Remarque, Erich Maria - Jiskra života

pro zajímavost uvádím označení vězňů koncentračního tábora : političtí vězni - červený trojúhelník, trestanci – zelený trojúhelník, Židé – Davidova hvězda

Příběh se odehrává v době 2. světové války, v koncentračním táboře MELLERN. V tomto táboře jsou vězni, kteří již nejsou schopni práce, jelikož jsou vyčerpaní, podvyživení a jsou na pokraji svých sil. Říká se jim musulmani. Hlavním hrdinou románu je vězeň číslo 509, který měří 180 cm a váží jen něco málo přes 30 kg, v táboře je přes 12 let. Původním zaměstnáním byl redaktor.
Nejmladším vězněm tábora je jedenáctiletý Karel z Československa a nejstarším je 82 letý Žid. Další, neméně významné postavy příběhu, jsou Bucher, Ruth, Goldstein, Sheller, Berger, který byl původně lékařem, v táboře je přidělen do krematoria na vyndávání zlatých zubů, Lewinsky, Lebenthal, který úspěšně „obchoduje“ a shání jídlo za různé věci, či peníze,…Sulzbacher, Werner, Rosen, Dreyer,… Vězni „žijí“ v dřevěných boudách, které jsou očíslované. Hlavní postavy románu žijí v baráku č. 22, jsou v táboře nejdéle ze všech vězňů, navzájem si pomáhají a podporují se v těžkých okamžicích. Dali by jeden za druhého i svůj život, proto si říkají veteráni. Opatrují u sebe niklové hodinky, které se tam podařilo propašovat jednomu Polákovi. Je to jejich veliké bohatství, nespustí z nich oči.
Dalšími důležitými postavami jsou esesáci Breuer, Weber a Neubauer, jeho soukromý život je vložen v kapitolách, mezi kapitolami vyprávějícími příběhy krutého koncentračního tábora, je to asi nejmírnější postava ze všech ostatních esesáků. Další zajímavou postavou je Handke, velitel baráku 22, původně zločinec. Vždy se opije a vybíjí si svou špatnou náladu na vězních .
Neubauer má za manželku Selmu, obtloustlejší citlivku, která však není hloupá a vidí nespravedlnost a krutost, kterou páší Němci na bezbranných lidech. Mají spolu již dospělou dceru Freyu. Bydlí v přepychové vile, mají všeho dostatek, jen nesmějí chodit za Neubauerem nahoru do tábora. Neubauer má také velkou zálibu v zahradničení, má svou velkou zahradu, kde si nechal vysázet hyacinty, aby se mu dobře relaxovalo. Dalším jeho koníčkem je chov angorských králíků, chová je na této zahradě, strašně je miluje.

Příběh začíná popisem apelplacu a vězně číslo 509, který je zrovna na čerstvém vzduchu. Tak si veteráni určili pravidlo, že každý musí jít na půl hodiny ven před barák, aby se udržovali při životě. Navzájem si půjčují blůzu, aby venku nenastydli a berou si s sebou hodinky. První kapitola popisuje bombardování města, v okamžiku, kdy se již 509 vrací zpět do baráku. Musí si lehnout do prohlubně a hodit na sebe blůzu, aby na něj nestříleli, v domnění, že chce využít situace k uprchnutí.. Takto vypadá jako mrtvola, kterých tam není zrovna nejméně. Po skončení bombardování pozoruje město zpoza plotu. Vidí hořící město, padající věž, vše vypadá jako ve zpomaleném filmu.
Na apelplacu jsou přivázaní vězni za ruce, visí ve vzduchu již v bezvědomí s vykloubenými rameny, jsou pro esesáky pouhou hračkou, ne lidskou bytostí. Vedle brány si sedí spokojeně SS scharführer Breuer, který si tam nechal vynést židli se stolečkem a vychutnává si kávu, ke které přikusuje bábovku s rozinkami, všem vězňům na očích. Náramně si v tom libuje, bezcitně, jakoby neměl srdce, mozek ani duši.
Po bombardování nebylo neobvyklé, že vězni nedostali najíst, bylo to pro ně „za trest“. Jeden z vězňů, Lohman, věděl, že již dlouho nevydrží na živu, protože byl již delší dobu těžce nemocen. Do tábora se mu podařilo propašovat zlatou stoličku, ta se buď zapisovala, nebo ji rovnou vězňům vyrazili. U něho na ní však nějakým zázrakem nepřišli. On chtěl, aby mu ji veteráni vytrhli, aby si za to sehnali jídlo,oni na to nechtěli přistoupit, tak si jí vydloubl rezatým hřebíkem.
