Remarque, Erich Maria - Na západní frontě klid

Tato kniha nechce být ani obžalobou ani vyznáním. Chce se pokusit vydat svědectví o generaci, která byla válkou rozbita - i kdyžunikla jejím granátům.

Kniha popisuje jednu mladou generaci -ztracenou generaci, která dospěla dříve nežli měla.Ano, když odcházeli na frontu byli to ještě děti. Byli plní ideálů , vlastenectví ,ale nevěděli co je to válka.Po příchodu na frontu se z nich stali lidé, kteří se učili jak správně střílet , jak se krýt, jak přežít .Ale kdo potom učil tyto mladé lidi lásce, soucitu a porozumění?
A náhle jak na jaře tající sníh začalo mizet vlastenectví a ideály. K čemu jsou ideály, když kolem vás umírají lidé po stovkách.Při každé nové zteči o ten zablácený kousek země se ptali :“Kde je naše vlast?. Proč nás nechává prolévat zbytečně krev?“ Ale odpovědi se jim nedostávalo. Při smyslech je držela jen touha po životě a přátelství.Přesto se však každý spoléhal především na sebe a cizím lidem nevěřil.
Ptáte se proč? Čemu tedy věřili? Věřili ve válku,věřili v zabíjení a viděli už příliš utrpení na svůj mladý život.Už nevěřili ve vlast a v ideály,už vůbec ne.
Ano už to nebyli děti.Byli to muži ,kteří toho ví až příliš o zvěrstvech války .Byli to právě oni kteří slyšeli a viděli umírat své kamarády ale i nepřátele. A byli to také oni , keří sami zabíjeli.Ano byli to ti samí lidé kteří viděli svou rukou umírat své nepřátele a byli to také oni kteří se často ptali sebe sama nač je vraždění a utrpení..Kde je láska,kam se poděl soucit? Ne válka neznamená lásku ani soucit,ale smrt.To je to jediné co nám válka dává, ale mnohem více bere. A tak tato ztracená generace začala poznávat , že válka neslouží lidem , ale především sama sobě.

Bylo jim 19 let...

Cesta zpátky.
Ptáte se mě teď co se s nimi stalo po válce?Jak se jim vlast odvděčila?Co jim nabídla za jejich velkou oběť zvanou mládí a iluze?Ano ti kteří přežili ,ti se vrátili domů.Ale už to nebyl onen starý domov.Už to nebylo to místo které ještě před válkou viděli dětskýma očima.A vlast ta je odkopla , už jí nebyli dost dobří .Lidé jimi opovrhovali ,protože jediné co uměli bylo zabíjet a ničit.Ale čí vinou?Ptáte se co se s nimi dělo dál?Někteří se vrátili zpět do kasáren , protože je válka pohltila.Někteří začali opět pracovat a snažili se nějakým způsobem zařadit do civilního života .Chtěli na vše zapomenout, ale až do konce života se probouzeli z hrozných nočních můr , ve kterých viděli umírat spoustu lidí..Vlastně se již nikdy neprobudili, protože ránu v srdci , kterou způsobila válka se již životu nepodařilo úplně zacelit.
Pak byli tací kteří se s realitou nemohli smířit a ti pak se svým životem skoncovali.Ale byli i tací kteří lidem vštěpovali odpor k té hnusné válce.Dělalo se jim špatně když viděli malé chlapce ,kteří si na válku hrali.Už dobře věděli jaká je fronta.
Byli to tací lidé , kteří se snažili vést válku proti válce.V tomto svém posledním boji však museli prohrát.
Konec
Padl v září 1918, jednoho dne, kdy po celé frontě bylo tak pokojně a tiše, že se zpráva z bojiště omezila na jedinou větu: na západní frontě klid...
Padl kupředu a ležel na zemi, jakoby spal. Když ho obrátili, viděli, že se asi dlouho netrápil;- jeho obličej měl tak klidný výraz , jako by byl téměř spokojen, že to tak skončilo.