Po seznámení s Šaldovými díly Boje o zítřek[1] , Kritické glosy k nové poesii České[2] a přečtení několika dalších kritik, lze tvrdit, že Šalda byl daleko více obhájcem vlastní pravdy, svého přesvědčení a názoru, než kritikem objektivním a vyváženým.
Kritické eseje F.X.Šaldy se na mnoha místech dopouštějí těch samých věcí, které jsou na jiných místech předmětem Šaldovy kritiky. To lze vytknout všem vyloženě kritickým textům, jejichž cílem není objektivní kritika a zhodnocení díla, ale snaha strhat a rozcupovat dílo, které Šalda glosuje.
Čtenář Šaldova Boje o zítřek tak nemůže přehlédnout, že myšlenka úvodního eseje Experimenty (v jiných vydáních Experiment) je v případě negativních kritik znehodnocována samotným Šaldou.
Přestože Šalda vzletně volal „experiment nezná opakování – leda jako svého nepřítele…", aby o tři odstavce dál sám sebe popřel: „Experimentu nejstarší je nejnovější, nejopakovanější je nesvěžejší", lze v jeho kritikách (negativních) pozorovat strnulou šablonovitost a opakování stále stejného schématu : již v první větě, nebo v prvním odstavci, zahájí Šalda svůj text tvrdou negací, po které následuje obvykle několikastránková obhajoba vlastního vysloveného názoru, která je často tak košatá a rozvětveně se rozbíhá od původního tématu, že čtenář ztrácí zájem o další čtení, protože kromě mnoha nesouvisejících faktů se o kritizovaném díle nic nedoví.
Jako dobré příklady lze uvést několik úvodních vět z různých Šaldových esejů:
„Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák…"
(Experimenty, Boje o zítřek)
„Napsal jsem trojí slovo, jehož čtenáři, noviny, akademie a salony užívají nazdařbůh, namátkou, lhostejně a záměnně."
(Spisovatel, umělec, básník , Boje o zítřek)
„Jest základní vlastnost uměleckého díla, které se buď vůbec nerozumí nebo a zvrhle rozumí…"
(Osobnost a dílo, Boje o zítřek)
„Největší většina lidí nevidí naprosto nic …"
(Hrdinný zrak, Boje o zítřek)
„Je už hotová laciná fráse, zkornatělá jako stará houska…"
(Dnešní stav krásné prósy České, Kritické glosy k nové poesii české)
„Básnické slovo na našem jevišti je dávno ve psí."
(Básnické slovo na českém jevišti, Kritické glosy k nové poesii české)
„Josef Chaloupka jest žalostné nedorozumění dnešní neorientované kritiky české."
(Básně Josefa Chaloupky, Kritické glosy k nové poesii české)
„Román je morem dnešní literatury."
(Průřez částí dnešního románu českého, Kritické glosy k nové poesii české)
Zamyslí-li se čtenář nad těmito úvodními větami Šaldových kritických esejů, opravdu musí začít váhat, zda byly napsány pouze proto, aby přitáhly pozornost k následujícímu projevu, či zda zapadají do autorova vidění kritiky tak, jak se o kritice vyjádřil ve stati Kritika pathosem a inspirací : kritika musí být kritizujícímu bolestí. Troufnu si tvrdit, že mnoho autorů, které Šalda podrobil kritice a čtenářů, kteří zkoušeli tyto kritiky číst, trpělo mnohem víc než sám autor, když kritiky psal. Nakonec na mnoha místech tak Šalda usvědčuje sám sebe.
„Kritika, která nepojímá umělecké dílo jako celek, která vidí nejprve detaily, zaráží se na nich a láme se na nich, která nedovede díla obejmout a transponovat ve vyšší duchovní typ, jest malá."
A tak, podle této definice, zůstává malou kritická esej „Eliška Krásnohorská: Rozpomínky", kde naprosto chybí ono obejmutí díla. Podle Šaldy jsou Rozpomínky knihou, kde se to hemží „typickými monstry". Namísto pojetí díla jako celku, je však demonstrováno rozpitvání detailů („…kol tváře své…" , „blanické brůny" , „zlatý vínek, květné zlato" apod.), na kterých se kritik skutečně sám zaráží a láme, a zbytečně pokrývá papír řádky sžíravou kritikou detailů. Až příliš často se v textu objevuje dialog se čtenářem, který tu má žasnout, tu vidět co vidí kritik, přiznávající, že Rozpomínkám vůbec nerozumí. Monstrozní sarkasmus.
Sarkasmus, se kterým Šalda dílo Krásnohorské hodnotí, je mistrně zvládnutý. To je také snad jediné, čím si tato esej zaslouží ocenění. Místy se člověk při četbě až baví, a nezdá se, že by vznik této kritiky byl „kritizujícímu bolestí". Dá se spíš věřit tomu, že Šalda se při psaní této eseje musel bavit stejně dobře, jako my dnes, téměř po sto letech.
V úvaze nad esejem Spisovatel, umělec, básník , lze navázat na předchozí text. Pro Šaldu je básník nejvyšším ze tří jmenovaných. Pro básníky není pravidel, moudrost jejich nemá nic společného s běžnou chytrostí a Šalda vyzývá : „Nestarejte se o ně (básníky). Až udeří jejich hodina, odpoutají se náhle… Nestarejte se o ně. Včas doplují poledníku, včas hrobu, třeba se Vám to zdálo nemožným."
Rozpor této výzvy s předchozí kritikou Rozpomínek je zjevný. Stejně tak rozporně a archaicky působí Šaldovy představy o umělci – umělec je dělník,umělec žije v ústraní, a především Práce je jeho hvězdou. Stesk po romantismu a tak není divu, že spisovatel dopadne ze všech tří nejhůře – je pouhý posunovač textu, přesouvač slov, který netvoří, nestaví ani neboří.
Závěr
Na mnoha místech mi Šaldovy kritické eseje připadají rozporuplné. K čemu v jedné eseji Šalda vyzývá, to samotným textem jiné kritiky popírá, nebo přímo znevažuje. Je dost možné, že Šalda si tento problém svého díla uvědomoval, když v textu Kritika pathosem a inspirací napsal:
„Kritická osobnost tvoří si methodu a ne jednu, ale řadu jich od případu k případu, podle chvilkových příkazů své citovosti…"
[1] – F.X.Šalda : Boje o zítřek, Melantrich, 7.vydání, 1950
[2] - F.X.Šalda : Kritické glosy k nové poesii české, Melantrich ,1939
http://www.infojet.cz
5. srpen 2007
5 858×
835 slov
