Antoine de Saint-Exupery se narodil 29.6. 1890 v Lyonu a tragicky zahynul 31.7. 1944, patrně sestřelen německým letadlem v prostoru Korsiky, anebo nad Alpami. Jeho život i tvorba jsou mimořádně sourodé, obojí určuje Saint-Exuperyho povoláni letce, ale i psychické založeni hluboce citlivého a ušlechtilého člověka. Po vypuknuti 2. světové války si doslova vynutil vstup do řad válečných pilotů, který mu byl pro jeho věk odpírán. Jeho dvacetiletou leteckou dráhu završila tragická smrt, která jeho život i dílo korunovala hrdinskou slávou. Po novele Letec (1928) vydal romány Kurýr na jih (1929), Noční let (1931), Země lidi (1939) s ústředním motivem ztroskotání nad pouští, které zažil na vlastní kůži. Dále básnickou pohádku Malý princ (1943), novelu Válečný pilot (1942). Některá díla vyšla až po autorově smrti, jako například nedokončena Citadela (1948), Dopis rukojmímu (1944), deníky, korespondence atd.
(čerpáno z Všeobecné encyklopedie DIDEROT 2001)
Myslím si, že pohádky podmiňují dětskou představivost, kterou později dospělí ztrácejí. Proto jsou obrázky v pohádkových knihách tak nepostradatelné. Malý princ je jím názorným příkladem. Hned ze začátku se v knize objevuje porovnání dětské a „dospělácké“ představivosti. Šestiletý chlapeček namaluje hroznýše, jak tráví slona. A to proto, že v jedné knize zahlédl zase jiný obrázek, jak hroznýš polyká šelmu. Dověděl se, že jí pouze polkne a další půl rok jí tráví... a to ho zaujalo. Svůj obrázek jakožto uměleckou tvorbu ukázal dospělým a ptal se jich, co si myslí, že to je. Ti však bez váhání odpověděli, že je to samozřejmě klobouk. A ještě k tomu mu vynadali, ať se raději učí zeměpis a podobné předměty. Dospělí totiž nad takovými věcmi nepřemýšlejí a připadá jim to jako hloupost a zbytečnost. To nad čím děti přemýšlejí a snaží se přijít na to, proč to tak je, dospělí berou jako samozřejmost a nezajímá je to.
Pak už tedy nekreslil a ani se kreslit nenaučil. Musel si najít něco jiného na práci, a tak se naučil řídit letadlo. Jak si tak létal po světě, porouchal se mu na Sahaře motor. Byl daleko od obydlené oblasti. Unavený usnul uprostřed pouště. Později ho probudil tenký hlásek : „Prosím pěkně...nakresli mi beránka...“ . Protože kreslit neuměl, jen svého trávícího hroznýše, namaloval mu ho. Byl velmi překvapený, že chlapeček jeho dílo poznal. Já jsem toto zkoušela také s jednou pětiletou holčičkou a ta mi na tentýž obrázek odpověděla, že je to ucho. Tudíž všechny děti nevidí jeden obrázek stejně, ale každý v tom vidí něco jiného. A tak mu po několika pokusech nakreslil bedničku, ve které je prý beránek. Malý princ se strachoval jestli pro něj bude mít dost trávy, protože je jeho planetka velmi malá, ... - měl velmi dobrou fantazii. Malý princ pilota naučil, že se musí velmi dobře starat o baobaby, aby přiliž nevyrostly. Pak by se jeho kořeny mohli příliš rozrůst a zahubit všechny rostliny kolem sebe. Tím chtěl asi naznačit, že by se lidé měli starat o své povinnosti dřív, než bude pozdě.
Malý princ mu vyprávěl o tom, jak má strašně rád západy slunce. Je to krása, když žlutooranžová koule s rudými paprsky pomalu zapadá za obzorem. Jakoby dávalo příkaz přírodě, aby ztichla. Dále o své květince, byla jediná na jeho malé planetce, byla tak krásná a na sebe pyšná. Vždy, když vyšlo zas slunce se její okvětní lístky rozevřely a nasávaly sluneční paprsky. Snažila jsem se pochopit, proč ji měl tak rád a nebylo to tak těžké. Považoval ji za svou opravdovou a jedinou přítelkyni. S vyhaslými sopkami si moc nepopovídal. A ona byla úplně jiná, ani nenamyšlená. Myslela si, že je jedinečná a chtěla být jedinečnou. Ona jediná začínala mluvit jako první.
