Třetí oko

Lobsang Rampa
Kniha je autobiografický román. Hlavní hrdina, Lobsang Rampa, je Tibeťan. Celým jménem se jmenuje Úterý Lobsang Rampa, protože podle tibetských zvyků mají lidé první jméno podle dne v týdnu, kdy se narodili. V knížce zaznamenává život od svých sedmi let, kdy jeho rodina podle tibetského zvyku pozve astrology, aby řekli Lobsangovi jeho budoucnost. Astrologové z hvězd zjistí, že Lobsang musí v sedmi letech opustit svůj domov a jít do lámaserie, což je klášter, studovat lékařství. Tam musí mnoho protrpět, aby se něčemu přiučil, a dále odjet do Číny a do dalších zemí.Lobsang se tedy vydává na cestu do lámaserie.

V lámasérii se učí, ale se spolu se svými vrstevníky, ale díky své velké inteligenci se učí společně s osmnáctiletými chlapci. V lámaserii je mu řečeno, že má zvláštní schopnosti, které lze ještě více prohloubit. Proto podstoupí zvláštní operaci otevření třetího oka. Jedná se o operaci mozku, kde je uloženo centrum mimosmyslového vnímání. Jeho vrozený talent je tímto znásoben, jsou tím posíleny paranormální schopnosti jako telepatie nebo jasnovidectví a také vidí pouhým okem lidskou auru. To je energie kolem každého člověka, ze které jde vyčíst charakter, duchovní vyspělost, úmysly, zdravotní stav a myšlenky. Každá aura má typickou barvu, čím světlejší, tím je člověk dokonalejší, a nejdokonalejší lidé mají barvu aury zlatou. Protože je Lobsang nadprůměrně inteligentní a nadprůměrně schopný, je brzy na to zavolán Nejvyšším představitelem Tibetu, Dalajlámou, který má sídlo v Potale. Protože má Lobsang schopnost vidět auru okem, pomáhá v Potale odhalovat morální kvality různých důležitých lidí.

Lobsang se v lámasérii dál učí, ale není to škola jako naše, ale v lámaserii se mladí lidé učí zdokonalovat se, správně myslet, jógu, různé zákony jejich náboženství a další věci. Velice brzy, mnohem dříve než ostatní, je povýšen na lámu-lékaře. Láma je v Tibetu označení pro vzdělaného člověka, ať už je to učitel, lékař nebo mnich. Tibetské náboženství, kterému se v lámasérii hodně věnují, je některými znaky podobné buddhismu, ale mnohými se také liší. Například se nesmí zabíjet zvířata pro potravu, jediné maso, co se může jíst, je ze zvěři, která se zabila omylem, například když spadla ze skály. Tibeťané uznávají jednoho boha-Buddhu, ale zároveň si jsou vědomi toho, že bůh je lidské podvědomí, a když se modlí k Buddhovi, vědí, že se modlí sami k sobě, vlastně ke svému podvědomí, kterému říkají Nad-já.

Tibeťané věří, že žádná smrt neexistuje a podobně jako na konci dne člověk odkládá své šaty, tak lidská duše na konci života, kdy se naučila a splnila to, co měla, odloží své tělo, které už je poničené a splnilo svůj úkol. Lidská duše je věčná a fyzické tělo je jen jejím dočasným oděvem, do kterého se duch oblékne podle zvoleného úkolu, který mu byl na Zemi určen. Každý život tu je proto, aby se duše něčemu přiučila, aby mohla být jednou dokonalá. Takže Tibeťané se na mrtvé lidi nedívají tak jako my, oni nepláčou tak jako my. Těla mrtvých prostých lidí rozsekají a hodí je supům. Mrtvá těla nejvyšších a nejmoudřejších lámů ale pozlatí a vystaví je ve vitríně. Tibeťané také rozvíjí jasnovidectví, telepatii nebo neviditelnost a vůbec nemají jiný cíl života než se.učit se duchovně rozvíjet. Nejsou jako my ze západu, kteří žijeme pro peníze nebo někomu ubližujeme.

