I. Obsah díla:
Hlavním hrdinou tohoto válečného románu je mladý student, Pavel Bäumer. On a jeho spolužáci byli přesvědčeni třídním profesorem Kantorkem, aby se dobrovolně přihlásili k vojsku, aby bránili svou vlast. „Kantorek do nás v hodinách tělocviku hučel tak dlouho, až naše třída odpochodovala pod jeho velením jako jeden muž na okresní velitelství a hlásila se dobrovolně.“ Jenže na frontě je realita jiná…
Několik spolužáků bylo přiřazeno ke stejnému rotě pod vedením starého mazáka Stanislava Katzinského, který se dokáže rychle zorientovat na novém místě; na chvíli kamsi odběhne a vrátí se s něčím k snědku, s něčím, o čem by si jinak mohli nechat zdát, neboť vojenská strava není vůbec dobrá.
Román nemá přímý děj, jedná se spíše o zachycení zážitků z fronty hlavní postavou; popisuje hrůzy války, ale i jakési otupění smyslů, kdy vojáci nepomýšlejí na mrtvá těla na bojišti jako na někoho, kdo ještě před chvílí žil, stejně jako oni. Snaží se vůbec neuvažovat o tom, co by bylo, kdyby… - takové myšlení je vstupenkou do hrobu. Řídí se převážně instinktem, který jim řekne, kdy se mají sehnout, aby je nezasáhla střepina („Kdyby se člověk spoléhal na myšlení, už by z něho v tuto chvíli byla hromada roztroušeného masa.“ ). Přesto i oni zažívají chvíle hrůzy, na příklad, když po boji zůstává ležet na zemi několik zraněných koní: „Ještě nikdy jsem neslyšel koně křičet, a je mi to až k nevíře. Žal světa, muka tvorstva, divoká, hrůzná bolest úpí z toho křiku. Jsme bledí. … Jsou to ranění koně. Ale ne všichni. Někteří cválají opodál, hroutí se a běží zase dál. Jeden má roztržené břicho, dlouhé kusy střev z něho visí. Zaplétá se do nich a padá, ale zase se zvedá. … Usedáme a zacpáváme si uši. Ale ten děsný nářek, to sténání a kvílení se nám probíjí do mozku, probíjí se vším. Každý z nás něco snese, ale teď nám vyráží pot. Člověk by vyskočil a dal se na útěk, běžel by, lhostejno kam, jenom aby tenhle křik už neslyšel. A přitom to nejsou lidé, nýbrž jenom koně.“
Během těchto chvílí umírá v nemocnici jeden z nich, František Kemmerich. Pavel slíbil jeho matce, že na něj dá pozor, ale copak to ve válce jde? Jenže je to jen další mrtvý…
Vojáci si také musejí vytrpět své s nadřízeným desátníkem Himmelstossem. Ten jim neustále dělá naschvály, šikanuje je. Proto, když se měli přesunout někam jinam a konečně se dostat pryč od Himmelstosse, počkali si na něho a zbili ho. Jenže po nějaké době je i Himmelstoss přeřazen k nim, protože měl ve své rotě syna vysoce postaveného vojáka, ale nevěděl ho a pěkně ho proháněl. Tentokrát jsou s ním ale zadobře, protože si to u nich Himmelstoss nechce udělat zlé, a navíc dostává místo v kuchyni, odkud jim může vždycky něco přinést.
Jednou Pavel dostává dovolenou na dva týdny a posléze musí absolvovat nějaký výcvik, a to po dobu čtyř týdnů. Jenže doma vidí tu bídu, když lidé čekají několik hodin v řeznictví na kosti, aby z nich mohli seškrabat alespoň trochu masa do polévky. Jeho matka je navíc vážně nemocná. Všichni jeho staří známí s ním chtějí mluvit o válce, ale Pavel je nechce zklamat a vidí, jak snadno se jim hovoří o válce, když tam nebyli a jak snadno se dopouštějí omylů. Dovolená, na které si měl odpočnout, se pro něho stává nepříjemnou a uvědomuje si, že to nejsou lidé kolem něho, ale on sám, kdo se změnil. „Ach maminko, maminko! Pro tebe jsem dítě, proč ti nemohu položit hlavu do klína a plakat? Proč musím vždycky být ten silnější, ten, kdo se víc ovládá? Přece bych také jednou chtěl plakat a dát se utěšovat, vždyť opravdu nejsem o moc starší než dítě, ve skříni ještě visí mé krátké chlapecké kalhoty, vždyť je to všechno tak nedávno, proč jsou ony časy tytam? Obměkčený odjíždí po dvou týdnech na výcvik. Tam se projevuje jeho lítost, kterou si uvědomil doma, když se dělí o své jídlo a cigarety s ruskými zajatci.
