor. Žil většinou ve Švýcarsku. Poté, co byly jeho knihy v nacistickém Německu prohlášeny za „zvrhlé umění“ a páleny, kdy také byl zbaven německého občanství, musel emigrovat. Za války žil v USA, v následujících letech střídavě v Americe a ve Švýcarsku.
Remarquova literární dráha byla od počátku poznamenána světovým úspěchem. Proslavil se v roce 1928 téměř ze dne na den svým protiválečným románem Na západní frontě klid. Zde našel své velké téma - téma mladé generace vržené na jatka první světové války - a vypracoval si estetický a emocionálně působivý styl, který oslovil milióny čtenářů. Způsob podání válečných zážitků Pavla Bäumera a jeho kamarádů - bohatě dialogizované vyprávění v první osobě, jeho aktualizace přítomným časem, suše naturalistické zpodobení válečných detailů, využívání vojenského slangu - představoval v literatuře té doby jisté novum.
Ale nejen proto bývá Remarque někdy řazen k zakladatelským osobnostem moderní beletristiky 20. století, z jejichž epických impulsů čerpají spisovatelé dalších generací. Jeho umělecké nazývání světa tehdy plně souznělo s neformulovaným programem slavné literární generace, již Gertruda Steinová nazvala „ztracenou“. Ostatně sám se k ní už ve svém válečném románu přihlásil: „Nejsme dobří k ničemu. Válka nás pro všechno dobré zkazila.... Jsme opuštění jak děti a zkušení jak staří lidé. Jsme suroví a smutní a povrchní, myslím, že jsme ztraceni.“ S Hemingwayem, Dos Passosem, Moraviou, Greenem aj. spojovaly Remarqua hlavně společné životní postoje a pocity jeho hrdinů, vyvěrající z představy hroutícího se řádu světa a z otřesené víry v člověka.
Obraz této vykořeněné generace má v Remarquově celoživotní tvorbě svou vnitřní vývojovou logiku. Jeho „malí hrdinové“ se postupně ocitají v nových životních situacích a jsou konfrontováni s novými politickými, sociálními a hospodářskými souvislostmi: od návratu vojáků z první světové války do poválečného šmelinářského Německa (Cesta zpátky, 1931 ) přes dvacátá léta ( Tři kamarádi, 1937 ) a období Výmarské republiky, kdy zemi postihla bouřlivá vlna inflace ( Černý obelisk, 1956 ), až k problémům emigrantství a běženectví v období fašismu ( Miluj bližního svého, 1941, Vítězný oblouk, 1946, Stíny v ráji, 1957 aj. ) a ke dvěma románům situovaným přímo do středu druhé světové války ( Jiskra života , 1952, kde autor naturalisticky zobrazuje hrůzy koncentračního tábora Mellern, a Čas žít , čas umírat, 1954).

Pro lepší pochopení obsahu knihy Cesta zpátky bych Vás raději velmi stručně seznámil s obsahem románu Na západní frontě klid.
Vypravěč a ústřední postava knihy, středoškolský student Pavel Bäumer, se po vypuknutí první světové války pod vlivem propagandy a vlasteneckého nadšení přihlásil spolu se svými spolužáky z gymnázia dobrovolně do armády. Vzpomíná na to už jako voják ve chvílích odpočinku po návratu z boje. Retrospektivně uvádí řadu epizod z desetinedělního výcviku plného šikanování, z budování zákopů na západní frontě i z prvních bojových střetnutí. „Zpráva o generaci, která byla zničena válkou“, jak autor konstatuje v úvodu, pokračuje líčením válečných hrůz - bombardování, plynových útoků, krvavých bojů muže proti muži a opakovaným vyjádřením hodnot lidské soudržnosti, beznáročné obětavosti a válečného přátelství na život a na smrt. Pavel na základě otřesných frontových zkušeností střízliví z nacionalistického opojení a uvědomuje si nesmyslnost válečného běsnění. Přispěje k tomu v létě 1918 smrt jeho přítele Katczinského, který ho zasvěcoval do frontového života. Absurdita války je potvrzena Pavlovou smrtí, o níž se referuje v závěru románu, v jednom z posledních válečných dnů v říjnu 1918:
„Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: na západní frontě byl klid.
Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit - výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.“

Cesta zpátky

je svou podstatou románem o rozpadu frontového kamarádství, jak je zakusili hrdinové knihy Na západní frontě klid. Tato okolnost měla mimořádně pozitivní význam v době, kdy agresívní fašismus, deroucí se k moci, používal právě společného zážitku na frontě jako stimulu pro takzvanou německou revoluci. Dědice a záštitu tohoto druhu kamarádství spatřoval v bojůvkách SS a SA. Tak se stalo kamarádství z fronty mýtem, kterým bylo možno působit na důvěřivé, poctivé lidi. „Cesta zpátky“ tomuto demagogickému pojetí a zneužití čelí. Není sice umělecky tak výrazná, jako dílo předešlé, ale zařazuje se do tohoto proudu literatury, který přenesením válečného zpravodajství do doby poválečné otevřel možnost čelit nebezpečí, že bude válka nahlížena jako společensky výjimečný stav, izolovaný od sociálních zápasů.
Válkou zdeptaní hlavní hrdinové se vrací zpět domů. Spousta z nich je zraněná a nebo nemocná, i poručík Ludvík Breyer je stižen velmi těžkou úplavicí.