Když ze své planetky odešel, chtěl poznat i ostatní asteroidy.
Na tom prvním bydlel král s hermelínovým pláštěm. Ten strašně rád pořád něco přikazoval. Byl na své planetce sám, a tak byl rád, když uviděl malého prince. Měl takovou rozumnou úvahu, věděl, že když bude žádat po svých služebnících, i když žádné neměl, něco nemožného a oni to neprovedou, bude to jeho chyba. Což je logické, ale tento pán se spíše vymlouval z toho, že nemůže vládnout všemu i hvězdám.
Druhá patřila domýšlivci. Byl rád, když ho někdo obdivoval, na to nosil také veliký klobouk, to aby mohl smekat. Když byl na své planetě sám, tak ho nikdo ani obdivovat nemohl a to mi je ho líto, protože pro domýšlivce je společnost velmi důležitá. Domýšlivcem se člověk nestává z ničeho nic, ale dělají to peníze. A tam, kde jsou peníze, jsou i lidé. Tento domýšlivec měl bohužel jen ten svůj klobouk.
Třetí planetka patří pijanovi. Jeho malá planetka byla pokrytá pouze láhvemi alkoholu. A proč tolik pil? Protože se styděl za to, že pije. Ovšem nedává to smysl, ale když vám něco tvrdí lidé pod vlivem alkoholu, tak to také nedává smysl. To je ovšem velice smutné...
Byznysmen bydlel na té čtvrté. Ten jen a jen počítal svůj majetek. Patřilo mu to, čeho bylo kolem něj nejvíce - hvězdy. A jak ho tak pořád přepočítával, připadal si přitom strašně vážným člověkem. Byznysmenů je v dnešní době spousty. Možná, že někomu připadá humorné, že byznysmeni dávají svůj majetek do banky a pak ho zase vybírají, že to stále opakují dokola a baví je to. Svým způsobem to je pravda.
Na páté planetce byl lampář se svou svítilnou. Jako jediný připadal malému princi směšný. Stále rozsvěcoval a uhasínal svou svítilnu. Alespoň se nestaral jen o sebe. Sice to je nudná práce, ale je to práce, jsou tím někomu užiteční, starají se o něco, dodržují řád a spoustu jiných věcí, které sebou přináší zaměstnání.
Šestá byla největší z těch ostatních. Starý zeměpisec na ní spisoval své obrovské knihy. Tam se malý princ dověděl, že jsou květiny pomíjivé a to ho zamrzelo. Byl velmi nešťastný, nechtěl, aby se jeho květince něco zlého přihodilo. Byla jeho přítelkyní!
Na všech planetkách malý princ poznával, jací jsou lidé a moc se mu nelíbilo jejich chování, přišlo mu velmi zvláštní, skoro až sobecké. Vůbec nechápal, proč se tak lidé chovají, přišlo mu to nesmyslné, jakož přišlo nesmyslné pilotovo malování dospělým.
Poslední planeta, kterou malý princ navštívil, byla Země. Tu mu doporučil zeměpisec. Spadl zrovna do Afriky, kde nebylo ani živáčka. Jen had se mu proplazil okolo nohy. Pověděl mu, že na Zemi je velmi mnoho lidí, ale i mezi nimi se člověk může cítit sám. Had byl velmi chytrý a mluvil v hádankách.
Malý princ se na poušti setkal jen s jednou květinou. Byla taková obyčejná, ne jako jeho pyšná, krásná květinka. Když pak vstoupil na jednu horu a chtěl se skamarádit s lidmi, opakovala mu ozvěna jeho slova. Tím došel k závěru, že lidé nemají žádnou představivost.