Na stěnách dřevěných baráků byly vyryty nápisy od předchozích vězňů, často i jména celých rodin.
Celá třetí kapitola je věnována Neubauerovi. Popisuje cestu Mercedeskou s osobním řidičem domů, jede se strachem jestli jeho dům je v pořádku po předešlém bombardování města. Po příjezdu nemůže naleznout svou rodinu, jsou obě, manželka s dcerou, schované ve sklepě. Selma mu udělá hysterickou scénu, že on je v táboře v bezpečí, protože tábor nikdy nebude bombardován. Neubauer je rozhořčen, že jeho vlastní rodina nestojí při něm.
V další kapitole se popisuje situace po předešlém bombardování, ztráta některých vězňů,…nesouhlasí počet živých s počtem mrtvol, které byly vyproštěny zpod trosek. Velice působícím je popis, jak se vězni perou o kusy mrtvol, aby jim souhlasil počet končetin, hlav, aby nikdo nechyběl z jejich baráku.Vězni proto museli běhat tak dlouho, dokud jim esesáci nařídili. Pár vězňů, kteří již byli na pokraji svých sil, už toto nepřežili. Když nějaký z nich upadl, ostatní mu nesměli pomoci, byli by dokopáni a zastřeleni. Pak se museli seřadit, Sheller ležel na zemi, měl ošklivě zraněnou nohu, obvaz mu spadl a on značně krvácel.Zahlédl to Goldstein, udělal omdlelého a pokusil se obvaz natáhnout zpět. Sheller ho prosil, ať kvůli němu neriskuje život, ale on neposlouchal. Jeden z esesáků to zpozoroval, nakopl ho, ale vydržel předstírat, že omdlel. Zachránil tak život kamaráda. Protože se vězni nenašli, nedostal tábor dva dny jídlo.
V páté kapitole si vyměňují své neshodné názory Lebenthal s 509. 509 považuje hořící město za blížící se konec války, Leo si o něm myslí své. Pak dostanou od dvou dívek, které chodí bavit esesáky, trochu jídla.. Hodily jim za peníze přes ostnaté dráty kousek chleba a brambory.
V šesté kapitole řeší Neubauer se štábním lékařem Wiesem, jak to udělat, aby si Wies mohl vzít pár vězňů na pokusy. Dříve to bylo pod záminkou, že je potřebuje na lehkou práci., teď seženou dobrovolníky pod nějakou záminkou. Mezitím vězni nakládají na auto mrtvoly, povede se jim sundat jednomu docela zachovalé boty. Mezi mrtvými je už i Lohman. Následuje nástup, kde se lékař ptá po dobrovolnících. Každému to je hned jasné, že je chtějí na pokusy pro doktora, proto se nikdo nehlásí. Tak se začne slibovat polévka, maso, postel,..Vězeň stojící vedle 509 chce jít. 509 mu naznačí, že to je podvod, ale všimne si ho Weber a zkope ho za to. Vezmou ho i s Bucherem. Z vedlejšího tábora to pozorně sleduje vězeň Stanislav Lewinsky, položí vězni 509 ruku na rameno a slíbí, že na ně nezapomene.
V kanceláři mají podepsat prohlášení, že jdou dobrovolně, ale 509 to odmítne, odmítne i Bucher. Ostatní podepíší. Oba jsou šíleným způsobem zmláceni až do bezvědomí, zázrakem to přežijí. Neubauer se pak zeptá znovu, jestli podepíší, řeknou, že chtějí zůstat v táboře. Neubauer nemá lékaře rád, proto mu řekne, že mu je nemůže vydat, když se jim v táboře líbí. Oba čekají pověšení, to bylo obvyklé v takovýchto situacích, ale Neubauer si všimne nízkého čísla 509, k tomu navíc nesnáší svého „kolegu“ Webera, který nařídil vězně pověsit. Proto jim Neubauer nařídí dva dny bunkru, nic víc. Sami tomu nemohou uvěřit, že vyvázli.
V sedmé kapitole se vypráví doba, kdy mají být 509 a Bucher vyvedeni z bunkru zpět do tábora. Jsou v bezvědomí, chtějí je převést do krematoria, vypadají mrtví. 509 sevře pěst a jeden esesák si toho všimne, a proto jsou přeneseni do tábora. V táboře to způsobí rozruch, jsou jediní, kterým se toto kdy podařilo. Veteráni je musí krmit a opatrovat, jelikož jsou velice zesláblí. Pomalu se z toho dostávají, přijde za nimi Lewinsky, přináší vatu, aspirin. jód, balíček gázy a kysličník vodičitý. Je to kradené z nemocnice. Oni mají větší šanci se tam dostat, Lewinsky je z pracovního tábora a zná jednoho vězně, který v nemocnici uklízí. Donese ještě později cukr, cigarety a kousek sýra, poslal to jiný vězeň po Lewinském.