Pořád víc a víc amerických vojáků přichází. Prostranství je teď plné zvědavců.
Stojíme pořád ještě v koutě, hustě seskupeni kolem našich raněných - ne proto, že bychom se báli, ale proto, že patříme k sobě. Američané se šťouchají a ukazují na naše staré, opotřebované věci. Jeden z nich nabízí Breyerovi kus bílého chleba, ale Breyer nebere, ačkoliv mu hlad kouká z očí.
Najednou kdosi s potlačeným výkřikem ukazuje na obvazy našich raněných. Jsou z krepového papíru a omotané provázkem. Všichni se koukají na raněné; pak ustupují a něco si šeptají. Na jejich přívětivých tvářích se ukazuje výraz soucitu, protože vidí, že nemáme už ani gázové obvazy.
Muž, který na nás předtím volal, klade Bethkovi ruku na rameno:
„Němec - dobrá voják -!“ říká, „statečná voják.“ Ostatní horlivě přikyvují.

Po příjezdu do svého rodného města jsou frontoví vojáci přivítáni velmi nemile:

„Epolety dolů!“ křičí jeden a hrne se na Ludvíka.
„Drž hubu, rekrute umazaná,“ říkám a odstrkuju ho z cesty. Ale další se na nás tlačí a obkličují nás. Ludvík se vteřinku klidně dívá na jednoho, který stojí před ním, a pak jde dál. Mladík uhýbá. Potom však přibíhají dva námořníci a vrhají se na něho.
„Vy prasata, copak nevidíte, že je raněný?“ řvu a odhazuju tornu, abych měl volnější ruce. Ale Ludvík už leží na zemi, vždyť je skoro bezbranný s tou prostřelenou paží. Námořníci mu škubají uniformu a šlapou po něm. „Poručík!“ ječí ženský hlas, „zabte ho, vraha!“
Než mohu přiskočit na pomoc, cítím ránu v obličeji, až zavrávorám. „Potvoro!“ sípám a vrážím útočníkovi vší silou botu do břicha. S heknutím se kácí. Ale hned se na mě vrhají tři jiní. Pes skáče jednomu z nich do týlu. Ale druzí mě srážejí k zemi. Ženský hlas ječí heslo rváčů z periferie“ „Světlo zhas - kudlu tas!“
Kolem mne je spleť kopajících nohou, a najednou tou spletí dupajících bot vidím, že Ludvík svou zdravou levicí škrtí námořníka, kterého se mu podařilo složit tím, že ho zdola udeřil do ohbí kolen...........
........................Vtom se od houfu odděluje starší muž v blůze poddůstojníka. Na blůze už nejsou prýmky. Muž předstupuje a volá:
„Jsme kamarádi, nebo nejsme?“
Vilík musí teprve nabrat dech, tak je překvapený. „K čertu, to se ptáme my vás, vy zbabělá sebranko,“ odpovídá rozhořčeně, „kdopak tu začal přepadávat raněné?“
Starý poddůstojník je zaražený, „Udělal někdo něco takového?“ ptá se dozadu. „Nechtěl sundat epolety,“ odpovídá jeden z houfu.
Muž je zřejmě nesvůj a je nepříjemně dotčen. „To ovšem neměli dělat, kamaráde. Ale zdá se, že vůbec nevíte, co se děje. Odkud vlastně přicházíte?“
„Z fronty, odkud jinud?“ zuří Vilík,.
„A kam chcete?“
„Tam, kde vy jste byli celou válku: domů.“
„Kamaráde,“ muž nadzvedává prázdný rukáv, „tohle jsem doma neztratil.“
„Tím hůř,“ prohlašuje Vilík a není nikterak dojatý. „To by ses teprve měl stydět ukazovat se s takovouhle imitací vojáků!“
Poddůstojník přistupuje blíž. „Je revoluce,“ říká klidně, „a kdo není s námi, je proti nám!“
Vilík se směje. „Pěkná revoluce, tady s tím tvým spolkem na trhání epolet. Když nechcete víc -“ Vilík si opovržlivě odplivuje.

Dále autor zobrazuje obtížný návrat vojáků do všedního života. Spousta z nich shledává, že spoustu toho co uměli před válkou už zapomněli. Mají problémy vrátit se zpět do škol, nebo do zaměstnání. Jejich rodiče a příbuzní jsou zděšeni, jak se změnilo jejich chování a psychika, že mluví sprostě a že začali kouřit.