Nakonec se vrací zpátky mezi své kamarády. Večer provádí s několika dalšími vojáky průzkumnou hlídku, ale Pavel se ztratí a klouže do trychtýře. Leží tam dlouhou chvíli a slyší, že jeho jednotky se daly na ústup. Slyší, jak někdo klouže do jeho trychtýře a bezmyšlenkovitě do něj vráží svou dýku. Nepřítel však nezemře hned, ale ještě několik hodin chroptí a bojuje o život. Pavel na něho zírá a teprve teď si uvědomí, že je to taky jen člověk. Chce ho zachránit, obvazuje mu rány a povídá mu, nakonec ale umírá. Je mu ho líto a slibuje mu, že napíše jeho rodině, otvírá jeho náprsní tašku a opisuje adresu. Vzpomínka na tohoto muže se mu pak vždycky připomíná.
Jednou mají hlídat vesnici, ve které už stejně nejsou skoro žádní lidé a tak si ve svém bunkru dělají pohodlí, sedávají v měkkých polstrovaných křeslech, mají dostatek jídla i doutníků. Náhle jsou ale převeleni na frontu, povídá se něco o ofenzivě, a tak se všichni vyzbrojují a čekají. Jenže Pavel a jeho kamarád Albert Kropp jsou zraněni a tak je odvážejí na sál.Pavel si pamatuje, že se doktoři s případy moc nepářou a s oblibou amputují a tak si vyžádá, aby nabyl uspán. Operace dopadne dobře, ale Albert je na tom hůř. Pavel pomocí úplatků jídlem a doutníky dosahuje toho, že jsou s Albertem odvezeni v tom samém vagonu a mohou být spolu i v katolické nemocnici. Brzy se zde Pavel uzdraví a putuje zase na frontu, Albert zůstává a nakonec umírá.
Pavel je opět mezi svými kamarády, ale tentokrát jich je mnohem, mnohem méně. Do léta 1918 ze staré party zbývá už jen Pavel a Katza. Jednou, když jsou sami dva pro menáž, zasáhne Katzu střepina do holeně. Pavel ho nese na zádech zpátky. Když cestou odpočívají, vzpomínají spolu na časy, kdy byly všichni ještě pohromadě. Nakonec Pavel Katzu dopravuje do tábora, ale saniťák mu říká, že si to mohl ušetřit. Teprve teď Pavel zjišťuje, že při transportu zřejmě Katzu trefila střepina do hlavy; zeměbranec Katzinsky je mrtev. Pavel se tedy smiřuje se vším, včetně smrti a je klidný.
„Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě klid. … Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit – výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.“
II. Hlavní hrdina:
Hlavním hrdinou je již zmíněný Pavel Bäumer, který se nechal dobrovolně narukovat do války, stejně jako všichni jeho spolužáci, z popudu třídního profesora Kantorka. Do války vkročil v osmnácti letech,umírá ve dvaceti. Přesto za ty dva roky zažívá tolik, co by mu vystačilo vzpomínkami na celý život. Válka ho mění; stává se z něj muž, válka v něm nebudí hrůzu, smiřuje se s ní. Přestože ztrácí všechny své kamarády a téměř všechny své blízké, zůstává silným, avšak sám si uvědomuje, co je: „Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám 18 let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznutí od činorodosti, snažení, pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.“ Pavlovi je jasné, že i kdyby válka skončila a on se vrátil domů, už nikdy nebude žít jako dřív, protože teprve když se vrátí domů, rozpoutají se vzpomínky na umírající lidi, špatné zkušenosti, utrpení, beznaděj. Nebude moci se přizpůsobit novému životu a dělat, jako by se vlastně nic nestalo. A v tomto ohledu je jeho smrt tím nejlepším řešením, román tudíž podle mého názoru končí dobře, nejlépe, jak skončit mohl.
III. Vlastní názor:
Dílo je podle mého názoru velice dobře čtivé. Nechybí napínavý děj, ale ani pocity zbytečnosti, beznaděje apod. Nakonec však čtenář získává dojem, že jinak to vlastně ani nejde, že takhle to má být a takhle to mělo dopadnout, protože je to nejlepší řešení.
Některé scény jsou přímo otřesné, třeba umírající koně, nebo zranění lidé, kteří jsou odváženi na sál, ale je jasné, že ještě tentýž večer zemřou. Autor líčí válku takovou, jaká je, velice živě, čtenář je vtažen do děje a tak si lépe uvědomuje pojem války, vyjde najevo ona absurdita, která je s válkou pevně spjatá. Pro vojáky, kteří byli zvyklí na různé jistoty, je teď jen pouze několik věcí důležitých: „Život zde na hranici smrti má hrozně jednoduchou linii, omezuje se na naprosté nezbytnosti, všechno ostatní je pohříženo v mdlobný spánek – to je naše primitivnost a záchrana.“
Tento román by si měl určitě přečíst každý, kdo si válku představuje jako romantické dobrodružství nebo jen jako prázdný pojem z dějepisu.
IV. Bibliografie:
REMARQUE, Erich Maria. Na západní frontě klid. Praha: Euromedia Group k.s. 2005.
25. září 2007
5 972×
1455 slov
