Shakespeare, William - Večer tříkrálový

Byli jednou bratr a sestra. Jmenovali se Sebastiano a Viola a velmi se měli rádi. Byli blíženci a tak se jeden druhému podobali. Když si Viola oblékla Sebastianovy nebo Sebastiano Violiny šaty, nikdo nevěděl, má-li co dělat se Sebastianem či Violou. Měli již jen otce, a když jim i tem zemřel, rozhodli se, že raději opustí domov. Avšak neštěstí ještě nebylo u konce. Loď, na které odpluli z vlasti, ztroskotala. Kapitánovi se podařilo dostat omdlelou Violu do člunu a zachránit se s ní a několika plavci na břehu Ilýrie. Viola bědovala pro bratra, byla přesvědčena , že utonul. Kapitán ji ale trochu potěšil. Když se jejich člun vzdaloval od potápějícího vraku, spatřil Sebastiana, jak se lanem přivazuje k ulomenému stožáru, tak že zůstává naděje, že se zachránil. Viola se nevzdávala naděje a přemýšlela, co si v cizině počne bez přátel a peněz. Kapitán byl v Ilýrii domovem, a proto ji mohl poučit, jak to zde chodí.
Vládl tu vévoda Orzino. Viole se ale nechtělo požádat o pomoc mladého, dosud svobodného muže, chtěla raději poprosit mladou a krásnou slečnu Olivii, se kterou se chtěl vévoda oženit. To jí ale kapitán neradil. Slečna Olivie, známá v okolí krásou, ctností bohatstvím, nepouštěla nikoho do svého domu, odmítala i dvoření vévody Orzina. Po nedávné smrti jejího otce a staršího bratra se zařekla, že až do smrti neodloží smutek. Měla ještě strýčka, veselou kopu, pana rytíře Tobiáše a věrnou komornou Marii. Její správce Malvolio se ji snažil utvrzovat v jejím smutku, ale Tobiáš i Marie mu nebyli kladně nakloněni. Jediný šašek Vejržka dovedl Olivii rozveselit. Sloužíval u Orzina, ale teď se mu právě líbilo u Olivie.
Viola poprosila kapitána, aby jí opatřil chlapecký oděv a představil Orzinovi jako hocha. Věděla, jak se chovat v takové společnosti a byla tedy jako stvořena, aby se stala pážetem a důvěrným společníkem mladého knížete. Kapitán Viole vyhověl a Viola si vybrala oděv podle vkusu svého nezvěstného bratra takže, když se podívala do zrcadle viděla Sebastiana.
Ten byl živ a zdráv. Mořeplavec jménem António ho zachránil, pečoval o něj a zamiloval si ho. Jakmile se Sebastian dozvěděl o vévodovi Orzinovi, rozhodl se, že se vydá do města. António jej nemohl doprovodit, neboť měl kdysi na moři s vévodovým loďstvem nedorozumění. Vnutil Sebastianovi alespoň větší částku peněz. Ten nevěřil, že se ještě shledá se svou ztracenou sestrou.
Vévoda Orzino přijal Violu do služby. Zalíbila se mu tak, že se ani neptal kdo je a odkud pochází. Stačilo mu vědět, že se jmenuje Cezario, a že mu chce sloužit. Uplynul den a Orzino si nepřál mít po boku nikoho jiného než Cezaria a po třech dnech znal Cezario všechny jeho tajnosti a především touhu po Olivii. Orzin tedy poslal Violu, aby Olivii přesvědčil o jeho lásce.Olivie ten den strávila špatnou noc. Pan Tobiáš jí přivedl nápadníka – mladého rytíře Ondřeje Třasořitku, který nebyl ani krásný, ani odvážný. Společně se posilnili vínem, hádali se a tropili hluk. Olivie ale Třasořitku odmítla. Ráno přišla Viola. Správce Malvolio se ji snažil odbýt, ale Viola se nedala.Při rozhovoru se slečnou Olivií uviděla Viola její krásu a uvědomila si, že se sama zamilovala do Orzina, a závidí Olivii jeho lásku. Olivii se zalíbil zase Cezario a i toho si Viola všimla. Vévoda stále po slečně Olivii smutnil a poslal k ní Violu znova. Viola se ho snažila přesvědčit, aby Olivii nenutil k lásce, když jej nemiluje a jako ukázku věrné lásky mu popisovala lásku jedné jí známé dívky – sebe k němu.Vévoda ale tvrdí, že žádná dívka by nedovedla milovat jako on.