„Proč jsi tak neposedný, Arnošte?“ ptá se otec, „ani čtvrt hodiny nevydržíš pořádně sedět.“
„Snad je příliš unavený,“ míní matka.
„To ne,“ odpovídám trochu zmateně a přemýšlím; „to nejsem, ale skoro mám pocit, že už vůbec neumím sedět tak dlouho na židli. Na frontě jsme židle neměli, povalovali jsme se, jak se právě dalo. Prostě už na to nejsem zvyklý.“..............

...........Vdechuju kouř hluboko do plic a hned cítím, že mi je lépe.
„Kouříš doutníky?“ ptá se otec překvapeně a skoro vyčítavě. Udiveně se na něho koukám. „Samozřejmě,“ odpovídám, „doutníky venku přece patří k menáži. Každý den se fasovaly tři nebo čtyři. Chceš taky jeden?“
Otec potřásá hlavou a bere si doutník. „Dřív jsi vůbec nekouřil.“...........

...............Otevírá mi muž ve fraku. Jsem překvapený a zdvořile zdravím. Teprve pak mi napadá, že to musí být sluha. To jsem na vojně načisto zapomněl.
Muž ve fraku si mne prohlíží, jako bych byl podplukovníkem v civilu. Usmívám se, ale muž úsměv neopětuje. Když si svlékám plášť, zvedá ruku, jako by mi chtěl pomoct. „Nechte, nechte,“ říkám, abych si ho naklonil, „jako stará vojna to snad dokážu ještě sám.“ a bez dalších cavyků věším kabát a čepici na nejbližší hák.
Sluha však věci zase mlčky snímá a s tváří nesmírně povýšenou je věší na hák vedle. Křováku, myslím si, a jdu dál.
Strýc Karel mi přichází vstříc.
Při každém kroku řinčí ostruhami. Vítá mě blahosklonně, protože patřím jenom k mužstvu. Překvapeně koukám na jeho skvoucí parádní uniformu. „Copak máme dnes k večeři koňskou pečeni?“ říkám, abych udělal vtip.
„Jak to?“ ptá se překvapeně.
„No protože sis k jídlu připnul ostruhy,“ říkám a směju se.
Strýc se zamračí. Nemyslel jsem přitom nic zlého, ale patrně jsem se dotkl bolavého místa. Tihle armádní vašnostové jsou někdy obzvlášť udělaní na kordy a šporny.
Ještě než mu mohu vysvětlit, že jsem ho nechtěl urazit, zašustí hedvábí a teta mi vychází vstříc. Je pořád ještě plochá jak žehlicí prkno a její malé černé oči svítí jako dřív. Jako by byly leštěny spolku s vojenskými knoflíky. A zatímco mě zahrnuje přívalem slov, kouká se pořád ostře na všechny strany.
Jsem trochu nesvůj. Příliš mnoho lidí, se mi zdá, příliš mnoho dam a především příliš mnoho světla. Na frontě jsme měli nanejvýš někdy petrolejku. Tyhle lustry zde však jsou neúprosné jako soudní exekutoři. Nic se před nimi nemůže schovat. Nejsem ve své kůži a mrzutě se škrábu na zádech.
„Copak to děláš?“ ptá se mě teta a přerušuje konverzaci.
„To bude asi veš, která přežila válku,“ říkám docela nevinně, „měli jsme jich moc a trvá to aspoň týden, než se jich člověk všech zbaví...“
Teta leknutím ode mne ustupuje. „Nic se neboj,“ uklidňuju ji, „neskáče. Veš není blecha.“
„Proboha!“ Teta klade prst na rty a mračí se, jako kdybych byl řekl bůhvíjaké svinstvo. Ale takoví už jsou: hrdiny máme být, ale o vších nechtějí vědět.........................

Po složení poválečné maturity dostává hlavní hrdina Arnošt spolu se svým dobrým přítelem Vilíkem místo učitele v jedné německé vesnici. Arnošt je ubytován ve starém selském gruntě matky Schomakerové. Přestože zde bývalí vojáci našli krásné zaměstnání, nejsou spokojeni a Arnošt odchází zpět do města.
Doma se dozvídá, že Ludvík Breyer onemocněl syfilis a později páchá sebevraždu. To ho tak zdrtí, že ho musí léčit psychiatr.
Závěr knihy je celkem optimistický, opět se objevuje dobré přátelství, touha začít nový život a touha po lásce.

Knihy Na západní frontě klid a Cesta zpátky, stejně jako ostatní Remarquova díla, se mi velmi líbily a mohl bych je vřele doporučit každému milovníkovi dobrého čtení. Určitě ho osloví tak, že je „zhltne“ jedním dechem, od začátku až do konce.