Světlá, Karolína - Frantina

Tento realistický román se odehrává v působivé krajině Podještědí a byl pojmenován po své hlavní hrdince Frantině.
Frantina vyrůstala na kopci Čihadníku uprostřed lesů se svým strýcem. Byl to muž, jenž z nějakého důvodu zanevřel na lidi a nikomu nevěřil. Proto žil raději v klidném soužití s přírodou. Sám byl nejspíš pohan a v tomto duchu vychovával také Frantinu. Učil ji, že ta moc, kteráž v ní působí, aby rostla, pohybovala se a přemítala, i všude jinde a ve všem stejně účinkuje; nemá člověk tedy proč, aby nad něčím se vypínal, a žádné právo, aby chtěl na světě panovat. Se vším, co vidí, jedno je, poněvadž vše, co jest, jen jedno jest. A právě tento jeho názor, na tu dobu velmi průkopnický a pro věřící naprosto nepřijatelný, se i pro Frantinu stal po celý život uznávanou pravdou a jakýmsi jejím vlastním náboženstvím.

Frantina pobíhala celý den po lese, prozkoumávala každičkou jeho píď a nejrůznější zvířátka si ochočovala. Ta se pro ni stávala bratry a sestrami. Strýc za to byl rád a učil ji, že zvířata ji aspoň nepodvedou, jako jsou toho schopni lidé. Ti že jsou teď všichni zlí a je lepší nemít s nimi pranic společného. O těchto pomluvách, kterými její strýc lidské plémě pošpiňoval, však Frantina věděla, že pravdou nejsou. Věděla to od svého přítele, kterého poznala jednou v lese a se kterým od té doby trávila veškerý svůj čas. Byl to chlapec o pár let starší než ona, byl z vesnice pod Čihadníkem, a protože pocházel od lidí, tak jí často o lidech vyprávěl. Tenkrát Frantina zatoužila mezi lidmi žít. Podílet se s nimi o své radosti i strasti a především jim pomáhat. Se svým kamarádem, jehož jméno vlastně ani neznala, si slíbila, že až budou dospělí, odvede si ji mezi lidi a budou spolu žít navždy. Jednoho dne však přítel nepřišel. A nepřišel už nikdy. V té době si poprvé v životě Frantina uvědomila, co je to mít někoho rád a jak moc bolí takového člověka ztratit. Zároveň s tím zatoužila ještě silněji po lidské společnosti, až se její touha proměnila v nemoc. Proto se rozhodla, že opustí poklidný život v lese a že se vydá tam, kam ji srdce táhne.

Frantina se tedy vydala na cestu. Když vyšla z lesa ven, potkala procesí mnoha lidí jdoucí do Vambeřic. Mezi nimi byl i postarší sedlák Kvapil, který byl i zároveň rychtářem ve vesnici, kde se zbytek románu odehrává. Rychtáři se Frantina velice zalíbila, a protože byl svobodný, nic mu nebránilo v tom, ucházet se o její ruku. To také udělal. Frantina viděla, že je to člověk hodný a také dosti nemocný, že mu tedy jistě ženská péče velmi prospěje. A tak, když se rychtář vrátil z procesí na svůj statek, nevrátil se sám. Od té chvíle se statek počal neuvěřitelně měnit. Mladá selka zavedla mnoho nového. Čeládku štědře odměňovala za dobře provedenou práci, zavedla v podještědí pruhované cejchy, a například i nasázet květiny do květináčů a zdobit jimi stavení byl právě její nápad. K tomu ještě pomáhala svému muži s rychtařením a prostřednictvím toho se snažila zastavit a nebo alespoň zmírnit mnohé nespravedlnosti, kterých se na lidech dopouštělo panstvo. Tím bylo hlavně nesnesitelné daňové vykořisťování poddaných, kteří stále více chudli jen proto, aby se panstvu žilo dobře. Zároveň s tím byla vesnice silně oslabována pravidelnými nočními nájezdy zlodějů. A právě pro ten neustálý boj za spravedlnost se stala Frantina všeobecně uznávanou a oblíbenou.

I když by se mohlo zdát, že by snad Frantina měla být šťastná, přeci jen tomu tak nebylo. A jak šel čas, počáteční radost z lidské společnosti pomalu vyprchávala. Uvědomila si totiž, že ač ona sama všem kolem sebe ze své duše dávala, své srdce rozdělovala, nebylo nikoho, kdo by jí to stejnou měrou opětoval. A k tomuto uvědomění se přidala ještě další rána osudu. Její manžel notně oslaben svou dlouholetou nemocí zemřel. A i když ho nikdy v podstatě nemilovala, chovala k němu velice vřelé vztahy a pečovala o něho s veškerou něhou a láskou. On tu však náhle nebyl. Po jeho smrti se pro Frantinu stal smyslem života boj za sociální právo všech v obci prostřednictvím rychtářství, které jí bylo po Kvapilově smrti přiděleno. Osud jí však připravil ještě mnoho jiného, čeho by se snad ani nenadála.

