Kniha, která obsahuje tento epos, je básnická sbírka s názvem Historie II. Obsahuje pět Shakespearových básní. Sbírku vydalo STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ KRÁSNÉ LITERATURY A UMĚNÍ roku 1964 v Praze. Epos Venuše I Adónis vychází roku 1593. Jedná se o první tištěné dílo, které Shakespeare sepsal. Touto básní se chtěl Shakespeare poprvé v tisku zřejmě proslavit. Báseň byla ovlivněna renesančními směry tehdejší doby. Podle slov Jaroslava Vrchlického tento epos obsahuje zvučné a silné verše, ale zároveň také sladké a trochu násilně hudební. Autor překladu zde prokázal své překladatelské umění, např. při vystižení smyslu a ideje originálu. Zároveň upozorňuje na ne úplně klasický styl Shakespeareho psaní. Vysvětluje situaci tohoto díla tak, že autor nedosáhl oné své vlastní svobody, kterou byl v pozdějších letech ovlivněn a zároveň i jeho tvorba. Poukazuje hlavně na nevelké rozměry veršů a chudší jazykový projev Shakespeara, který byl později rozsáhlejší. Toto byly postřehy Jaroslava Vrchlického, které sepsal dne 29. června roku 1905 v Praze. Přeložené dílo, však vyšlo až roku 1922, po smrti Jaroslava Vrchlického. Vydání, ze kterého jsem čerpal, je již druhé. Základem je čistopis rukopisu překladatele. Pro libozvučnost nahradil překladatel v titulu spojku a spojkou i. Shakespeare věnoval tuto báseň panu Henrymu Wriothesleyovi a baronovi z Titchfieldu. Báseň obsahuje 199 šestiřádkových strof. Autor využívá desetislabičný verš s rýmem ababcc. Tedy obkročný rým v případě prvních čtyř řádků a zbylé dva řádky se stejným charakterem. Jako příklad uvádím strofu č.87:
Jak orel, půst jejž vyhladověl dlouhý,
zobákem tesá v maso, peří, kost
a křídly třese, hltá plný touhy,
až hrdlo jemu ucpe hltavost,
tak líbá jemu čelo, skráň, tvář, vlas,
by tam, kde přestala, hned začla zas.
Jako hlavní postavy vystupují Adónis a bohyně lásky Venuše. Děj eposu líčí osudovou, neopětovanou lásku krásné bohyně Venuše ke Adonisovi. Adonis se stavěl k nabízenému vztahu s údivným bezcitem a nezájmem. Avšak postoj a záměr Venuše byl více tělesný, než z čistého přesvědčení, že on je pro ni ten pravý. V eposu se milostná agónie vášnivé Venuše vůči bezcitnému krasavci Adonisovi popisuje až na hranici mravnosti. V nedůstojné úloze svůdnice tak ztrácí Venuše své kouzelné božství. Shakespeare se projevuje v eposu jako mravokárce, který rozlišuje mezi pravou láskou a pouze tělesnou. V eposu mě zaujala realistická přirovnání např. obrazy vzpínajícího se hřebce jako symbolu živelné vášně. Cituji strofu č.45 a 46:
I vzepne se, zarže vstříc jí, jako bleskem
pás pevný rozrazí, jenž svíral jej,
pod jeho kopyt zem zaduní třeskem,
jak v lůně chovala by hromů rej;
svá udidla on, prchaje v dál, hryže,
rve, co jej rvalo, hravě, bez obtíže.
Vzpne uši, hřívu kudrnatou zvlní,
až vztyčí se mu na svalnaté šíji,
dech pouští z nozder, až kol vzduch se plní,
jak z výhně když se černé dýmy vijí,
zrak jeho srší oheň vzteklostí,
jak odvahou plá, žárnou chtivostí.
Tato báje je známa jako symbol věčného koloběhu života a smrti v přírodě. Při honu na kance, kdy Adónis zemře, vyroste rudá květinka jako symbol přeměny smrti v nový život. Epos vyjadřuje postoj autora k nadřazenosti vášnivé tělesné lásky nad citovou.
13. březen 2008
4 323×
501 slov
