Sienkiewicz, Henryk - Křižáci

Patří k nejznámějším a nejoblíbenějším polským spisovatelům všech dob. Své rozsáhlé prozaické dílo věnoval jak současnosti a jejím problémům, tak látkám historickým. V roce 1905 získal Sienkiewicz jako první polský spisovatel Nobelovu cenu za literaturu. Největšího čtenářského úspěchu dosáhl právě svými historickými prózami. Světově proslulé se staly románová trilogie Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjowski z polských dějin 17. století, román z Neronova Říma Quo vadis a román Křižáci, z období polských válek s křižáckým řádem, vrcholící bitvou u Grunwaldu.

KŘIŽÁCI
postavy: rytíř Matěj z Bohdance
Zbyšek z Bohdance - Matějův synovec
Danuše - dcera rytíře Juranda ze Spychova, Zbyškova milá
Jurand ze Spychova - známý polský rytíř, který se mstí křižákům za smrt
své ženy
zbrojnoš Hlava - Čech, Zbyškův pomocník a přítel
rytíř de Lorche - člen křižáckého řádu, později Zbyškův přítel
Jagienka - dcera Matějova známého, Zbyškova přítelkyně
kněžna Anna Danuta

Děj příběhu je zasazen do doby 15. století, kdy si polská královna Jadwiga vzala za manžela litevského velkoknížete Jagella a přivedla tak poslední pohanský národ ke křesťanství. Litva byla sice pokřtěna, ale křižáci to stále nechtěli uznat, a tak stále docházelo na hranicích k různým potyčkám. Mnozí předvídali, že brzy dojde k válce, kterou podle mínění všech obyvatel zadržuje jen královna, která je považována za svatou.
Hrdiny tohoto díla jsou dva šlechtici z Bohdance. Starý rytíř Matěj a jeho synovec Zbyšek. S těmi se poprvé setkáme v době, kdy královna čeká dítě a všichni se sjíždějí do Krakova blahopřát královskému páru. Matěj se Zbyškem se zrovna vracejí z války a po cestě do Krakova se zastaví v hostinci k odpočinku. Náhodou do stejného hostince zavítá i králova příbuzná kněžna Anna Danuta se svou družinou. Zbyškovi se zalíbí jedna z kněžniných dvořanek - mladičká Danuška. Na první pohled se do ní zamiluje a zaslíbí se jí. Slíbí jí tři paví chocholy stržené z hlav křižáků, jako pomstu za její matku, kterou křižáci zabili. Od té doby cestují dále s kněžnou.
Během cesty se od týneckých mnichů dozví o pověsti zlého ducha Valkýra Udatného, který se prý někdy v okolí kláštera zjevuje. Všichni tomu věří a začnou se bát. Když se pak před nimi na kopci objeví obrovská mužská postava, myslí si, že je to Valkýr. Zbyšek se chce předvést a rozjede se proti němu. Z blízka ale zjistí, že je to obyčejný smrtelník, a to slavný rytíř Povala z Tačeva. Pustí se s ním do hovoru, ale pak zahlédne vzadu za ním družinu v čele s jakýmsi křižákem s pavím chocholem na přilbě. Vrhne se proti němu a chce ho zabít, ale Povala mu v pravý čas vytrhne kopí z ruky. Hned potom ho chce zatknout za útok na vyslance jedoucího ke králi, za který mu hrozí trest smrti. Matěj se snaží Povalovi vysvětlit důvody, které Zbyška donutily k takovému činu. Povala mu odpustí, ale křižák Lichtenstein, chce, aby si sundali přilby, poklekli před ním a odprosili ho. To jim ale jejich čest nedovolí, a tak Zbyšek musí slíbit, že se dostaví k soudu.
V Krakově se na Zbyškovu stranu přidají všichni nejslavnější rytíři království. Snaží se Lichtensteina přesvědčit, aby mu opustil, že je to ještě dítě. Ale on je zatvrzelý. Zbyšek je tedy uvězněn. Jeho přátelé se mu snaží pomoct, ale král mu milost udělit nemůže, aby nesvrhl hanbu na sebe i na království.
Králova sestra Alexandra, kterou křižáci mají rádi a ona má ráda je, svolí k napsání dopisu pro velmistra s prosbou o milost pro Zbyška. Matěj se s ním ihned vydá do Malborku. Mezitím v Krakově zemře krátce po porodu králova dcera a později i královna. Matěj se vrátí s nepořízenou a navíc s železnou střepinou ze šípu loupeživých rytířů mezi žebry. Bojí se, že brzy zemře. Zbyšek ztratí i poslední na záchranu a musí jít tedy na smrt.
Když už stojí na popravním lešení, přistoupí k němu Povala s Danuší na rukou, oděnou v bílých šatech. Zbyšek se domnívá, že je to loučení, ale Danuše mu přikryje hlavu svým závojem a zakřičí: je můj. Zbyšek tedy musí být propuštěn, neboť tento starý polský zvyk nebyl ještě nikdy porušen. Zbyšek se zasnoubil s Danuší, ale nemohli být oddáni bez souhlasu jejího otce. Ten jim ho ale nechtěl dát, protože slíbil Danuši Bohu. Zbyšek tedy vymýšlel, jak se Jurandovi zalíbit.
Teď se ale musí postarat o strýce, kterého může zachránit už jen medvědí sádlo. Rozjedou se tedy do Bohdance, kde je ho dost. Tam se znovu začnou vídat se starými sousedy ze Zhořelic. S panem Zichem a jeho dcerou Jagienkou. Zbyšek a Jagienka se brzy sblíží a jejich příbuzní chtějí, aby se vzali. Ale Zbyšek je věrný.
Jen co se Matěj uzdraví, vydá se na mazovský dvůr za Danuší. Jagienka mu pošle k službám svého zbrojnoše Čecha, jménem Hlava. U knížecího páru se setká s mladým křižákem, panem de Lorche. Danuši objeví v Lesním dvorci, kam dvůr přijel na lov. Při honu se rozběhne divoký zubr proti kněžně. Pan de Lorche se jí snaží zachránit a je přitom těžce raněn. Zbyšek mu přijde na pomoc. Sám je ale také raněn a musí dlouho ležet. Během své nemoci je spolu s panem de Lorche pasován na rytíře, za záchranu kněžnina života.