Šel dlouho, až došel k zahradě plné růží, plné květinek, jako byla ta jeho. A to pro něho byl veliký šok. Uvědomil si, že má jen obyčejnou růži a pár malinkých sopek, uvědomil si, že není veliký princ. Tu k němu přišla liška a chtěla, aby si ji ochočil. Řekla: "Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světe a já zase pro tebe jedinou na světe." Tak si ji malý princ začal pomalu ochočovat, ale nesměl mluvit, protože liška mu pověděla: "Řeč je pramenem nedorozuměni." A když už si ji ochočil a musel odejít, tak mu liška sdělila: "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobe připoutal." Malý princ si uvědomil, že takto to je s ním a s jeho růží. Musel být velmi smutný. Když odejdeme od svého přítele, je smutný nejenom on, ale i my.
Vydal se tedy na cestu a spatřil výhybkáře sedícího na lavici. Stále tam jezdily vlaky - hned tam, hned sem. Malého prince to udivilo. Dozvěděl se, že lidé nejsou nikdy spokojeni tam, kde jsou, proto jezdí na nová místa. Dále potkal obchodníka s pilulkami, které utiší žízeň. Tím ušetří člověku týdně padesát tři minut. Přemýšlela jsem, co bych dělala já. Vybavila jsem si, co mě dělá v životě šťastnou - jsou to moji blízcí a přátelé. Asi bych ty chvíle strávila s nimi nebo bych chtěla udělat něco výjimečného, co by se v mém životě zaznamenalo. Něco, na co nyní nemám právě ten čas.
Pilot se zamyslel nad chlapcovým vyprávěním, co by dělal s tím časem? ... šel by ke studánce. Protože byl na poušti už osmý den a docházela mu zásoba vody. A tak se oba vydali hledat nějakou studnu. Povídali si o tom co dělá věci krásné. Pak malý princ usnul a pilot ho nesl v náručí, v tu chvíli spatřil studánku. Bylo to krásné, když se rumpál rozezněl jakoby zpíval a oba dva konečně spatřili kapky vody.
Malý princ měl stále starost o svou květinu, a tak poprosil pilota, aby beránkovi nakreslil náhubek. Pilot šel opravit své letadlo, a když se vracel, spatřil chlapce jak sedí na okraji kamenné zdi a domlouvá se s hadem. Chtěl se vrátit na svou planetku, za svou květinkou, byl za ni přeci zodpovědný. Tak se domluvil, aby ho had uštkl na tom samém místě, kde spadl na Zem, a tak na Zemi nechá jen své tělo a vrátí se na tu svou hvězdičku. Povídali si celý den, pilot byl z toho velmi nešťastný. A tak šel malého prince doprovodit k hadovi. Kolem jeho nohy se mihlo cosi žlutého a po chvíli spadl mrtvý do písku.
Pilot se tedy vrátil domů, nikomu nikdy svou příhodu nevyprávěl. Jen se stále trápí s beránkovým náhubkem, zapomněl mu totiž přikreslit k němu řemínek. Doufá, že mu beránek nespase růžičku.
A tak prosí, jestli by někdy někdo spatřil v Africe na poušti chlapce se zlatěžlutými vlásky a žlutou šálou kolem krku, který nikdy neodpovídá na otázky a také od nich nikdy neodpustí, ať mu rychle dá vědět: „Malý princ vrátil!“.
Tato kniha se mi strašně moc líbí, už jen proto, že je to pohádka, která není tak prostá a musí se nad ní trošku popřemýšlet, každý si představuje věci jinak. Nějaké postavy měli velmi zajímavé a chytré výroky. Hlavně tedy malý princ, líbilo se mi, jak nad věcmi přemýšlel, dále liška, její dojemná prosba o jejím ochočení a kamarádství, a ještě bych přiřadila postavu hada, který vychytal lakomství a bezohlednost mnoha lidí. Ale narozdíl od ostatních pohádek, které většinou (téměř vždy) šťastně končí, tato pohádka končí, dá se na jednu stranu říci tragicky a na druhou s dobrým pocitem, že se malý princ vrátil domů. Velmi smutné je úmrtí prince, který byl schopen udělat ke konci příběhu vše pro to, aby jeho růžička nebyla osamělá a nezahynula. Uvědomil si, jak je důležitá. Je zde ukázáno jak dospělí lidé ztrácí dětskou představivost a pochopení pro malichernosti. Tuto knihu čtu asi po třetí a přečtu si ji třeba zase za pět let, abych to „dětské kouzlo“ neztratila.
11. září 2007
7 948×
1764 slov