Dostane se jim do rukou kus starších novin, kde se dozvídají, že Američani se již dostali do Německa. Je to šokující zpráva, mysleli si, že Němci mají ještě stále Francii.
V osmé kapitole Lebenthal obchoduje s Bethkem, který je od dopravního komanda. Chce vyměnit zlatý zub za jídlo. Domluví se na pěkném, tučném, pečeném vlčákovi, chlebu a k tomu chce i nůž.
Handke se znovu opil, jde si vybít zlost na vězních. Zkope, před očima všech vězňů, Westhofa až do bezvědomí, který nakonec do rána zemře.
V deváté kapitole se líčí atmosféra, kdy nevyjdou noviny,…..Selma chce do tábora, do bezpečí. Neubauer jede na zahradu, dozvídá se, že šoférova matka byla zavražděna. Je v rozpacích, připadá mu, že všichni jsou proti němu, do toho ještě hoří stará města.
V desáté kapitole řeší Neubauer s Weberem problém, co udělají s politickými vězni, jelikož přišlo nařízení. Rozhodnou se ještě více ubrat jídlo vězňům. Pak dá Neubauer Weberovi válečný kříž za zásluhy i s potvrzením. Neubauer se rozhodne, že si koupí pozemek, poradil mu to jeho právník, že je výhodné koupit vybombardovaný pozemek, že je laciný a hodnotu bude mít vždy.
Vězni jdou uklízet vybombardované části města. Werner a Lewinsky najdou část zbraně, poslední chybějící kousek. Nalézali části zbraně vždy na samém místě, zřejmě jim měl v úmyslu pomoci nějaký dělník. Domlouvají se, jak se toho zbavit v případě prohlídky. Goldstein má nemocné srdce, chce to vzít k sobě, je si jistý, že ho prohledávat nebudou, když spadne na zem. Cestou míjejí skupinku Němců, jdou s kufry, mají vybombardované domy. V tu ránu nabírají vězni energii, dochází jim, že krize dopadá už i na Němce.
Před branou se Goldstein skácí, má u sebe součástku do zbraně. Steinbrenner ho nakopne, ale on se nezvedá., z úst mu teče pěna, oči má v sloup. Pustili je a Goldstein to přenesl. Vše hrál, kdysi chtěl být hercem. Vězni se nemohli vzpamatovat, mysleli si, že je to doopravdy.
V jedenácté kapitole přijíždí do tábora nový transport, je to asi 1500 lidí. Všichni, kteří už nemohou vysílením chodit, jsou zastřeleni ranou do týla., proto se vězni hrnou jeden přes druhého branou do tábora, esesáci z toho mají náramnou zábavu a sází si na vězně, kteří se už jen plazí, jako na dostihové koně. Transport je celý den bez vody, dva vězni ze šestého bloku se jim pokusí donést vědro, a proto jsou za trest pověšeni u krematoria na křížích, visí všem na očích s vyvrácenými klouby. Vězni mají být vykoupáni, aby nezavlekli tyfus, mají strach, aby to nebyla jen záminka, a aby nešli do plynové komory, to se již předtím stávalo dost často. Dva z nových vězňů, Rosen a Sulzbacher, se musí urychleně rozhodnout, zda se složit, nebo to risknout. Ale v posledních vteřinách zahlédnou vězně, kteří šli před nimi. Jsou opravdu umytí, proto jdou také.
Další poplach, město zažívá nálety, esesáci mají strach, že tábor bude považován za vojenskou jednotku. Ale nálet se nekoná.
Avšak do tábora přichází vystrašená Selma s dcerou, je zděšená při pohledu na vychrtlé a zubožené vězně. Lituje je nahlas před ostatními esesáky, Neubauer je rozzlobený a snaží se jí nějak obelhat. Vymlouvá se na to, že tito teprve teď přišli, že jsou zde na zotavení, na výkrm, že oni za toto nenesou zodpovědnost.
