Sám sobě dospělým, dítětem i rodičem - V. Caponi + T. Novák

Kapitola 1.
Lidská přirozenost

První kapitola nazvaná „Lidská přirozenost“ je jakýmsi úvodním vstupem problematiky celé knihy. Autoři se zabývají úvahami o lidské přirozenosti a s tím spojenými otázkami. První část této kapitoly je zaměřena především na myšlenky a názory několika významných filozofů a psychologů jako jsou Platon, Aristoteles, John Lock, J. J. Rousseau, J. Watson či Sigmund Freud.
Platonův i Aristotelův náhled na podstatu lidské duše je silně ovlivněn vírou v Boha. Platon vychází z názoru, že duše pochází z části ze světa idejí (tj. od Boha) a z části ze světa jevů (tj. hmoty). Pokud jde o rozdělení toho „božského“ a řekněme „ďábelského“ v nás, nebyl Platon moc optimistický. Platón se dále zabývá rozdělením duše a považuje ji za tzv. trojjedinou. Rozděluje ji na rozum, duši vznětlivou a duši žádostivou. Myslím si, že v takovémto případě přesně vystihl, že rozum má občas plné ruce práce, aby dokázal další dvě složky duše ukočírovat. Na druhé straně Aristoteles rozděluje duši rozumovou (což je nejvyšší část duší vůbec) na rozum trpný, který je podle něj spojen s tělem a je smrtelný a na rozum činný, který se nikdy s tělem nesetká, je nesmrtelný a má božskou povahu. Z celkového hodnocení obou těchto známých Řeckých myslitelů bychom mohli říci, že Aristoteles je ve srovnání s Platónem z hlediska lidských duší ještě kritičtější.
Od doby Platóna a Aristotela by se dalo konstatovat, že všichni ostatní myslitelé navazují na myšlenky těchto dvou pánů a vychází z jejich názorů.
V této kapitole mě kromě výše zmíněných filozofů zaujaly i myšlenky zakladatele tzv. behaviorismu J. Watsona, který tvrdí, že by dokázal vychovat z kteréhokoli dítěte např. právníka, umělce, zloděje či žebráka. Vychází z názoru, že veškeré jednání člověka je řízeno výchovou a že všechny lidské vlohy jsou nepodstatné.
A dalším, celosvětově známým psychologem zmiňovaným v této kapitole je Sigmund Freud. Při struktuře výkladu lidské psychiky je Freud jedním z vyznavačů tzv. „trojice“. Předpokládá tedy tři úrovně psychiky – vědomí, podvědomí a nevědomí. Problematika těchto tří úrovní je v této knize dobře popsána a vysvětlena.
Kapitola se zabývá ještě jednou problematikou a tou je jakási teorie tří stavů člověka. Prvním z nich se RODIČ. Tento stav je složen ze zkušeností, mýtů, řčení a rad našich autorit.
Nemusí to u nás vždy vzbuzovat souhlas, ale i přesto to bereme jako něco daného a neměnného. Rodič je tedy jakýsi mentor, umravňující své okolí. Protikladným, druhým stavem je DÍTĚ. Skládá se z pozůstatků duševních stavů v dětství. Ono Dítě v nás se může chovat buď spontánně a prožívat všechny pocity radosti, smutku či vzteku a nebo se může chovat tak, aby potěšilo svého Rodiče. Posledním stavem lidského „já“ je DOSPĚLÝ. Jeho úkolem je zvážit, co dobrého nám poskytuje Rodič a co si přeje Dítě a nějak to udržet pohromadě. Každý ze stavů osobnosti má v sobě dobro, ale může i škodit. Ideálem je, aby složky byly vyrovnané, ale ztěží takovéhoto jedince najdeme. Jací jsme, to už pak záleží na tom, jaká složka nás více ovlivňuje.
Ačkoli je tato kapitola z historie názorů na lidskou přirozenost velice složitá, myslím si, že autorům se podařilo tuto problematiku dobře přiblížit všem čtenářům.

Kapitola 2.
Co je dobro?

Jak již vyplývá z názvu, tato kapitola se zabývá otázkou, co je dobré. Zamýšlí se nad tím, co je dobré pro jednotlivce, co pro naše okolí a co pro celou společnost. Kdo je vlastně kompetentní určovat, co je dobré, co přijatelné, co špatné a co odsouzeníhodné? Od dob antiky, kdy méněcenní byli otroci, se daná pravidla stále měnila. Podstatou však zůstalo utlačovat a odsuzovat ty, kteří nevěřili již daným pravidlům a nebo je zavrhovaly. Příkladem je křesťanství či idea marxismu-leninismu. Lidé se však většinou podřídí a vlastně to i potřebují. Je pro ně nutné mít ve svém životě určitý řád a s jakousi „oblibou“ se drží právě těch učení, která s jistotou tvrdí, že ví, co bude dál a že právě ta jejich „pravda“ je ta pravá.
Podle mého názoru je tento problém jeden velký začarovaný kruh a nevidím žádné východisko k řešení plurality pravd.