V Oliviině domě bylo zatím veselo. Tobiáš a Třasořitka se vesele bavili u jídla a pití a šašek Vejražka jim zpíval veselé písně a vyprávěl vtipy. Marie se je snažila uklidnit, ale společnost se bavila dál. Malvolio na ně vyběhl a vyhrožoval rytíři Tobiášovi, že jej Olivie vyhodí z domu. Šašek a Tobiáš si z něj tropili jen žerty a Malvolio odešel. Předtím ale Marii urazil. Marie si proto na něj vymyslela taškařici.. Protože má stejný rukopis jako Olivie, nastražila na Malvolia dopis, ve kterém by se slečna tajně vyznávala ze své lásky k němu.
Druhý den všichni čekali v křoví, i se starším sluhou Fabianem, na Malvolia.Ten se v zahradě učil skládat komplimenty a naparoval se jako krocan. Po chvíli si všiml lístku pohozeného na zemi. Ve verších našel Oliviino vyznání k neznámému, ve kterém se poznal. Nabádala jej, aby si oblékl žluté punčochy a nosil podvazky křížem – to se totiž Olivii velice protivilo. A aby se v její přítomnosti stále usmíval.Malvolio už se viděl jako hrabě, který všem poroučí. Obecenstvo v keři se ale válelo smíchy.
Olivie se zatím v jiné části zahrady snažila vyznat Cezariovi lásku. Třasořitka je viděl a proto chtěl odjet pryč. Fabiano a Tobiáš jej ale navedli, aby vyzval Cezaria na souboj. Viola odcházela od Olivie rozmrzelá, protože slečna stále odmítá Orzinovy nabídky a miluje Cezaria. Pan Tobiáš Violu na odchodu dohonil a přetlumočil ji Třasořitkovo vyzvání na souboj. Viola se snažila odmítnout, ale Tobiáš ji strašil svými výmysly o udatnosti rytíře Třasořitky. Stejně tak Třasořitkovi namluvil, že mladý šlechtic byl šermířem u sultána. Oba chtěli od souboje ustoupit, ale Tobiáš je utvrzoval o soupeřově neústupnosti. Třasořitka ze strachu dokonce Cezariovi slíbil svého koně, když upustí od souboje. Jejich meče se ale nakonec zkřížily. Do souboje třesoucích se soků vstoupí Antonio a ukončil tak souboj, aby zachránil domnělého Sebastiana, je to ale Viola. Vyrušila je stráž a zatkla Antonia, který ještě prosí Violu o trochu peněz, které půjčil Sebastianovi. Viola zapírá a Antonio byl zklamaný Sebastianovou změnou. Viola poznala, že si ji spletl s bratrem a utekla pryč.
V Oliviině domě už Malvolio splnil vše, co se po něm žádalo v nastrčeném dopise. Vypadal příšerně. Slečna toužila po nějakém vážném člověku, a když uviděla správce ve žlutých punčochách, s podvazky křížem a obličejem plným vrásek od stálého usmívání. Olivie se ho polekala, a když jí odříkal celý dopis, myslela si, že se zbláznil. Marie a Tobiáš dělali, že nic netuší a podivovali se nad Malvoliovým bláznovstvím. Zavřeli správce do temného sklepa a nechali jej bědovat a naříkat, div se z toho nezbláznil. Šašek se přestrojil a představil se mu jako ctihodný pan farář Ťuhýček, který z něj přišel vyhnat ďábla. Šaška ale hra přestala brzy bavit. Malvolio po něm poslal Olivii dopis.
Když pan Tobiáš vyšel ze vrat, uviděl Orzinova panoše, jak tluče do rytíře Třasořitky. Ten si totiž myslel, že toho zbabělce vytrestá, ale ten, na koho narazil, nebyla Viola, ale Sebastiano, její bratr. Ale Tobiáš běžel Třasořitkovi pomoci, ale Sebastiano byl lepší šermíř. Olivii poděsil zvuk zbraní a hádka. Přerušila souboj a vrhla se domnělému Cezariovi do náruče. Sebastiano se do ní zamiloval na první pohled. V domě si slíbili, že si budou věrni až do konce života.
Po marných pokusech Cezariových se Orzino rozhodl Olivii navštívit sám, ale Violu vzal s sebou. Bratr se setkal se sestrou a všichni zaslzeli radostí. Cezario zmizel a Orzino se zamiloval do Violy. Vévoda slíbil, že propustí Antonia z vězení, protože jeho křivda se stala už dávno a škoda byla nahrazena. Olivii se dostal do rukou dopis od správce Malvolia. Nechala ho přivést a zjistila, že dopis napsala Marie. Fabiano všem celou taškařici vylíčil a všichni se jí bavili.
Jednoho krásného dne poklekli před oltářem Viola s vévodou a Sebastiano s Olivií. A ještě jedna svatba se odbývala: Tobiáš s Marií. Rytíř Třasořitka odjel k rodičům, aby ho také oženili. Jenom Malvolio zůstal na ocet.