Novelu Jeden den Ivana Denisoviče, první literární dílo čtyřiačtyřicetiletého učitele matematiky a fyziky v Rjazani A. Solženicyna, zná dnes již celý svět. Autor byl v r. 1945 internován v koncentračním táboře spolu s mnoha jinými oběťmi zvůle v období kultu osobnosti. Po návratu z tábora r.1953 byl poslán daleko od svého domova, do vyhnanství. Jeho dílo je neobyčejně prostý příběh, v němž Solženicyn líčí jeden den obyčejného člověka, vězněného v jednom ze sibiřských táborů za to, že strávil několik hodin v německém zajití. Je to vážná, tvrdá a statečná pravda o skutečnosti z období kultu, napsaná klidně a střídmě, s otřesnou uměleckou silou. Významná moderní próza, organicky navazující na velikost ruské klasiky.
Solženicyna lze srovnávat zejména s Dostojevským. Oba autoři zakusili hrůzy vězení, oba vydávají svědectví o svobodě a lidskosti v člověku sklíčeném nesvobodou a nelidskostí. Dostojevskij však vytváří hrdinu samotáře, smiřujícího se s osudovostí a zlem v lidském životě – Solženicyn „hrdinu“ tohoto typu, Aljošku, ústy svého hrdiny Šuchova ironizuje a odhaluje. Solženicynův hrdina je člověk zocelený vlastním utrpením a vychovaný humanistickými tradicemi naší revoluční epochy, který za svojí bolestí začíná cítit a chápat bolest druhých, který své lidství brání schopností solidarity, vždy připravené vyrůst v čin, navenek docela obyčejný, ale ve skutečnosti hrdinský.
A přitom není tento hrdina žádnou tragickou obětí doby, ověnčenou utrpením pro ideu – je to nesmírně prostý člověk, který si zachová lidskou hrdost a důstojnost i tím, že dokonce za prostého bezpráví dovede pociťovat radost z dobře udělané práce.“Ale Šuchov eskorta neeskorta, ať si na něho třeba psy poštvou, poodběhl po lešení dozadu a omrkl zeď. Slušná práce…“
Solženicynova próza je dosud nejotřesnějším a nejpřesvědčivějším slovem pravdy o kultu osobnosti a zavazuje každého, kdo ji bude číst, neboť pomáhá rozeznat kořeny zla. Vždyť přímých původců zla, kteří šli bezohledně za osobním prospěchem, byla vždy pouhá hrstka. Daleko víc bylo těch, kdo dopustili zlo ze slepé víry nezaložené na opravdovém poznání, nebo ze zbabělosti. A tak Solženicyn pomáhá svou statečnou, pravdivou knížkou bojovat proti poznanému zlu, obrodit veliký humanistický program komunismu, zlidštění světa.
pozn.1: Původní text z knihy vydané Nakladatelstvím politické literatury v roce 1963 Praha. NPL ji vydalo jako svou 1931. publikaci. Z ruského originálu: „Odin děň Ivana Děnisoviča“ přeložil Sergej Machonin. Obálku, vazbu, a ilustrace navrhl Stanislav Kolíbal, grafickou úpravu Vanda Suková. Odpovědná redaktorka Hana Volfová. Technický redaktor L. Svášek Vytiskla tiskárna Rudé právo, vydavatelství UVKSČ. Náklad: 70250 Ks. Cena kart. Výt. 7,-Kč
25—148-63 Kčs7,-
pozn.2: Je zajímavé jak v textu vis. nahoře obhajují tyto skutečnosti. Vše je dílem kultu osobnosti. Po Stalinovi se to již nedělo, vše bylo jen za Stalina a my s tím nemáme nic společného.
Tuto novelu jsem se zájmem přečetl za tři dny. Je částečně autobiografická a Solženicyn za ní dostal v roce 1970 Nobelovu cenu v oblasti literatury. V knize je popsán jen jeden den „kára“ (trestanec, káranec) v ruském pracovním táboře Gulag. Je to až neuvěřitelné nad čím se dokáže „kára“ radovat: tu vylíže po parťákovi misku, pronese přes stráž kousek rezavé pilky nebo dostane o 200g větší příděl chleba. Zvláště zajímavé jsou pasáže kde se jedná o jídlo. Dnes si to člověk dokáže jen stěží představit, jak Šuchov nepromarní ani sekundu při jídle. Vždy si sundá ze své poloplešaté, vyholené hlavy čepici – zima nezima, vycení zkažené zuby, vytáhne z pravé válenky lžící a začne pomalounku usrkávat šlichtu. Tahle žlice mu je drahá, prošla s ním celý sever, sám si ji ulil v písku z hliníkového drátu, však na ní byl taky vypíchaný nápis: „Usť-Ižma, 1944“. Šlichta byla dennodenně stejná, podle toho jakou zeleninou se tábor na zimu zásobil. Loni se nasolila mrkev, a už to šlo – v jednom kuse, od září do června, šlichta jen z té boží mrkve. A letos zase shnilé, zčernalé zelí. Nejsytější doba je pro vězně červen, to už všechna zelenina dojde, a vaří se z krup. Nejhorší je červenec, to sekají do kotle kopřivy. Z maličkých rybiček jsou v polívce hlavně kosti, maso je rozvařené a udrží se leda na hlavě a na ocase. Křehkou síťku rybí kostičky obral Šuchov do poslední šupinky, do posledního drobku masíčka, ale to nebylo všechno. Dřel kostru dál mezi zuby, celou ji vycucal – a teprve pak ji vyplivl na stůl. Z každé ryby snědl všechno i skřele, i ocas, dokonce oči jedl, když byly v hlavě. Když se ale vyvařily a plavaly v misce jen tak – velké rybí oči – to je nejedl. Dělali si z něho kvůli tomu legraci. Nakonec olízl lžíci zastrčil ji do válenky a připravenou kůrkou chleba, kterou nosil vždy v náprsní kapse u košile, aby mu nezmrzla, vyčistil misku do poslední kapky.
Večer před spaním vždy bilancoval. Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc.
Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný.
Takovýchto dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set třiapadesát.
A že jsou přestupné roky – o tři dny víc…
Tuto knihu bych doporučil všem kdo si chtějí udělat obrázek o běžném živoření v koncentračních táborech, či pracovních lágrech. A také všem kdo si chtějí vyslechnout odkaz Solženicyna, který byl již několikrát mezinárodně oceněn za své jedinečné dílo.
„Prací ke svobodě“
Obrázek": Vladivostok, 28. května 1994. Alexandr Isajevič s manželkou Natálií znovu na půdě svaté Rusi
23. duben 2008
5 722×
908 slov
