Hlavními postavami této knihy jsou student Petr, chlapec ze zámožné rodiny a chudá nedostudovaná výtvarnice Lucie, která si proti svému přesvědčení vydělává malováním kýčařských obrázků na objednávku. Příběh se odehrává od středy večer 30. ledna do Velkého pátku 29. března 1918 v Paříži v době, kdy je Francie napadena Němci.
Poprvé se Petr s Lucií setkají v metru, kam se lidé snaží ukrýt před jedním z německých útoků. Petr se do Lucie zamiluje na první pohled. Musí ji znovu vidět, když ji však zahlédne jak sestupuje se schodů z mostu Umění není schopný jí říci jediné slovo. Za týden se potkali znovu v Lucemburské zahradě.To už neváhal. Posadili se na lavičku a povídali si o všem možném. Příští schůzku si domluvili hned na zítřek a stejně se u vrabčí fontány scházeli i každý další den. Zjistili, že si jsou v mnoha věcech velmi podobní: nesnáší válku, bouří se proti rozvráceným mezilidským vztahům a tehdejší společnosti. Postupně se izolují od okolního světa plného nenávisti a smrti a žijí jen jeden pro druhého. I jejich křehký svět však musí zákonitě zaniknout. Uprostřed jara při náletu nepřátelských letadel umírají v troskách chrámu Saint-Gervais, kam si přišli poslechnout velkopáteční varhanní koncert.
Lucie v duchu uviděla zase tu rusovlasou holčičku. A najednou se jí zdálo, že ji už viděla ve snu, zrovna té noci. Nedařilo se jí vzpomenout si, zdali se jí o ní opravdu zdálo, nebo zdali promítá do minulého spánku to, co před chvílí spatřila před chrámem. Potom ji omrzelo lámat si tím hlavu a její myšlenky se zase roztoulaly. Petr myslil na dny svého krátkého života uplynulého života. Skřivan vzlétající nad zamlženou rovinou, aby našel slunce … Jak je daleko ! Jak vysoko ! Je vůbec možné dospět k němu? Mlha houstne. Už není vidět ani zem, ani nebe. A síly ochabují … Najednou, zatímco pod klenutou kruchtou se nese gregoriánský zpěv, zaznívá jásavá píseň a z šera se vynořuje zkřehlé tělíčko skřivana volně plujícího po nekonečném moři slunce …
Stisk prstů jim připomněl, že tak plují spolu. A opět se uvidí v šeru kostela, jak se k sobě pevně tisknou a poslouchají krásné chrámové zpěvy; jejich srdce, rozplývající se láskou, byla u samých vrcholů nejčistší radosti. A oba si vroucně přáli, modlili se o to, aby z těch výšin již nikdy nesestoupili.
V té chvíli Lucie, jež zrovna vášnivým pohledem políbila drahého přítele (oči maje přivřeny a rty pootevřeny, zdál se ztracen v slastné extázi, a jakoby nadnášen vděčnou radostí, pozdvihoval hlavu k oné nejvyšší Síle, kterou člověk pudově hledá vždycky nahoře), užasle spatřila v červeném a zlatém okně postranní kaple usměvavou tvář té rusovlásky. A zatímco na ni tak mlčky pohlížela, trnouc úžasem, znovu na té zvláštní tvářičce onen výraz zděšení a soucitu. V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základů zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících; a nemajíc kdy se bát nebo trpět, vrhla se, aby ho zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si tu hlavu ze všech sil přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko. A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.
„Spokojen a rád skonám, vzácná paní má,
padne-li na mne v tvé náruči smrti stín,
vždyť největší ctí by bylo líbat tě
a přitom duši vydechnout v tvůj klín.
… žádám si pouze
po stu let prožitých nešťastně, líně,
klidně, Kasandro, skonat v tvém klíně.
Vždyť míti takovou rozkošnou smrt
Je jistě než vše, nač býval hrd
Takový Caesar nebo Alexandr.“ RONSAND
16. únor 2008
3 122×
601 slov
