Remarque, Erich Maria - Na západní frontě klid

Erich Maria Remarque se narodil v roce 1898 a umřel roku 1970.Byl německý spisovatel.Proslavil se románem Na západní frontě klid,v němž depatetizoval 1.světovou
válku.Volným pokračováním je román Cesta zpátky.Období inflace v poválečném Německu působivě zachytil román Černý obelisk.Čtenářsky velmi úspěšné jsou další romány,např.Brána vítězství,Čas žít čas umírat,Tři kamarádi,Miluj bližního svého,Noc v Lisabonu,Nebe nezná vyvolených.

Kniha: Na západní frontě klid (Vydalo státní nakladatelství krásné literatury a umění,Praha 1964)
Autor: Erich Maria Remarque
Obsah:
Výpověď o vztahu člověka k válce vůbec.
,,Tato kniha nemá být ani obžalobou,ani vyznáním.Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci,která byla zničena válkou-i když unikla jejím granátům.(Úvod)“ Kniha vypráví o přátelích z jedné gymnazijní třídy-Albertu Kroppovi,kterému to nejlépe myslelo,Mullerovi-který stále sní o válečné maturitě, Leerovi,který si libuje v děvčatech a Pavlu Baumerovi-vypravěči událostí z jejich roty.S nimi sdílejí druhou rotu i jejich přátelé.Tjaden-největší žrout roty.Haie Westhus-kopáč rašeliny,Deterding-sedlák a Stanislav Katezinsky-hlava jejich skupiny,Pavlův největší přítel.
Když přišli na frontu byli malí kluci nevěděli co je život,teď jim bylo devatenáct a za tu krátce dlouhou chvíli se z nich museli stát dospělí.Jejich zaměstnáním se stalo zabíjení-bylo to jejich prvním povoláním,první existenci.Snili o válečné maturitě.O tom co by se stalo kdyby byl mír.Zaučovali nové rekruty-ty mladé sedmnáctileté kluky,kteří přišli bojovat,byli to oni samí před pár měsíci.
Tenkrát jich přišlo 150 v létě,na podzim jich bylo pouhých 32.
Westhus padl-ustřelená záda.
Pavel dostal po roce dovolenou,mohl odjet domů,ale nebylo to pro něj dobré-všichni se ptali a bylo to těžké vtělovat ty věci ve slova,mohly by vzrůst do obludnosti a pak by se nedaly zvládnout.Jeho maminka byla těžce nemocná,byl zase doma,ve svém pokoji,ale bylo to jiné,neuměl tu žít.Po dovolené bylo vše jiné měl výčitky svědomí,ztratil tam svou otupělost.Ztratil se své jednotce a uvázl dva dny v trychtýři-musel ubodat francouze.Zdálo se ,že s tím nebude umět žít,ale ta otupělost se zase rychle vrátila.
Pavlovi a Albertovi prostřelili nohu,byli odvezeni do polní nemocnice,později odvezeni sanitním vlakem.Albert dostal horečky,byli proto vysazeni v katolické nemocnici.Albertovi amputovali nohu,Pavel dostal rehabilitaci,dovolenou,uzdravil se a vrátil se zpět na pole.
Deterding utekl,chytli ho v poli,nevrátil se,už o něm nikdy neslyšeli.Muller je mrtev, z blízkosti mu vpálili do žaludku osvětlovací raketu.Kus střepiny utrhla Leerovi bok.Umírá na rychlé vykrvácení,nikdo mu nemůže pomoci.Léto 1918 je nejkrvavější a nejtěžší.Každý tam to ví,že válku prohrávají.Mnoho se o tom nemluví.Tažení pokračuje-umírání pokračuje.
Když jdou jednoho dne Pavel a Kateza pro menáž,Kateza klopýtá a zůstává ležet.Pavel ho obvazuje,vypadá to na roztříštěnou holeň.Snaží se dostat do úkrytu.V trychtýři si vymění adresy,Kateza určitě pojede domů.Vezme ho na záda a utíká s ním na obvaziště,když ho odloží Kateza je mrtev,dostal cestou střepinu do hlavy.Byly tu vzpomínky-jak chytali husy,byli za francouzskými děvčaty,hlídali velitelský sklad,prožil s ním tady léta.
Padl v říjnu 1918,v den,jenž byl na celém bojišti tak tichý,že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu:Na západní frontě byl klid.Klesl tváří k zemi a ležel,jako by spal.Když ho obrátili,bylo vidět,že se nemohl dlouho trápit-výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný až se zdálo,jako by byl málem spokojený,že to vzalo takový konec.(strana 168)