Kapitola 3.
Příběh života

Třetí kapitola je typickou ukázkou ze života a je velice čtivá. Nejprve se zamýšlí nad tím, jak vydělit z chaosu lidského jednání řád. Jako jediné východisko autoři vidí MÝTUS. Již v začátcích naší civilizace mýtus vznikal a v dnešní době, ať si to lidé připouštějí nebo ne, používá jakousi formu mýtu každý z nás. Důkazem toho jsou dvě ukázky totožného příběhu, přičemž každá z nich je jiná. Příběh vypráví o vztahu manželů ve středních letech. První verze je návrh na rozvod podaný manželkou. Dotyčná popisuje důvody, proč se chce s manželem rozvést, rozepisuje se také o chybách a neřestech svého manžela a to s dostatečnou nadsázkou a ironií. V druhé verzi příběhu popisuje rodinnou situaci opět manželka, tentokrát své přítelkyní, po roce, na pomaturitním večírku. Kdyby tyto dvě verze vyslechla nezávislá osoba, byla by si jistá, že jde o dva naprosto odlišné příběhy. Manželka návrh na rozvod sepsala ráno po manželské hádce.
Autoři chtějí podle mého názoru touto cestou upozornit na to, že i přes rozdílné obsahy obou příběhů byly oba pravdivé. Byly totiž aktuálně subjektivní pravdou jejich vypravěčky. V případě manželky se pouze změnil úhel pohledu.

Kapitola 4.
Úvod k výchově bez výchovy

Čtvrtá kapitola se podrobněji zabývá problematikou RODIČE v nás a s tím související výchovou člověka (dítěte). Každý z nás má určitě v sobě uložen „správný obraz občana“, jak nám byl prezentován rodiči, školou a jinými institucemi či vychovateli. Velmi mě zaujala hra, kterou autoři připravili a která je také stěžejní částí celé kapitoly. Hra spočívá v tom, že pro čtenáře je připraveno několik otázek týkajících se jeho dětství. Podstatou je zjistit, co všechno nám naši vychovatelé říkali, když jsme byli malí, co nám vytýkali, co přikazovali, co zakazovali a na co upozorňovali. Sama jsem si hru zahrála a opravdu na papír vypsala vše, co v návodu dané hry stálo. Po přečtení následujících vět a odstavců jsem musela dát autorům za pravdu. Většina věcí poznamenaných na mém papíře byla negativních. Člověk má totiž tendenci si zapamatovat a déle udržet v paměti to špatné a negativní, co se mu v jeho životě přihodilo. Uvědomila jsem si však, že oni vychovatelé, tedy dospělý, se stejně chovají přesně proti pravidlům, které nám „vtloukají“ do hlavy a které i je naučili jejich vychovatelé. Lépe řečeno, něco jiného říkají a něco jiného dělají.
Na konci kapitoly se autoři vracejí ještě k této hře a tentokrát bylo úkolem čtenáře vylovit ve své paměti a sepsat všechno dobré, co o nás naši rodiče říkávali a co povzbuzujícího a laskavého jsme od nich slyšeli. A na úplný závěr nezapomněli autoři podotknout, že papíry s negativními poznámkami máme zahodit do koše a poslední papír si máme schovat a v těžkých chvílích si ho číst stále dokola.

Kapitola 5.
Jak zlepšit svůj svět

Existuje několik metod, jak zlepšit svůj svět a nejpoužívanějším způsobem je zahánění všeho zlého. Možná je však účinnější zlo vykoupit dobrem… Vidíme-li totiž svůj svět jako v podstatě dobrý, ukazuje nám život svou pozitivní tvář. A tímto problémem se zabývá právě tato kapitola.
Autoři pro své čtenáře připravili další dvě zábavné a zároveň poučné hry. Podstatou je, aby každý na všem zlém našel co nejvíce věcí dobrých. Prvním úkolem je sepsat úplně všechno, co se nám za jeden týden podařilo, co se nám líbilo a co nás potěšilo. Člověk si opravdu uvědomí, jakých maličkostí, které mu zvednou náladu, si během dne vůbec nevšímá. Druhý úkol spočívá v tom, sepsat si na papír tentokrát všechny možné negativní situace, které se nám buď přihodily a nebo o nich prostě jen víme a bojíme se jich. Poté ke každé poznámce sepsat, co daná situace má za výhody.
Velmi mě pobavilo, kolik má například situace „vyhoření bytu“ dobrých stránek. A opravdu musím dát autorům za pravdu. Myslím si totiž, že optimisté a ti, co nehledají stále ve všem něco zlého, se mají lépe a jejich svět je opravdu lepší!

