Stýblová Valja - Dopis Kláře

Na tomto příběhu rozpadajícího se manželství hodné a poctivé Kláry s lehkomyslným Viktorem klade autorka otázku odpovědnosti člověka daleko přísněji, než ji klade zákon.
Podle zákona se Viktor zřejmě vyhne potrestání za smrt mladé dělnice Lidušky, kterou nepřímo zavinil, ale nezůstane nepotrestán. Nejen že ho Klára opustí, protože nemůže snést jeho sobectví, zbabělost a nezodpovědnost, ale zejména on sám musí nahlédnout do svého svědomí, prožít svou hodinu pravdy, když se pokouší před Klárou ospravedlnit, znovu ji získat, a když se posléze pokouší už jen pochopit, proč v jejích očích tak docela selhal.

Soudruzi, zavinil jsem to, suďte mě. Suďte mě, protože jsem konečně přišel na to, že jsem vinen. A Olda zase řekne: Ano, jsem rád, že to vidíš, vždyť jsme od tebe nechtěli nic jiného, než abys to uznal. A já budu stát, já budu stát - - - a co?
Probudím snad Lidušku? Vrátím Holarovi život, otevřu mu tím oči, tomu starému chudákovi, který ani nepochopil, že mi měl radši rozbít hlavu? Holarovi, který se utopil v propasti noci, ukolébal se do snesitelnějšího nevědomí na smyčce smrti. Jak to zodpovím, Kláro? Jak to zodpovím, ty chladná, krutá, která ses ode mne odvrátila v nejhorší chvíli mého života, nechala jsi mě zase jen tápat a naříkat po tobě a odešla jsi hrdá, bez ohlédnutí, aniž sis připustila, že možná nejsem tak docela špatný, a ztracený, aniž jsi pochopila, že mě vyhostil svět, ve kterém žiji, a že to dobře vím. Aniž jsi jen hnula prstem pro to, abych zase našel ten svět a vykoupil se.
Jak jsem si mohl někdy myslet, že mě máš ráda, jak jsem mohl chtít něco vyřešit svou naivní zpovědí, která je tak nicotná jako silniční prach. Psal jsem ji a v samotě a noci zatím umíral člověk. A já to nevěděl. Já to ani nevytušil, já, který si taky říkám člověk.
Nechci tě, nechci nikoho, musím být sám.
Tak sám, jako byl Holar v dnešní bezedné noci, propastně sám. Kéž by nikdy neskončila! Nenávidět průzračně lhostejné tváře lidí, kteří nic nezavinili, nenávidět matčin soucit, sám sebe nenávidět, anebo, což je ještě horší, sám sobě podle odpustit.