Pan de Lorche, který stále slýchával o Polácích jen to nejhorší, nemůže věřit, že mu jeden z nich zachránil život. Neví, proč to udělal. Je mu vděčný a slíbí mu své přátelství a pomoc, kdykoli bude potřebovat.
Na návštěvě u knížete jsou i další členové řádu, kteří si přišli neprávem stěžovat na chování Juranda ze Spychova. Kníže jejich stížnosti nevyhoví, a tak si vymyslí jinou pomstu pro Juranda. Chtějí unést jeho dceru. Vyhotoví jeho pečeť a pošlou kněžně dopis, kde vyslovují přání Juranda, aby se Danuše vrátila k němu spolu s lidmi, které poslal s dopisem. Zbyšek se bojí, že by Jurand provdal Danuši za někoho jiného a za pomoci kněžny, kněze a pana de Lorche se nechají tajně oddat. Danuše pak odjede a padne do rukou křižákům. Ti pak pošlou dopis Jurandovi, ať si pro ni přijede. Jurand se tedy vydá na cestu, i když ví, že se odtamtud s největší pravděpodobností nevrátí živý.
Ve Štítně musí čekat několik dní před branou hradu, než jej pustí dovnitř. Před tím jim musí odevzdat své zbraně a musí se převléci do kajícnického roucha. Když ho pustí dovnitř, nadávají mu a ponižují ho. Když chce zpět svou dceru, ukáží mu jinou. Jurand se naštve a začne vyvražďovat přítomné. Zabije přitom dva z hlavních organizátorů únosu. Pak ho ale ostatní chytí do sítě a uvězní ho.
K mazovskému knížeti se pak vydá další z únosců, se stížností na Juranda. Zbyšek jej vyzve na souboj za křivé obvinění. Všichni tento souboj berou jako boží soud: kdo vyhraje-mluvil pravdu. Zbyšek souboj vyhraje a zabije tak třetího ze proradných křižáků. Pak se vydá hledat Danuši.
Když se dozví poslední z únosců, že byl zabit jeho přítel, dostane strach a chce Juranda propustit, ale zároveň se chce pomstít. Aby splnil obojí, nechá Jurandovi uříznout pravou ruku, vypálit oči a vytrhnout jazyk. Pak ho propustí. Danuši se bojí zabít, aby ho nestihl boží trest. Tak s ní odjede na jiný hrad.
Mezitím se Matěj s Jagienkou, zbrojnošem Hlavou a s družinou vydá za Zbyškem do Štítna. Po cestě potkají Juranda. Myslí si, že je to jen nějaký žebrák a chtějí mu pomoci. Hlava ho po chvíli pozná. Odvezou ho domů a on jim posunky řekne, co se stalo.
Potom se znovu vydají hledat Zbyška. Najdou ho jako velitele jednotky Žmudínů, kteří bojují, proti křižáckému útlaku. Po jedné vyhrané bitvě najdou mezi zajatci svého starého známého prodavače svatých ostatků, Sandera a také pana de Lorche. Ten slíbí Zbyškovi, že se bude ptát mezi křižáky a že zjistí, kde Danuše je. Sanderus mu prozradí, že mezi družinou, ve které ho zajali, jel i poslední z únosců s jedním rytířem a s nějakou ženou v nosítkách. Těm se však podařilo utéct. Naštěstí nebyl druhý z rytířů žádné peříčko a stopy jeho koně byly na cestě dobře rozeznatelné.
Zbyšek s Matějem, Hlavou a Sanderem se vydali po stopách. Po pár dnech je dostihli. Zajali je a našli Danuši spolu s její opatrovnicí. Danuše ale nikoho z nich nepoznávala a dokonce se jich i bála. Byla nemocná, měla horečku. Zbrojnoš Hlava se ihned vydal se zprávami do Spychova a vzal s sebou i Jurandova kata-Siegfrieda de Löwe. Přivezl ho Jurandovi a myslel, že se mu starý pán bude chtít pomstít, ale ten mu daroval svobodu, protože poznal, že pomsta nic neřeší a věřil v boží trest.
Mezitím se Danušině opatrovnici v noci podařilo uprchnout a přivolat pomoc pro druhého zajatce. Teď byl zajat Matěj, Zbyšek i Danuše. Zbyšek měl ale dojet pro výkupné a mohl vzít s sebou i Danuši. Bál se, že cestu nepřežije, přesto ji vzal s sebou domů. Když se octli na Spychovském území, Danuše se konečně probrala z horečky a vypadalo to, že se už úplně uzdraví. Trvalo to však jen chvíli a Danuše odevzdala svou duši Bohu. Zbyšek propadl zoufalství a několik týdnů přemýšlel jen nad svou bolestí. Zapomněl úplně i na svého strýce i na výkupné.
Po dvou týdnech do Spychova dorazil i rytíř de Lorche, který poradil Zbyškovi, aby jel na královský dvůr a řekl, co mu křižáci udělali. Měl se tam totiž sejít s králem křižácký velmistr, kterému velice záleželo na tom, aby v případě války král zůstal nestranný. S pomocí krále se podařilo Zbyškovi vysvobodit Matěje. Když ho doprovodil do Bohdance, vydal se na Žmuď do války, aby splnil slib daný Danuši.
Vrátil se po roce. Během své cesty si uvědomil, že se už na Danuši dívá jen jako na svatou a konečně si přiznal, že miluje Jagienku. Tu si pak vzal a měl s ní děti. Matěj byl šťastný, že jeho rod nevymře a postavil Zbyškovi vlastní dvorec.
Mezitím se celé Polsko chystalo k válce, protože vyjednávání nikam nevedla. Králi jednoho dne došla trpělivost a svolil k válce, ale do poslední chvíle čekal na velmistrova posla, který by přinášel zprávy o spravedlivé domluvě. Ten se však nedostavil. K rozhodujícímu střetu došlo v bitvě u Grunwaldu, kde křižáci utrpěli strašnou porážku. V této bitvě se také Matěj pomstil Lichtensteinovi, kterého nejprve zajal a pak vyzval na souboj, ve kterém ho zabil.

