Řezáč, Václav - Černé Světlo

Román Černé světlo je příběhem touhy po moci, síle, manipulování s lidmi a dobrém postavení, ale zároveň příběhem intrik, zbabělosti, neupřímnosti a slabosti.Hlavní hrdina Karel Kukla byl již od nejranějších dětských let slabý, neduživý hoch, který hledal své útočiště před okolním světem u své matky. A právě jeho slabost a zdánlivá bezmocnost se stala zdrojem touhy ovládat silné- nenápadně stát v pozadí, zdánlivě do ničeho nezasahovat a zároveň vše řídit. Nejprve se v jeho moci ocitla hrubá síla jeho spolužáka Frantíka Munzara, později se pokusil zmanipulovat rodinu svého strýce- prestižního hudebního vydavatele a získat tím celý tento výhodný podnik a zároveň i jeho krásnou dceru Markétku. Rozehrává se špinavá hra pomluv a přetvařování, která Karla vynese až téměř na vrchol ve strýcově nakladatelství, a stačí jen krok k tomu, aby mu strýc dal i Markétčinu ruku. Avšak těsně před „korunovací“ Karlova díla je všechno odhaleno. Ještě nedávno pán svého okolí přichází o všechno a pokusí se vzít si i život, ale nakonec skončí jako invalida, kterému je největším trestem pokračující život.
Otázka by mohla znít: „Kde se v tomto člověku takovéhle zlo vzalo?“
Autorský subjekt nabízí řešení, které hledá příčinu Karlovy povahy v příhodě s potkanem, kterého rozmáčkla paže řezníka Hordy- tedy v traumatu citlivého člověka v dětství, nebo také v bezpečném náručí jeho přecitlivělé matky, která mu vyprávěla příběhy o Davidovi a Goliáši, o tom, jak lze vyzrát nad silnými a mocnými, ale současně poněkud vynechávala morální stránku boje o život a místo na světě.
Dalším důvodem by mohla být jakási obranná reakce slabocha, který se bojí svého okolí a musí mít vše pod kontrolou, aby mohl přežít.Ani jeho otec neměl na své dítě příliš pozitivní vliv, který by v Karlovi vytvořil nějaké morální zábrany. Starý Kukla, stále zabraný do své živnosti, nespatřoval ve světě jiný řád než obchodnické zákony. Pochopitelně lze původ Karlovy prospěchářské bezohlednosti a morální prázdnoty připisovat samotné podstatě člověka a ne působení jeho okolí.Ale výsledný charakter je podle mého názoru určen spolupůsobením všech těchto činitelů, které možná nepříliš čistou Karlovu duševní podstatu jen podporovaly.
Zajímavé jsou momenty, kdy hrdina přemýšlející o lidech pouze jako o šachových figurkách ve své partii myslí na lásku.Existuje v takovémhle člověku místo pro ni ? Lásku k matce myslím nikdy nepopřel. Ačkoli své matce přičítal jistou vinu za mnohé špatné rysy své povahy, nikdy ji nepřestal milovat. A pak tu zbývá jen Markétka. Možná že to byla spíše láska k dokonalosti a hlavně k jemu samému.Markétka by byla jeho oporou, ozdobou, jeho cestou ke štěstí a úspěchu…jeho. I toto slovo je značně zabarveno egoismem, který může být ve svém láskychtivém působení podpořen navíc přirozenou biologickou touhou.
Jak vidíme, je román zaměřen na psychologii hlavního hrdiny, nehledá žádnou sociální, majetkovou či jinou předurčenost, a ani není otevřenou kritikou bezohledného jednání. Autor vidí tento problém vážněji, než aby jej mohl odsoudit jako nemorální a společensky nepřijatelný. Hledá zde jisté pochopení svého hrdiny. Každý člověk je nějaký a má právo na existenci.Karel se však jeví jako duševně naprosto prázdný, jako člověk, který své okolí nemůže ničím obohatit, který šíří pouze destrukci. Ačkoli je nakonec odhalen a sám se i potrestá, je jeho okolí natolik rozvrácené, že již nic nelze vrátit.
Hlavní hrdina by se dal možná přirovnat k postavě Adolfa Hitlera, který byl již mnohokrát označen za člověka trpícího pocitem méněcennosti a chorobnou touhou ovládat lidi.