Jednoho podivně dusného dne zavítal do statku „U Kvapilů“ mladý muž jménem Apolinář Březina, údajný obchodník se dřevem. Byl to člověk, se kterým se život zrovna nemazlil. Když byl ještě malý chlapec, zvolili si občané vesnice jeho otce za svého zástupce, kterého vyslali k panstvu, aby orodoval za snížení již naprosto neúnosných daní. Prosba ale nepadla na úrodnou půdu, ba co víc, ještě pana Březinu zajali a dali do vězení. Ostatní lidé ze strachu, aby nedopadli podobně, nechali ho svému osudu napospas. Pan Březina byl nakonec s celou svou rodinou, milovanou ženou a malým Apolínem, vyhoštěn z vesnice. Od té doby Březinu již nikdy nikdo nespatřil. Až po letech se do vesnice vrátil jeho syn a jak se zdálo, špatně se mu nevedlo. Obchodoval prý se dřevem a očividně se mu obchody dařily. Pan Apolín se však ke všem lidem choval velmi opovržlivě a s nikým nejednal jinak, než ve věcech obchodu. A právě tento muž přišel do Frantinina stavení kvůli zájmu o koupi dřeva v jejím vlastnictví. Když však poprvé Frantinu spatřil, nezmohl se na slovo. A ona na tom byla stejně. Pan Apolín byl totiž tím jejím dávno ztraceným přítelem, se kterým si hrávala uprostřed lesů. Oba znovu nalezení přátelé k sobě zahořeli nezměrnou láskou. Od té chvíle se Frantina zdála být nejšťastnější ženou světa, avšak na úkor toho, že ji, jak se zdálo, přestaly zajímat věci veřejné. Ihned byla naplánována svatba a Frantina měla navždy odjet s Apolínem z Podještědí do města. V předvečer svatebního dne se však Frantina dozvěděla, že její milovaný Apolín je ve skutečnosti hejtmanem loupežníků bezcitně rabujících okolí. Frantina byla bezradná. Na jednu stranu jeho činy odůvodňovala tím, že se tímto stylem mstil lidem, kteří způsobili, že byl vytržen z pokojného dětství, ale na druhou stranu věděla, že ani touha po pomstě není důvodem tak moc ubližovat jiným lidem. Nakonec, když ráno ve svatební den spolu seděli ve své milované jeskyni, a on netušil, že Frantina již zná pravdu, rozhodla se ve zlomku vteřiny potrestat ho za všechny křivdy, kterých se dopustil na mnohdy i nevinných lidech. Vzala nůž, který jí kdysi sám daroval, a jeho vroucně milující srdce probodla.
Lidé ve vesnici se nikdy pravdu nedozvěděli. Říkalo se, že Apolína asi v noci přepadli zloději a chladnokrevně ho zavraždili. Frantina se však z této obrovské rány nikdy nevzpamatovala. Ještě sedm let pomáhala lidem nalézt cestu spravedlnosti a jít po ní, avšak ani to jí nečinilo radost. Když pak cítila, že umírá, nechala si zavolat jednoho svého přítele, čeledína Bartoloma (celá kniha byla vlastně vyprávěním vzpomínek tohoto čeledína) a požádala ho, aby její mrtvé tělo přenesl do tajné jeskyně na Čihadníku a položil ho vedle milovaného Apolína, který tam dosud ležel. A alespoň toto její poslední přání se Frantině vyplnilo.

Tento román mě velmi zaujal, a to hlavně tím, že autorka umně začlenila zajímavou ženskou povahu do poutavého děje, aniž by se tyto dva aspekty jakkoliv narušovaly. Ač byla kniha doslova přeplněna myšlenkami, názory a pocity hlavní hrdinky, nestával se tím děj fádním, ale spíše jimi byl jakoby lemován. A to byl jistě autorčin záměr. Tímto stylem do sebe totiž čtenář všechny vyslovené myšlenky zcela nenásilným způsobem vstřebá a při pozdějším vybavení příběhu si také samovolně vybaví i psychologický profil díla. U toho je nutno podotknout, že tyto myšlenky hlavní hrdinky jsou převážně myšlenkami samotné autorky, která je svými knihami předává dál a činí je tak nesmrtelnými v srdcích svých čtenářů.
Zajímavý je také autorčin jazyk. Modernímu čtenáři se možná zdá zastaralý. Je mnohdy rozvláčný a popisy věcí i osob se zdají být příliš podrobné. Je však zajímavé, že i dnešní moderní člověk se do jejich kapitol brzy začte a starobylý sloh ho neruší. Z poklidného toku vět však často vyrazí úsloví, příměr nebo obrat, které jsou zvlášť zajímavé a pěkné (např. „měla rozumy a vtipy, že by jí nebyl žádný mudrc přehádal“; „taková ženská se už v našich horách nevyvede“).