Autor: Stendhal (Henry Beyle)
Název knihy: Kartouza Parmská
Rok vydání: 1990
Ilustrátor: Josef Mištěra
Překladatel: Miloslav Jirda
Autor epilogu: Jan O. Fischer
Stručný obsah: Děj této knihy se odehrává na přelomu 18. a 19. století.
Italský šlechtic markýz del Dongo měl dva syny. Podle staré tradice měl prvorozený syn dědičné právo titulu a majetku a druhorozený byl většinou poslán na studia. V tomto případě byl druhorozený syn Fabrizio.
Po Napoleonových úspěších se většin italských šlechticů stáhla na venkov, stejně jako hrabě del Dongo, který se se svou manželkou, svými syny a sestrou uchýlil na svůj zámek Griantu na druhé straně Comského jezera.
Hrabě neustále hledal pro svou mladší sestru Ginu nějakého manžela, ale všichni se Gině nelíbili, protože se pudrovali. Jednou však Gina potkala v divadle hraběte Pientrana, který byl sice mladý a krásný, zato však dědičně chudý. Po nějaké době si ho Gina vzala, a odešla s ním do Milána. ( Říkalo se, že odešla jenom proto, aby nemusela žít se svým bratrem).
Hrabě del Dongo se rozhodl, že pošle Fabrizia na studia do Milána do Jezuitské školy. Jelikož byl jeho otec velmi lakomý, musel žít Fabrizio velmi skromně. Proto ho také brala jeho teta hraběnka Pientranová ke dvoru, a také proto, aby si zvykal na život ve vyšší společnosti.
Po dokončení studií se Fabrizio vrátil zpět ke Comskému jezeru. Nějaký čas po jeho návratu se stala tragédie. Ginin manžel hrabě Pientrana byl zavražděn. Zdrcená hraběnka dostala po hraběti roční důchod 4000 franků a z finančních důvodů byla nucena se vrátit ke Comskému jezeru.
V předvečer bitvy u Waterloo se Fabrizio konečně rozhodl, že odcestuje do Francie a přidá se k francouzské armádě. Od přátel z nižší vrstvy si sehnal pas a s penězi a diamanty od tety a matky se vydal do Paříže. Tam se chtěl přidat k místnímu pluku, ale vojáci ho považovali za špeha, proto ho zavřely. Z vězení se dostal tak, že podplatil ženu žalářníka a v přestrojení a s povolávacím listem mrtvého vojáka, který zemřel ve vězení, se vydal na frontu. Byl několikrát raněna okraden, napsal domů mnoho dopisů, ale pořád setrvával v armádě. Když se konečně rozhodl vydat domů, z dopisu své tety se dozvěděl, že ho bratr s otcem udali jako špióna, který utekl do Francie. Proto se na radu své tety uchýlil do Florencie, kde žil život hodný svému titulu. Hodně četl, chodil do kostela a měl veřejně i několik milenek.
Mezitím se hraběnka Pientranová uchýlila po hádce s bratrem zpět do Milána, kde se seznámila s hrabětem Omskou, té doby ministrem vnitra v Parmě. Padli si do oka a Moska nabídl hraběnce sňatek. Ta však odmítla, ale neodbytný hrabě ji doporučil sňatek se starým, ale bohatým vévodou Sanseverinou, kterému dá Moska řád, vévoda se uchýlí do postraní a nechá hraběnce většinu svého majetku. Hraběnka přijala, vzala si vévodu a odstěhovala se do Parmy do Sanseverinského paláce.
Po příchodu do Parmy byla vévodkyně uvedena ke dvoru, kde si získala výbornou pozici. Společně pak s hrabětem Moskou vyřešili Fabriziův problém. Fabrizio měl za určitý čas přijít do města jako mladý šlechtic (to jest v modrých punčochách). Měl požádat o audienci u knížete a pak navštívit arcibiskupa. (Hrabě s vévodkyní totiž naplánovali další Fabriziův život. Měl si získat přízeň arcibiskupa a měl se stát knězem a kodjuktorem a později arcibiskupem).
Po nějaký čas žil Fabrizio poklidný život. Občas se jel podívat za matkou a sestrou. Náhle se stala nečekaná věc. Fabrizio se zamiloval. Tou šťastnou byla prostičká divadelní herečka Marietta, na kterou si však dělal nárok jistý Giletti.