Vězni jsou rozděleni do baráků, je jich mnoho a musí se mezi sebou mačkat. Veteráni těm „svým novým spolubydlícím“ přinesou vodu, ale jak se na to vrhnou, všechnu vylijí. Podruhé už jim to dávají postupně, musí se seřadit do řady, aby se dostalo na všechny. Jídlo dostanou jen staří původní vězni, pro nové nic nepřišlo. Veteráni se však rozdělí i s tou jejich troškou., nechají si chléb a jim dají polévku, protože noví vězni jsou silnější. Esesáci nevědí co s tolika vězni, tak ty nové nechají běhat po apelplacu, ti co omdlí budou převezeni do krematoria jako mrtvoly. Pár vězňů je odvezeno do bloku, kde má jeden z esesáků, Niemann, místnost pro své pokusy s benzínovou injekcí. Strašně se v tom vyžívá. Handke si náhodou všimne, že 509 je stále živ, tentokrát jde do tuhého. Vězni 509 hrozí, že ho zabijí, veteráni vymýšlí, jak se Handkeho zbavit. Padají návrhy, jako například, že ho opijí, že musí zemřít,.. ale nejsou dostatečně silní na to, aby ho zabili. Nakonec mu 509 slíbí, že mu podepíše smlouvu, ve které na něj přenechá jeho veškeré úspory, řekne mu o nemalé částce, která má být ve švýcarské bance. Handke je netrpělivý, denně za ním chodí, chce peníze, ale 509 mu je nedá. a ani nic nepodepíše. Handke mu vyhrožuje mučením, udáním,… ale 509 mu říká, že esesáci mu nic udělat nemohou, protože mrtev jim nic nepodepíše. Nakonec mu napíše prohlášení, 509 má čas asi den, než si to Handke ověří a zjistí, že lže. Když Berger svléká mrtvoly a hlásí jejich čísla na zapsaní, nahlásí i 509, doufá, že to projde. Prošlo.
Jednou, v mlhavém ránu, zabijí vězni Handkeho, 509 se už nemusí schovávat se strachem, že ho pozná, že má falešné číslo. Byly nálety, ze kterých je zničena část esesáckých kasáren. Postupem času je vidět, jak mají esesáci strach.
Selma chce nechat přepsat pozemky na dceru, aby o ně nepřišly. Do tábora je nepatrně občas slyšet bombardování. Blíží se pomoc, Němci prohrávají.
Zbytek knihy líčí, jak se esesáci snaží vše ututlat, aby se jim nic nestalo, jak se mstí některým vězňům, kteří by mohli promluvit, raději je zabijí. Niemann mučí pár svých vězňů třeba tím, že je má připoutané železy k topení, dává jim pít jen slanou vodu a k jídlu slanečky. Pak je třeba umlátí kladivem, jelikož to jsou svědci, mohli by ho usvědčit.
Vězni nedostávají jídlo, ale Neubauer nařídí, aby dostali najíst, čisté oblečení, myslí si, že mu to přilepší. Při příchodu na svou zahrádku je zdrcen, králíci již nejsou mezi živými, někdo si na nich zřejmě pochutnal Do toho ho navíc opustila žena s dcerou. Teď už je sám.
Přicházejí Američané, esesáci před tím stihnou zapálit tábor. 509 se podaří zachránit život jednoho veterána, zastřelí Webera, ale pistole mu vybuchne v ruce a tak umírá také. Než však umře, dívá se Weberovi do očí, nakonec, na samém konci války, zemřou oba. Američani pochytají esesáky a zatknou je. Mezi zatčenými je i Neubauer, ten je zatčen doma, není ani oblečen, vše je nečekané a velice rychlé. Oblékne si na sebe uniformu, snaží se obhajovat, ale nic nemá cenu. Němci jsou nenáviděni za veškerou jimi spáchanou krutost.
Vězni mají být umyti, převlečeni, má se jim dát najíst, ale oni ničemu zezačátku nerozumí, mají strach.Ještě nějakou dobu jsou v táboře, kde se o ně Američani starají, protože jsou zesláblí, nemají kam jít, většina z nich nemá ani rodinu. Příběh končí popisem dvou vězňů, Ruth a Bucher, kteří spolu odešli do domečku, na který bylo vidět z tábora. Vypadal osamoceně a netknutě, ale z druhé strany byl zbořený, ale ne natolik, že by se tam nedalo spát.

Vřele bych doporučila tuto knížku každému, bez ohledu na to, jaký žánr je jeho oblíbený, či neoblíbený. Podle mého názoru zaujme každého čtenáře, i když je pravda, že asi ne každý čtenář jí vydrží dočíst až do konce, díky dosti realistickému popisu všech krutostí, které Němci páchali na všech negermánských rasách, které nazývali podlidmi. Co mě ještě více zarmoutilo, byla smrt hlavního hrdiny, vězně 509, když už vlastně bylo po všem. Čtenář by jistě očekával, že se stane i on svobodným.