Starořecká tragédie Oidipús tyrannos asi 4. století před naším letopočtem. Některé postavy (Kreon, Teiresias) jsou společné i pro jeho tragédii Antigona.
Král Oidipus (= řecky oteklá noha) se dovídá z úst svého švagra Kreóna, který právě přichází z věštírny, že mor, sužující město Théby, má konkrétní příčinu: žije tu vrah předchozího krále Laia. Oidipus vynese nad neznámým vrahem kletbu, je odhodlán jej vyhledat a potrestat, když tu je náhle překvapen obviněním, které vysloví věštec Teiresias: oním neznámým vrahem jsi ty sám! Silně pobouřen a domnívaje se, že jde o Kreonovo spiknutí, snaží se Oidipus obvinění vyvrátit. Avšak jeho aktivita postupně v rozhovorech s manželkou Iokastou, koritským poslem a pastýřem odhaluje krutou minulost. Oidipus je ve skutečnosti synem krále Laia a Iokasty. Synem, kterému bylo po narození probodnuty nohy a který měl být usmrcen, neboť věštba určovala, že zabije svého otce a ožení se se svou matkou. Leč pastýř, jenž měl Oidipa usmrtit, jej přenechal pastýři korintského krále Polyba a ten jej vychoval jako vlastního. V dospělosti Oidipus domnělé rodiče opustil, aby se vyhnul věštbě. Avšak cestou v prudkém hněvu zabil neznámého cizince, aniž tušil, že je to jeho otec Laios, a když se mu podařilo rozluštit hádanky Sfingy a osvobodil od ní Théby, získal odměnou thébský trůn a ruku královny-vdovy Iokasty, aniž věděl, že je jeho matkou. Poznání minulosti všechny zdrtí, Oidipova žena-matka si bere život, Oidipus sám sebe oslepí a opouští Théby. Evropskou řeckou literaturu rozdělujeme na archaické oobdobí, kam řadíme Homér: ilias, odyssea, Sapfó: modlitba k afroditě, Ezop: závistivý pes, husy a jeřáby. Další období je atické Aischylos: oresteia, spoutaný prométheus, Sofokles: antigona, král oidipus, Euripidés: médea, elektra, Platón: ústava, Aristoteles: poetika, rétorika. Další je období helénistické, Menandros: nová komedie, zlomek z neznámé komedie. Prosazování přírodních věd v podobě fyzika Archyméda a matematika Euklida.
Sofokles, rodák z Kolónu u Athén, prožil svůj život v období po perských válkách, kdy toto město bylo na vrcholu rozkvětu. Na athénské jeviště vystoupil poprvé v roce 470 př. n. l. a již o dva roky později porazil v soutěži dramatiků Aischyla. Jeho přínos k vývoji starořeckého divadla spočíval mj. v rozvinutí možností scénické výpravy, v odstoupení autora od povinností současně hrát, v rozšíření počtu členů sborua především v zavedení třetího herce. Velmi významným zásahem do tradice pak byla také skutečnost, že se vzdal skládání dějově svázaných trilogií a svá dramata pojal jako jednotlivé uzavřené celky. To napomohlo zvýšení dramatické hutnosti děje.
21. srpen 2007
16 025×
402 slov