Kapitola 6.
Jak se polepšovat

Jak se polepšovat? To je zvláštní otázka. Představovala jsem si, že tato kapitola bude obsahovat několik rad a návodů, jak zlepšit nějakou svou vlastnost, se kterou se neradi chlubíme nebo jak se zbavit svých špatných zlozvyků apod. Cílem této kapitoly však je naučit čtenáře, jak relaxovat a jak správně řešit své problémy. Základem je, aby si člověk uvědomil, že ničeho nelze docílit donucením sebe sama. Nejlepším způsobem získávání informací nebo řešení náročných situací je pomoci hry či zábavy, kdy je člověk uvolněný, spontánní a dokáže se odreagovat. Vše je přeci jen snadnější, když člověk sám sebe do ničeho nenutí a neřekne si „teď hned to začnu řešit“… Důležité je na všem tak nelpět! Když se mi teď zrovna nechce, udělám to jindy, až na to budu mít chuť… Velký vliv na uvolněnost a připravenost člověka má to, zda je odpočinutý a zda umí relaxovat. Autoři proto nabízejí svým čtenářům několik relaxačních technik a cvičení. Jednu z nich jsem si vyzkoušela a opravdu mohu konstatovat, že funguje.

Kapitola 7.
Jak polepšit příběh svého života

Jak je patrné z názvu kapitoly, opět se bude zabývat jakýmsi návodem na vylepšení našeho jednání a bojem proti stresu. Na náš stres působí především změny a to jakéhokoli typu. Dokonce i změny příjemné jako je například svatba, narození chtěného dítěte, výhra v loterii apod. Takového situace jsou sice příjemné, ale výhodnější je jich „ukusovat“ po částech a ze všeho se těšit s mírou. Důležité je nevybudovat si stálý negativní pohled na svět a z toho vyplývající depresi. Ta se totiž poté při každém menším problému vrací jako bumerang. Přiměřená míra stresu může mít ale i své světlé stránky, například zvyšuje výkon každého z nás.
K vyrovnání se se stresem a nebo alespoň ke snížení důsledků stresu, nám znovu poslouží několik her, které jsou i s návodem popsány v této kapitole.. Je vhodné si je zahrát, když se necítíme dobře a naše nálada je vyloženě „pod psa“.

Kapitola 8.
O lásce k bližnímu a k sobě

Každý jistě ví, co je to láska. A právě pod pojmem láska si většina z nás představí lásku ke svému bližnímu. Ale co láska každého člověka k sobě, tedy sebeláska? Určitě nepatří ke kategorii, ke které by se slušný člověk hlásil, neboť jak je známo, sebechvála páchne. Mít rád sám sebe, to je tedy pěkná troufalost…
A i tentokrát pro nás autoři připravili celou řadu her, které nás mají ubezpečit, že sebeláska není nic špatného (v přiměřené míře). Dalšími z témat, kterými se autoři zabývají je například naučit nás si uvědomovat, co dobrého denně každý z nás vykonává a také to, že si za své „dobré skutky“ zasloužíme odměnu. Společným prvkem všech nabízených her zůstává, abychom pozitivní změny a hledání pozitivních období nijak neuspěchali. Důležité také je začít hrát tyto hry až když jsem v dobré psychické kondici, v soukromí a nejlépe po relaxační hře, jejíž návod je popsán v předchozí kapitole.

Kapitola 9.
Jak odpouštět sobě i bližním

Devátá kapitola má obdobný charakter jako kapitola osmá a tematicky na ni navazuje. Podobně jako u lásky k sobě a k bližnímu je i v tomto případě zapotřebí, abychom se naučili nejprve odpouštět sobě a pak teprve můžeme zvládnout odpustit svým bližním. Bez odpuštění sobě i druhým není totiž možné mít se rád a navíc je odpouštění velice těžká životní zkouška a bez přiměřené míry sebelásky je to i zkouška nemožná.
Velmi mě zaujaly všechny tři hry nazvané „Odpouštím si…“, „Odpouštím ti…“ a „Přeji ti…“. Návod byl napsán moc přátelsky a myslím si, že každý čtenář, ač třeba předchozí hry přeskakoval, si tyto jistě zahraje a najde v nich své opodstatnění.

