Zdrojem Národního obrození byla především revoluční nálada lidu (1848) a myšlenka slovanské vzájemnosti. Poezie byla inspirována lidovou slovesností, sílilo lidové zábavné čtení. Podpora drobné venkovské inteligence, vývoj lidového divadla.
Obsah
Švanda má rád Dorotku, i ona miluje jeho, ale otec Trnka lásce nepřeje, dudák, který "nemá krajíc chleba jistého", mu není vhod. Světák Šavlička, "voják na dovolené", prozradí, že ve světě "teď se vydělávají muzikou zlořečené peníze"! A tak náš muzikant odchází za štěstím. Na kraji lesa jej přemůže sen, to jeho matka, víla Rosava, touží, aby družky poznaly jejího syna, a protože "kdo pod korunou právem sedí, rád si prosem lidu svého hledí", dostanou Švandovy dudy kouzelnou moc. Švanda má úspěchy až "v neznámých zemích", že má i rozveselit princeznu Zuliku. To už se do jeho přízně vlísal jako sekretář Vocílka, příčinlivý jen pro sebe. Úspěch Švandu div nezkazí. Když se osm neděl nevrací, vydá se ho milá se starým Kalafunou hledat. Její kroky vede Rosava. Zastihnou Švandu bez peněz: "Tj - peněz jsem vydělal dost, ale to se ti sesype všude podivných lidí, ten chce to, ten chce ono - pak jsem musel dávat traktace - a pak mi peníze vylítaly." Švanda hraje u dvora před Zulikou a "její srdce takovou rozkoší naplní", že dostane "rozkošný nápad. Vem si mě za ženu!" Král nemůže dceři nic odmítnout, i Vocílka se přičiňuje, div že Švanda nekončí ve zlaté klícce. Statečná Dorotka za Kalafunou proniká až na hrad, ale on se jich nezastane, když je stráž odvádí. Zasáhne Zuličin ženich Alamir a Švanda končí ve vězení. Ještě že "láska odolá i moci pekla", synovi se zjeví matka Rosava, pomůže mu ven, i když se sama stává divoženkou. V jedné z nejpůsobivějších scén se domů vrací dobrák Kalafuna. Žena Kordula o něm nechce slyšet. Až když zacinká pytlíčkem tolárků. Tulák se dojatě výtá nejenom se čtyřmi dětmi, ale s celým svým starým, dobrým domovem. Hůř pochodí Švanda. "Co chceš ode mne," slyší Dorotku. "Ty by ses byl na to chladně díval, kdybych byla v tu chvíli umřela!" Marně udobřuje, vysvětluje, a tak promluví furiant: "Teprve budu hejřit..." Až nešťastná Rosava oblomí ušlechtilou, ale hrdou dívku. Vžďyť Švandovi hrozí nebezpečí: o půlnoci, na popravišti, kde bude hrát "hodům divých žen" ... do Ďábelského reje "Ve jménu Páně!" zasáhne Dorotka a vyvleče dudáka z kola duchů. A zatímco Vocílka krade dudy, co už ztratily čarovnou moc, obejmou se Švanda s Dorotkou a s matkou, jejichž veliká láska dojme i královnu víl Lesanu, která z Rosavy snímá prokletí. Poslední třetí fáze je vrcholná a trvá od roku 1830-1850: j.k.tyl: pouť českých umělců, paličova dcera, fidlovačka, jan hus, kutnohorští havíři, strakonický dudák, k.j.erben: prostonárodní české písně a říkadla, kytice z pověstí národních, k.sabina: oživené hroby, na poušti, j.v.frič: písně z bašty, paměti.
Autor
Český dramatik, prozaik i básník, kritik a publicista, všestranná a vůdčí osobnost českého kulturního života poloviny 19. století. Jeho umělecké začátjky i poslední léta života jsou spjaty s kočovným divadlem, vydával časopisy (Květy, Pražský posel, sedlské noviny).
16. srpen 2007
8 757×
499 slov