Na knížce se mi líbilo, jak autor srovnává svůj stát s námi, jako se Západem. My se často díváme na jasnovidectví nebo jasnozřivost hodně skepticky a nevěříme tomu a podobáme se těm, kteří jsou slepí a říkají, že nikdo nemůže nic vidět, protože oni sami nevidí. Ale jasnovidečtí a jasnozřiví lidé určitě jsou a určitě si to nevymýšlejí. V Tibetu se na nás, na západní země, dívají tak, že jsme zaostalí a primitivní. Jako my nedokážeme pochopit jasnovidectví, tak Tibeťané nikdo nepochopí lom světla nebo atomy a molekuly. Lobsang se také učil stát se neviditelným. Nejedná se o to, že tělo zmizí, ale že fyzicky člověk pořád zůstane, ale jenom vypne mozek, aby nevysílal mozkové vlny, takže si ho ostatní nevšímají a je pro ně vlastně neviditelným. Je to jednoduchý princip, ale žádá si těžký cvik, a tomuhle se Lobsang nikdy nedokázal naučit.

V Tibetu se také věří, že duše ve spánku opouští fyzické tělo, se kterým je spojena „stříbrnou šňůrou“, to by se dalo příblížit jako neviditelná pupeční šňůra, a prožívá svůj další život v astrálním světě. Takže sny, co se nám zdají, to je to, co naše ego, tedy naše duše, prožila ve vyšším světě. Ale díky tomu, že my s touhle vědou nemáme zkušenosti, tak po probuzení si uvědomíme svoje sny a zdají se nám hrozně hloupé a zamotané nebo i noční můry-ale to je tím, že náš mozek není pro tohle vycvičený. Kdybychom se učili, aby naše duše odcházela z fyzického těla do astrálního světa, tak po probuzení bychom si jistě a přesně vybavili, kde jsme v noci cestovali. Nebo když se nám někdy v noci nebo ráno zdá, že padáme z útesu nebo odněkud padáme, tak to Tibeťané vysvětlují tak, že naše fyzické tělo se chce probudit, a proto naše duše tak rychle a tvrdě musí spadnout dolů do těla.

Lobsang se také učil astrálně cestovat nejenom ve spánku. Lámové ho odvedli do hrobky, kde měl jakoby umřít, ale potom se zase vrátit do fyzického těla, aby mu tím lámové dokázali, že tibetské náboženství a víra o tom, jak duše opouští tělo, je pravdivé. Lobsangova duše opravdu opustila fyzické tělo a žila jenom v astrálním, psychickém světě. V astrálu se dostal do pravěku, viděl potopu světa, viděl, jak Tibet měl dřív teplé podnebí, ale později vlivem času vystoupil ze zemského povrchu. Když se jeho ego vrátilo zpět do fyzického těla, už byl přesvědčen o tom, že po smrti se člověk opravdu znovu narodí a že ve spánku opravdu člověk cestuje v astrálním světě.

Lobsang se v lámaserii také naučil létat na dracích, kteří byli vyrobeni z bambusů a z jiných rostlin. Lobsang také popisuje, jak jel s několika lámy pro bylinky do velice vysokých míst, a tam potkal sněžné muže, o jejichž existenci kdekdo pochybuje a bere je spíš jako pohádkové bytosti. Ale o tom, že Yettiové, to jsou ti sněžní lidé, opravdu jsou, se nakonec přesvědčil na vlastní oči. Kniha končí tehdy, když Lobsang odchází z lámasérie a jede na další cestu, která mu byla předpovězena astrology-do Číny. A o tom je další díl knihy.

Knížku bych chtěla určitě doporučit, protože se mi hrozně líbila, bylo v ní popsáno mnoho tibetských zvyků, které mi připadaly až neuvěřitelné, že takhle se někde může žít.