Ne jednou došlo mezi ním a Fabriziem ke sporu. I vévodkyně dělala vše proti vztahu Fabrizia k Mariettě, protože žárlila.
Jednou, když Fabrizio řídil práce na vykopávkách hraběte Mosky, zkřížila mu cestu drožka, v níž byl Giletti a Marietta. Giletti hned vyskočil a napadl Fabrizia. Po dlouhém boji Fabrizio Gilettiho zabil, ale byl těžce zrněn. V panice utekl a emigroval do Švýcarska. Tam se dlouho skrýval. Po dobu jeho azylu probíhaly soudy a nakonec ho odsoudily k smrti. Ale na vévodkyniny prosby byl trest snížen na dvanáct let žaláře ve Ferneské věži. Fabriziovy se dlouho dařilo unikat, ale jednoho dne byl v Boloni lstí lapen. Dva dny si pobyl v místním vězení, a pak ho deportovali do Parmy a zavřeli ho do Ferneské věže. Jeho cela byla přímo naproti oknům dcery generála Fabia Contiho, který byl správce Ferneské věže, Klelie Contiové.
Jelikož znala Klélie Fabrizia už z dřívějška, byla velmi udivena, když ho jednoho dne spatřila v okně za mřížemi. Ihned se začali dorozumívat posunky.
Tímto způsobem strávil Fabrizio v vězení 10 měsíců, když mu jednoho dne dala vévodkyně zprávu, že se ho kdosi chystá otrávit, a že mu pomůže utéct. Jeho útěk plánovali celé měsíce. Když přišla vhodná doba, byly Fabriziovy propašovány provázány, stráž byla opita a Fabrizio konečně utekl. Pod hradbami na něj čekala vévodkyně a odvezla ho pryč ze země. Do Švýcarska. Tam strávili dlouhé měsíce.
V Parmě však vládla ponurá nálada. Generál Conti byl rozzloben a kníže těžce nemocen. Po měsíci dostala vévodkyně dopis od hraběte Mosky, že kníže zemřel a že na trůn dosedl jeho syn Ernesto V. Fabrizio a vévodkyně se vrátili zpět do Parmy, bylo zahájeno nové soudní jednání a Fabrizio byl osvobozen.
Klélie se vdala za markýze Crescenzia, její otec vyl vyhnán ze země a Fabrizio se stal arcibiskupem. I přes manželství Klélie s markýzem Crescenziou se s ní Fabrizio stýkal a měli spolu dítě.
Vše končí tak, že Kléliin syn zemře a pár týdnů po něm i Klélie, hrabě Moska se stane premiérem vlády knížete Ernesta V.,kníže je u lidu velmi oblíben, Fabrizio se uchýlí do Kartouzy Parmské, vévodkyně odejde do Rakouska a o rok přežije svého synovce arcibiskupa parmské diecése Fabrizia del Donga.
Hlavní postavy – charakteristika:
Fabrizio del Dongo – mladý šlechtic toužící po kariéře ve vojsku, ale to se mu nevyplní, je odsouzen za vraždu, později uteče, je zproštěn viny a nakonec se stane arcibiskupem
hraběnka Gina Mosková (dříve Sanseverinová, Pietranerová, rozená del Dongová) – Fabriziova teta, která ho tiše miluje, pomůže mu ze všech jeho problémů a nakonec ho o rok přežije
hrabě Moska – ministr vnitra v Parmě, který miluje Ginu proto pro ni udělá vše
Vedlejší postavy: Rassi, Lodovico, generál Fabio Conti, Klélie Contiová, Marietta, Giletti
Hlavní myšlenka knihy: Stendhal se snaží přiblížit čtenáři, jak vypadal život ve vyšší společnosti v 19. století a poukazuje na intriky a rozpory mezi šlechtici, které mají kolikrát katastrofické konce.
Můj názor na knihu: Kartouza Parmská je velmi zdařilé dílo, výborně se čte, i když je hrozně dlouhá (má 500 stránek). Z tohoto žánru je to zatím nejzdařilejší kniha, kterou jsem kdy četl a určitě ji doporučím svým známým.
14. duben 2008
4 112×
1095 slov
