Percy Bysshe Shelley se narodil roku 1792 v urozené anglické rodině, za své názory byl však vyloučen ze dvou univerzit (byl ateista a toto stanovisko prosazoval) a nakonec musel odejet do Itálie. Tam žil se svou ženou M. Shellyovou, přátelil se i s Byronem a Keatsem. Jeho názory byly určitě ovlivněny napoleonskými válkami a demonstracemi i v rodné Anglii. Těmito problémy se zabývaly některé jeho básně politického a satirického charakteru. Dalšími Shelleyho díly jsou např. epos Islámská vzpoura, tragedie Cenci a různé lyrické sbírky.
Zemřel nešťastnou náhodou při mořské bouři r. 1822.
Forma
Odpoutaný Prométheus je lyrické drama z období anglického romantismu (dokonèeno 1820), a jelikož tento styl se nenechal nièím svazovat, mùžeme z toho vyvodit, že zde nebude platit jednota místa, času ani děje. Tento fakt lze vyčíst i z nečetných scénických poznámek, které většinou udávají pouze stručný popis prostředí, denní hodinu a vystupující postavy.
Nerýmované verše se střídají s rýmovanými, ty většinou zaznívají z úst Oceánidek, různých duchů a bohů. Je to asi i záležitost překladatele - vydání, které jsem četla, přeložil Jiří Valja, o první český překlad se zasloužil Jaroslav Vrchlický.
Autor používá mnohé básnické prostředky, ale myslím, že nejsou pro vyznění dramatu až tak důležité. Např.: kontrast: „přes šedé kmeny skloněné,
vavřínům znovu rozkvetlým
do bledých květů perly nosí “
personifikace: Země a Měsíc jsou jednající postavy
metafora a přirovnání: „Z klenutí visí zmrzlé slzy hor
jak stříbro, sníh či jehly démantů
a vydávají neurčité světlo.“
paranomázie: „V hlubokou hlubinu
hloub, hloub!“
oxymorón: „V světě neznámém
dříme, spí hlas němý.“
přesah: „Dbám jenom, jak vy samy trpíte
svou zlobou. Krutá moc vás vyslala
na světlo v celém vašem zoufalství.“
refrén: „Ach běda, věčná, věčná moje muka!“
Obsah
Námět pro své drama čerpal Shelley z řecké báje o Prométheovi, který pomáhal lidem a vzepřel se tak bohům. Shelleyho zpracování není zdaleka první, jedním z nejranějších je např. Aischylův Spoutaný Prométheus, ale v něm se nakonec Prométheus i se skálou, na níž byl připoután, propadá do podsvětí. Avšak Shelley byl romantik a tento závěr by se mu asi nezamlouval. Ale také nechtěl, aby se jeho Prométheus nakonec s Diem smířil jako v tradičním mýtu (i Aischylos o této možnosti asi uvažoval, z jeho dramatu Osvobozený Prométheus se však dochovaly jen zlomky). Proto Shelleyův hrdina odolává až do chvíle, kdy je tyranský vládce bohů svržen.
Hlavní postavy jsou:
Titán Prométheus: „Chci se ti, sketo, pevně postavit, ať všechny tresty na mně spočinou.
Tyransky utiskuješ bohy, lid,
mne nepodrobíš, bytost jedinou.“
utěšitelka matka Země: „Já jsem Země,tvá matka.
A v mých žilách kamenných
až k horním cévám nejvyššího stromu
a tenkým listům rozechvělým v mrazu proudila radost jako tělem krev,“
vládce bohů Jupiter: „Vše se mi poddalo, jen lidská duše
jak neuhasitelný oheň plane
k nebesům s výčitkou a pochybností
či s bědováním, vzdornou modlitbou.“
tajemné božstvo Démogorgón:„Jsem věčnost.
Horší jméno nechtěj znát.
Jsem mocnější než ty a musíš se mnou přebývat v tmách. Prométheova milá Asia: „Jsi však v dálce,
Asie. Když má bytost přetékala,
bylas mi zlatou číší, bez které
by býval víno žíznivý prach vsál.“
její sestry Panthea a Iona.
