Romain Rolland byl významný francouzský spisovatel a publicista. Od mládí měl dvě životní lásky: hudbu a literaturu a těm zůstal věrný po celý život. Vystudoval dějiny umění, vyučoval na pařížské sorbonně hudbě a působil také jako hudební kritik. Jeho největším úspěchem bylo dílo: Jan Kryštof (dílo oceněné v roce 1916 Nobelovou cenou). V Petru a Lucii dosahuje Rollandovo umění jednoho ze svých vrcholů.
Děj se odehrává ve válečném období. Od středy večer 30. ledna do Velkého pátku 29. března 1918. Válka trvala již 4 roky.
Jeden z hlavních hrdinů Petr Aubier, kterému bylo 18 let bydlel se svými rodiči nedaleko Clunyjského parku. Jeho otec byl soudce, měl o 6 let staršího bratra, který šel dobrovolně na vojnu hned na začátku války. Oba jeho rodiče byli křesťané, byla to dobrá měšťanská rodina a nade všechno milovali své děti.
Petr se poprvé setkal s Lucií jednoho večera v metru, když začaly znovu temné výbuchy ti dva se chytili za ruce, pustili se až když Lucie vystupovala ven. O pár dní později měl Petr dychtivý pocit se s tou neznámou dívkou opět setkat. Viděl ji snad v každé osobě, co kolem něho prošla. Byl do ní velice zamilovaný.
Jednoho dne šel po seinském nábřeží kolem Institutu a nahlížel do knih u stánku, po chvíli zvedl oči a spatřil Lucii. Rozběhl se naproti ní, když ji doběhl, zastavil se před ní a podíval se jí do očí, nedokázal jí nic říct, jenom se začervenal. Ona v té chvíli také zčervenala a odešla. Petr zůstal stát jako omámený.
Týden na to bloumal Lucemburskou zahradou a sám si pro sebe říkal zamilovaná, něžná ale nijak spolu nesouvisející slova připomínající nějakou píseň. Nevnímal nic kolem sebe ale stále se usmíval, když po chvíli zvedl oči, tak viděl jak naproti němu jde Lucie a usmívá se. Bez váhání ji oslovil, jejich rozhovor byl bez ostychu, bavili se jako by byli staří známí a jenom po chvilce pokračovali v započatém rozhovoru. Chvíli spolu seděli na lavičce a povídali si. Petr nabídl Lucii svoji housku a čokoládu a šel ji doprovodit na tramvaj. Slíbili si, že se znovu setkají. Oba byli moc šťastní a těšili se na zítřek.
Lucie byla malířkou, ale ona sama o sobě tvrdila, že je jenom chatrná kýčařka. Její matka pracovala v továrně na střelivo. Lucie byla velice chudá dívka. Petr chtěl vidět, co Lucie doopravdy maluje, popravdě řečeno byl velice zklamán. Byly to nepovedené zmenšeniny a napodobeniny obrazů skutečných malířů. Lucie malovala obrazy jenom proto, aby si trošku přivydělala a její zákazníci nebyli takoví znalci obrazů jako byl Petr aby poznali změnu barev a jiné rozdíly.
Petr čekával každé ráno na Lucii u tramvaje a doprovázel ji pak při jejích pochůzkách po Paříži. Lucie chodívala do obchodu, kde si od ní lidé objednávali různé obrázky. Nejčastěji však kreslila podobizny vojáků živých, ale hlavně mrtvých, které malovala podle fotografie. Petr se rozhodl nechat se od Lucie také namalovat, domluvil se s ní tedy a přišel k ní domů, kde Petra nakreslila. Lucie bydlela ve starém domě na Pařížském předměstí za Malakovem.
Když přišel Petr k Lucii domů, ani jeden se na ten den slovně nepřipravovali. V té chvíli si vlastně ani neměli co říct. Až když Petr vytáhl svoje fotografie z dětství se oba dva rozpovídali. Lucie mu začala vyprávět o jejích rodičích. Její matka pocházela z bohaté měšťácké rodiny a zamilovala se do učitele z venkova a rodiče tuto lásku neschvalovali. Její matka počkala až bude plnoletá a vzala si svojí lásku a její rodiče se od té doby k ní nehlásili. Její muž onemocněl a pár měsíců před začátkem války zemřel, ona tedy musela pracovat za oba aby uživila sebe i Lucii. Ani Lucie ani její matka se nesnažili navázat nové vztahy s matčinými rodiči.
Lucie ani Petr se nestarali, co se venku děje. Nechtěli to vnímat a ani slyšet. Petrův bratr Filip přijel opět na pár dní do Paříže a všiml si toho, že se Petr změnil, ale nevěděl proč až jednou ho potkal v parku jak jde za ruce s Lucií. Petr ani Lucie si ho nevšimli, nevnímali nic okolo sebe. Filip řekl, že jeho život už je ztracený, ale když by mohl, tak by udělal šťastným alespoň Petra.
Byl už březen, Petr a Lucie, když nebyla její matka doma a byla v továrně na noční směně chodili na skromnou večeři do některé restaurace. Když se jednou vraceli z restaurace, tak byly zrovna nálety a oni se schovali do nejbližšího krytu. Když se dlouho se nic nedělo, ale trumpeta neohlásila konec vyšli ven z krytu a procházeli se pomalu tmavou uličkou, prošli kolem fiakru, kde spal kůň i kočí. Když ušli dvacet kroků, uslyšeli ohromný hluk a křik. Kočí i kůň byli mrtví. Petr i Lucie se k sobě křečovitě tiskli a Lucie vykřikla: „Ne! Já ještě nechci!“
Jednoho květnového dne se šli projít do nedalekého lesa. Chtěli být sami od toho shonu a lidí. Lucie byla nešťastná, protože ráno zaslechla hádku své matky a jejího milence a zjistila, že je její matka těhotná. Brala to jako potupu a hanbu, nejenom pro svojí matku, ale také pro sebe a Petra. Oba dva byli nešťastní a utěšovali sami sebe a mysleli si: Je štěstí, že zanedlouho umřeme!
Petr se pravidelně scházel se svými přáteli, mezi ně patřili: Jakub Sée, Antonín Naudé (schvaloval válku), Bernard Saisset a Claude Puget.
Byli již velikonoce a Petr navštěvoval Lucii každý den v jejich osamělém domě. Sedávali celé hodiny na zahrádce. Přemýšleli a plánovali si jejich budoucnost, zacházeli až do podrobností jako např. rozestavění nábytku apod. Ale oba věděli, že to je jenom jejich veliké, ale nesplnitelné přání. Ani jeden z nich to nahlas nedokázal přiznat.
Byl Velký pátek, Petr koupil Lucii několik květin. Šli s podívat do chrámu Čisté Matky boží, ve kterém se opírali o silný pilíř, který se pohnul a sním i celý chrám. Začaly nálety, vše se začalo chvět. Byl slyšet jenom rachot, výbuch a křik. Lucie se vrhla na Petra aby ho ubránila svým tělem, oba dva se k sobě tulili a byli schouleni v nepatrné klubíčko. A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.
30. srpen 2007
10 272×
1013 slov