Hodnocení: kniha se mi velice líbila, i když se ze začátku četla docela obtížně pro historická fakta
Autor používá dobový jazyk k dobarvení celé atmosféry příběhu, široce popisuje postavy, místa i události, dává veliký důraz na víru v Boha – křesťanství (pomsta se má nechat Bohu).

Citát: „ ‚Stojí tu před vámi, pane, ten pekelník, ten křižácký vlkodlak, který katansky zmučil vás a vaše dítě; dejte znamení, co mám s ním udělat a jak jej mám potrestat.‘
Po těch slovech přeletěl Jurandovým obličejem neočekávaný paprsek – a pokynul, aby mu vězně předvedli zcela blízko.
Dva služebníci jej popadli v okamžiku za ramena a přivedli ho před starce, ten vztáhl ruku, přejel napřed dlaní po Siegfriedově tváři, jako by si chtěl připamatovat nebo v paměti naposledy ustálit jeho rysy, pak ji svezl na křižákova prsa, nahmatal paže, na nich křížem složené, a dotkl se provazů; pak opět přimhouřil oči a naklonil hlavu nazad.
Přítomní se domnívali, že přemýšlí. Ale ať činil cokoli, netrvalo to dlouho, a tak se za chvíli vzpamatoval, sáhl k bochánku chleba, v němž tkvěl zlověstný miserikord.
Tehdy Jagienka, Čech, ba i starý Tolima a všichni služebníci zatajili dech v prsou. Trest byl stonásobně zasloužen, pomsta spravedlivá, ale při myšlence, že tento položivý stařec bude nazdařbůh bodat do spoutaného zajatce, otřáslo se v nich srdce.
Ale on uchopil nůž v polovině, natáhl ukazováček zároveň s hrotem tak, aby věděl čeho se dotýká, a přeřezával provazy na křižákových ramenou.
Úžas se zmocnil všech, neboť pochopili jeho přání – a nechtěli věřit svým očím. Ale toho jim bylo přespříliš. Hlava první počal reptat, po něm Tolima, po nich služebníci. Jen kněz Kaleb se zeptal hlasem, který byl přerýván nezadržitelným pláčem:
‚Bratře Jurande, co si přejete? Chcete darovat zajatci svobodu?‘
‚Ano!‘ odpověděl Jurand kývnutím hlavy. “