- většinou jsou popsovány přímo: „Titáne, ke tvé slávě být jak ty, svobodný, dobrý, krásný, radostný,“
- anebo naopak sáhodlouze opěvovány (Asia)
Prométheus je jednoznačně kladný hrdina, který pasivně vzdoruje nadvládě krutého Jova, ale přitom ví, že nastane hodina, kdy bude vládce svržen a lidé budou zbaveni veškerého útisku. Také doufá, že s jeho přispěním dosáhnou lidé stejné rozumové úrovně jako nesmrtelní bohové. „Ale brzy
jsem spatřil trůny bez králů a lidi
navzájem rovné jako mezi duchy,
bez pochlebnictví, bez potupy.“
I když se zastává lidí a trpí za ně, je nesmrtelný a vlastně stejně silný jako Jupiter. Myslím, že by se nechal přirovnat k Ježíši Kristu, protože oba hájili prostý lid a chtěli vymýtit bezmyšlenkovité modlářství, i když Ježíš ve prospěch jediného Boha, kdežto Prométheus žádného konkrétního boha neuznával. „Chtěl bych být
tím, co je určeno mi osudem,
posilou, spásou trpícího lidstva.“
Věřil, že když se člověk vzepře, i kdyby to bylo proti celému světu, může svůj úděl změnit a být svým vlastním pánem. Nikdy se nevzdával naděje v lepší budoucnost. Tomuto směru se říká titanismus.
Drama je rozděleno na čtyři části. V prvním obraze se přeneseme do Indického Kavkazu, kde je připoután Prométheus. Jupiter jej zahrnuje stále dalšími muky, ale Prométheus neprotestuje, nechce klesnout tak hluboko jako jeho nepřítel. Čeká na chvíli, kdy zlo zničí samo sebe. Dokonce by rád odvolal kletbu, kterou nad Jovišem vyřkl.
„Matko, kéž už nic,
v čem je snad zloba, znovu nesejde
z mých rtů či nějaké mé podoby.“
Jedinou utěšitelkou v trápení je mu matka Země a Oceánidky Panthea a Iona, sestry Prométheovy lásky Asie.
S tou se setkáváme v druhé části, kdy sama čeká na zprávy o svém milém, a po návratu sester se vydává za věčným Démogorgónem otázat se, kdy už přijde ta očekávaná Hodina. Místo odpovědi ji Démogorgón svěří pod ochranu Ducha hodiny, s nímž pozoruje další události. Mezitím se Jupiter snaží vyslat na svět nové hrůzy, ale vtom se na Olympu objeví Démogorgón a všechny Jovišovy plány jsou zničeny touto mocnou silou. “Běda,
živly mě neposlouchají. Já klesám
omámen hloub a věčně, věčně hloub.“
Prométheus je odpoután a konečně se setkává se svou Asií. V té chvíli je svět zbaven všeho zlého a špatného, neboť mocnější než všechna božstva je láska.
„Lidská láska silná
skrytá za očima
promění v ráj všechno, co náš pohled vnímá.“
Lidé se už nebojí hrozných bohů a cítí se volně. Zásluhu o tuto nádhernou změnu však přisuzuje Démogorgón ne sobě, nýbrž Prométheovi. „Synovým kouzlem Zem se otevírá,
nebeskou despocii propast svírá,
aby svou kořist stáhla do temnot.
Ze svého trůnu trpělivých sil
v moudrosti srdce, z omámených chvil
svých strašných muk a z bojů o život
vítězná láska novým rozletem
léčivá křídla zvedá nad světem.“
Seznam použité literatury
P. B. Shelley, Odpoutaný Prométheus, Mladá Fronta, 1959
Z. Stříbrný, Dějiny anglické literatury, Academia Praha, 1987
D. Karpatský, Malý labyrint literatury, Albatros, 1997
I. M. Tronskij, Dìjiny antické literatury - řecká literatura, ČSAV, 1955
P. B. Shelley, Lyrika, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960
12. únor 2008
8 540×
1006 slov
