Pavel Bäumer je 19-letý student. Po maturitě přichází do jeho života 1. světová válka. …ve chvíli, kdy jsme sem přišli, přestal náš dřívější život, jako když utne, a my nebyli s to něco k němu přidat…Pávě nám, dvacetiletým, je všechno obzvlášť nejasné. Starší lidé jsou spojeni s tím, co bylo dřív, mají pevnou půdu pod nohama, mají ženy, děti, povolání a zájmy. My dvacetiletí však máme jenom rodiče a někteří mají děvče…pro ostatní, pro ty starší, je válka přerušením. Dokáží myslet na to, co bude potom. Nás však se válka zmocnila a nevím, jak to vše dopadne.(str. 17). Na frontě se setkává s dalšími vojáky, se Stanislavem Katczinským, s Tjadenem, Haie Westhusem, s Albertem Kroppem atd. Během války se pro něj stávají vším - poznává zde opravdové pouto přátelství …Rázem se ve mně zvedá vlna nesmírného tepla. Těch několik zašeptaných slov ty hlasy, ty kroky v zákopu mě rázem vysvobozuje z hrozné osamělosti. Jsou víc než můj život, ty hlasy, jsou víc než mateřská něha a strach, jsou to nejsilnější, co vůbec existuje, jsou nejmocnější záštitou: jsou to hlasy mých kamarádů. (str. 121)
Postupem času se jeho povaha mění - z mladého vyjukaného vojáka stává dospělák – své zkušenosti předává mladším …cvičíme jejich sluch, aby bezpečně poznali zákežný cvrkot těch malých věciček, které je sotva slyšet…(str. 80), to si uvědomuje zejména při dovolené, kdy odjíždí domů…A před rokem byla dovolená opravdu jiná. Jsem to patrně já, kdo se změnil. Mezi dneškem a tehdejškem je propast…(str. 98n.). Začíná si uvědomovat nesmyslnost války …Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my…. (str. 127).
Začíná zjišťovat, že válka je prohraná. Během několika měsíců ztrácí všechny kamarády. Zejména smrt Katczy v něm zanechá hluboký smutek …Není možné, aby z mého života Katcza zmizel – Katzca, můj přítel… (str. 162) Je doslova zoufalý…Jdu? Mám ještě nohy? Zvedám oči, rozhlížím se kolem dokola, celý se s očima točím dokola, dokola, až se zastavuju. Všechno je jako jindy. Jenom zeměbranec Katczicky Stanislav umřel. …Nechť přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už mi nic vzít nemohou. (str. 164)
A Pavel Bäumer? …Padl v řijnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid. Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit – výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec. (str. 164).
19. leden 2008
3 646×
431 slov
