Rosten, Leo - Pan Kaplan má stále třídu rád

Leo Rossten se narodil 11. 4. 1908 v polském městě Lodži. Za dva roky se s rodiči odstěhoval do USA a tam vyrůstal jako dvojjazyčné dítě,které mluví americkou angličtinou a jazykem Jidiž. Jako čtyřiadvacetiletý napsal první povídku o panu Kaplanovi a jeho třídě. Tato povídka byla hned vydána ve velmi slavném časopise The New Yourker. Pro bakaláře schikácké univerzity to byla velká čest, protože ale měl zájem o doktorát, vystupoval pod pseudonimem Leonard q Ross. Tuto povídku napsal, poněvadž sám si vydělával tím, že učil přistěhovalce jejich novému jazyku, ale i fakt, že z prostředí školy pro dospělé ještě žádná povídka ani román nikdo nenapsal. O povídku byl obrovský zájem a tak vyšlo dalších čtrnáct příběhů. A v roce 1938 vyšel dokonce soubor těchto příběhů v jedné knize Studia pana Hymana Kaplana, která byla přeložena Pavlem Eisnerem během druhé světové války a vyšla v roce 1946 pod názvem Pan Kaplan má třídu rád. Roku 1959 vychází dalších dvanáct povídek a o čtyři roky později podepsal Leo Rossten smlouvu o vydání všech povídek v jedné knize. Svůj originální rukopis odevzdal nakladateli až roku 1975 s názvem O Kaplan my Kaplan. Tato kniha se skládá ze dvou dílů. Jak sám vysvětlil, trvalo to třináct let proto, že ji několikrát přepsal a nacházel stále nová a nová řešení. Pro Rostena to byla nesmírně těžká doba, jelikož
byl skušenější a mnohé příhody z dřívějších dob chtěl řešit
jinak. Jak sám přiznal, trpěl depresemi. V té době vznikla i postava Nathana p
Nathana.
Dílo O Kaplan my Kaplan přeložil Antonín Přidal jako Pan Kaplan má stále
třídu rád.

Nejsem si jistý, jestli se dá hovořit o překladu. Dílo, které svou hodnotu skrývá v chybách gramatiky a stilistiky, se přeložit nedá, poněvadž gramatika se ve všech jazycích více či méně liší a tak by celá kniha byla z převážné většiny popsána poznámkama o nepřeložitelnosti nebo vysvětlivkami k anglickým pravidlům.
To by knihu velice znepřehlednilo a snížilo její kvalitu.
Jinak kniha je velmi dobrá. Je i poučná např., že sloveso může mít i přes padesát tvarů, aniž bych užil množného čísla a druhé a třetí osoby jednotného čísla, jsem nevěděl a ukázalo se jak je jazyk český bohatý. Dále se ukázalo to, že stačí jen jedno špatně užité písmeno a slovo mění význam. Sám překladatel řekl, že přebrepty čerpal od svých malých dětí, a že jinak by na ně nikdy nepřišel a nebo by nebyly takové jako jsou.
Čteme-li knihu najednou, může někomu připadat jednotvárná, ale aby se po ní šáhlo tehdy, když se nám den nevydařil, je přímo předurčená.

dílo se odehrává těsně po druhé světové válce v New Yourku v začátečnické škole pro dospělé, kde se učili svému novému
jazyku nebo historii a právním pravidlům své nové země.

Ze všech žáků vynikal německý žid Hyman Kaplan.
H*y*n*a*m K*a*p*l*a*n svou pílí převyšoval všechny žáky ve
třídě. Převyššoval je také množstvím chyb, které dokázal udělat. Zdá se,
že takové chyby není možné udělat, a že
K*a*p*l*a*n jazyk, který se učí, už umí a chyby dělá proto,
aby mohl v začátečnické třídě zůstat co nejdéle a nebo aby na sebe upozornil. Je to
člověk velmi originální a svým přístupen a vystupováním dokáže celou třídu ztrhnout k nevídaným diskuzím a výkonům v
učení. Třídu dokáže také rozdělit na dva nesmiřitelné tábory
a to na jeho příznivce a jeho nepřátele.
Profesor Parkhill měl s panem kaplanem těžkou práci. Někdy Parkhilla překvapil
mile,ale většinou profesora přímo deptal svými stále
novějšími a originálnějšími chybami.
Rossten dostal dokonce dopis, kde ho jakýsi námořník prosil,
aby se profesor Parkhill z pana Kaplana nezbláznil.
Výraznou osobností a protiklad pana H*y*m*a*na K*a*p*l*a*na byla slečna Mitniková. Vždy pečlivě připravena a převážnou část otázek profesora zodpověděla správně.

Ztohoto díla vybrat výrok, který vynikal nad ostatními je
velmi těžké, ale přece mě zaujal: "můj brádr Max má
výbornou paměť, ale zapomíná." nebo nejužívanější výrok byl "špíčkoví pan presor".
Líbilo se mi několik názvů pro živočichy jako
"čučňáci" nebo "omakárek vanilkový".
Kniha byla vydána nakladatelstvím Odeon v roce 1987
a na kazety ji načetl Milam Neděla o rok později.