Ze stylového hlediska leží jádro románu ve vnitřním monologu hlavního hrdiny, v jeho představách o záludných plánech o vnitřním rozhodování o dalších činech a jejich ospravedlňování. Kromě racionálních úvah zde nalézáme i vyjádření pocitů a stavů mysli. Nejlepším příkladem je rozpor v Karlových myšlenkách a pocitech, které se zmítají v nenávisti a žárlivosti k hudebníku Klenkovi a zároveň v okouzlení líbeznými a duši lahodícími tóny Klenkovi hudby.
O mnoho méně je zde přímé řeči, hlavně z úst hlavního hrdiny, který spíše váží slova, zatímco je každá jeho vyslovená hláska podložena důkladné vnitřní úvaze.Jako by nás chtěl autor varovat před člověkem, který nic neříká a nemá k věci zdánlivě žádný vážný postoj, ale jehož myšlenky mohou být spolu s následnými nenápadnými činy velice nebezpečné.Přečtení takového románu ve mně vyvolává trochu pocit, že mnoho věcí ovládá nějaký nenápadný skrytý člověk v pozadí.
Celý román je vyprávěn v první osobě jako vzpomínky hlavního hrdiny. Autor poněkud zdůrazňuje , že čas, který uběhl od dob příběhu, mohl tyto vzpomínky značně pozměnit, hlavně pokud se jedná o myšlenky, které si hrdina-vypravěč tehdy přemítal v hlavě. A také může být pro dospělého člověka možná obtížné pochopit a popsat myšlenkové pochody z dob, kdy ještě nenavštěvoval základní školu. Zde autor použil zajímavou vzpomínku na jakousi bránu do života- vzpomínku na událost, před níž jako by nic nebylo, na první vzpomínku v životě člověka.Jak by ji vylíčil její hlavní aktér řezník Horda?

Na dvoře se ozval hlasitý křik. Vyběhl jsem přímo od rozříznutého prasete ze dveří. Na dvorku pobíhala zoufale nějaká krysa a za ní asi půlka domu. Když ji všichni kolektivně zahnali do kouta, odkud nebylo již úniku, tak se samozřejmě nikdo ani neodvážil na tu potvoru ani sáhnout- hezky košťaty- to jo, ale hlavně být od ní co nejdále! Zbabělci. Je jich deset na jednoho bezmocného chlupáče, který je svou velikostí tak na rozšlápnutí.
I když na druhou stranu, přeci jenom je to odporná havěť.Rozrazil jsem tedy onen zbabělý dav a chystám se tu krysu rozšlápnout. No, nepovedlo se. Trochu jsem se nenápadně ohlédl po sousedech. Připadal jsem si totiž poněkud trapně a nemotorně. Ale v tom se mi něco zahryzlo do prsou. Ta krysa mi teď visela přímo z hrudníku.No počkej- takováhle ostuda- to ti jen tak nedaruju! Chytil jsem ji do levé ruky a zlostně jsem sevřel pěst, až tomu chudákovi vytekla krev z jeho ohyzdné tlamky. Ale přece ji nebudu ještě litovat- bestii jednu.
Najednou se do mě opět něco zakouslo, tentokrát do nohy.S udivením jsem zjistil, že to už není žádná krysa, ale Kuklovic Karlík-čert ho vem, co si to jen dovoluje! Chvíli jsem nevěděl, jestli mám být víc naštvaný na tu krysu nebo na toho kluka.Vzal jsem ho do druhé ruky a zvedl do stejné výšky, ve které jsem držel krvácející krysu. „Tady jí máš, kamaráda!,“ vykřikl jsem.
Ale to už mě Karlík asi nevnímal, padl totiž do bezvědomí.
Zastyděl jsem se a raději jsem se ani neohlédl po ostatních, bylo příliš velké ticho.Z davu se náhle vynořila stará Kuklová a vyrvala mi Karlíka z ruky. Vyčítavě se na mě podívala, jako bych nerozmáčkl krysu, ale kluka. Zbledl jsem. Potichu, ale ne bez povšimnutí jsem se odebral zpět k rozkuchanému praseti, ale sám jsem věděl, že dneska již nebudu schopen jediného říznutí.