Kapitola 10.
Dospělý, Rodič a Dítě v manželství

Všechny předchozí kapitoly nám dodaly návod na jakousi očistu, kterou by měl každý z nás projít, než se pustí do komunikace s ostatními. Na každém z nás, ať chceme nebo ne je vidět, zda sami sebe bereme jako bytost dobrou a tedy i náhled na ostatní máme dobrý (podle sebe soudím tebe) a nebo jestli se už dopředu stavíme do sebeobranného kruhu a tím pádem okolo sebe šíříme napětí a nepohodu. Takže se pak může stát, že vzájemná komunikace se promění ve složitý systém sebeobran všech zúčastněných.
K nejčastějším a nejběžnějším případům komunikace s okolím patří komunikace mezi manželi. Tato kapitola nám popisuje dialog dvou hádajících se manželů. Na tento rozhovor navazuje obecný recept (návod) na jiné, lepší řešení problému a na pozitivní komunikaci. Velmi příjemné a také zábavné bylo čtení jednotlivých komentářů ke každé větě rozhovoru. Velice přesně autoři zachytili, zda právě za nás mluví Dítě, Rodič či Dospělý v nás a jak se která složka našeho já právě cítí.

Kapitola 11.
Jak vyjít se svým Rodičem, když jsem rodičem

Určitě se všichni lidé bez výjimky někdy setkali s kritikou. Buď byli kritizováni a nebo někoho kritizovali. Tato kapitola má podle mého názoru přiblížit svým čtenářům různé způsoby řešení různých situací týkajících se právě zmiňované kritiky. Ať už se jedná například o kritiku syna rodičem za špatné známky a nebo kritiku domovníka stěžujícího si na neustálý nepořádek, který dělá syn se svými kamarády. Existuje několik verzí a postojů, které může kritizovaná strana využít. Každý způsob má něco do sebe a čtenář si jistě najde tu podle něj správnou variantu.
Konec kapitoly tvoří rekapitulace základních pravidel, jak bojovat s kritikou, jak se s ní vyrovnat a jakému způsobu řešení problémů dát přednost.

Kapitola 12.
Jak si polepšit v zaměstnání

Tato kapitola je věnována všem, kteří mají pocit, že se na jejich pracovišti či vůbec kolem nich zahnízdil bacil nepochopitelných nesvárů. Opět se nám nabízí příběh, tentokrát jde o firmu zabývající se sociologickými výzkumy na jedné straně a nespokojenou zaměstnankyni na straně druhé. Zcela přesně lze znovu rozlišit situace, kdy za dotyčného mluví Dítě, kdy Rodič a kdy Dospělý v nás. Na závěr nesmí samozřejmě chybět stručný návod, jak se z daným problémem vypořádat, aniž bych ublížila sobě a ostatním.

Kapitola 13.
Jak očekávat a dělat něco jiného

Touto závěrečnou kapitolou se autoři pokoušejí najít východisko ze stereotypu každého z nás. Většina z nás, ať si to uvědomuje nebo ne, je milovníkem stereotypu. Přiznejme si, kdo z nás chodí do práce každý den jinou cestou? Asi nikdo…to jen potvrzuje tvrzení, že náš život opravdu provází řada stereotypů. Také své rituály, zvyky či ceremoniály máme úplně všichni, jen si to ani neuvědomujeme. A mnohdy je velice obtížné ve svém zaběhnutém řádu cokoli změnit. Pro zjednodušení opět poslouží několik her této kapitoly jako jsou například: „Co mi kdy v životě fungovalo“, „Pátrání po výjimkách“ či „Jak udělat zázrak“.

Kapitola 14.
Průvodce doporučenou literaturou aneb malá probírka vlastní knihovny

Zcela poslední kapitola této knihy je věnována seznamem použité, ale také autory doporučené literatury. Není to jen obyčejný bodový seznam, ale je napsána netradiční formou a to vyprávěním s množstvím souvislostí a poznatků.

ZÁVĚR

Čtení knihy „Sám sobě dospělým, dítětem i rodičem“ je velice zajímavým zpestřením všedního života. Myslím si, že každý člověk si v této publikaci najde své téma, které ho bude zajímat a s radostí si i zahraje některou z velkého množství her. Často jsem našla v uvedených povídkách a rozhovorech sama sebe a ocenila jsem návody na řešení.
Co se týče stylu psaní, i s tím jsem spokojená. Oceňuji, že autoři používají běžných a laikům dostupných výrazů a velice dobře sestavují své myšlenky do vět. Text je pak čtivý, nenáročný a lehce pochopitelný.