Vladislav Vančura se narodil v Háji u Opavy, odkud se jeho rodina přestěhovala do Prahy. Jeho gymnaziální studia v Benešově zakončená maturitou v Praze narušila několikaletá přestávka, během níž dva roky navštěvoval uměleckoprůmyslovou školu. Svůj původní úmysl stát se malířem však nakonec opustil a vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Praxi praktického lékaře ale provozoval pouze několik let na Zbraslavi, aby se poté mohl plně věnovat literární práci. Jako příslušník KSČ se od roku 1921 aktivně účastnil akcí, jimiž pokroková inteligence podporovala zápas dělnické třídy, vystupovala proti buržoaznímu režimu, proti fašizmu a prosazovala spojenectví s SSSR. Za okupace se stal vedoucím spisovatelské sekce ilegálního Výboru inteligence, který byl součástí Národního revolučního výboru a který byl ve spojení s druhým ilegálním ústředním výborem KSČ. Koncem května 1942 byl gestapem zatčen a za stanného práva 1. června zastřelen. Do povědomí literární veřejnosti se zapsal zejména díky povídkové a románové próze, jež mu umožnila plně rozvinout svůj osobitý literární styl, v němž dominuje snaha o metaforické vyjádření skutečnosti a mohutné užití archaických jazykových prostředků i dobové slovní zásoby. Patrná je též složitá výstavba vět (humanistická souvětí), v nichž se originálním způsobem kombinují výrazy lidové a knižní, poetismy i vulgarismy. Výběr slov, neotřelá spojení, četná citoslovce, oslovení, věty zvolací a tázací pouze doplňují výčet prvků, které Vančurovo dílo staví do opozice vůči soudobým snahám o co nejpřirozenější stavbu textů. Mezi nejvíce ceněná díla, která pocházejí z pera tohoto význačného spisovatele, režiséra a dramatika, patří novela „Rozmarné léto“, historická práce „Obrazy z dějin národa českého“, romány „Pekař Jan Marhoul“, „Konec starých časů“ a samozřejmě i baladicky laděný román „Markéta Lazarová“, který lze právem zařadit mezi největší skvosty české prózy.
Děj příběhu se odehrává v období středověku v okolí Mladé Boleslavi. Za těchto časů, kdy obchodní cesty ohrožují loupeživí rytíři, posílá král hejtmana Piva v čele vojska, jež má ztrestat všechny, kdo se prohřešují proti zákonům. Loupeživý šlechtic Kozlík, který spolu se svými osmi syny a devíti dcerami obývá hrad Roháček, se tedy pokusí spojit proti přesile královské armády se sousedním rodem Lazarů. Ti se však ze svých zločinů hodlají raději vykoupit a při vyjednávání o spojenectví zraní Kozlíkova syna Mikoláše, který vystupuje v roli posla. Aby Mikoláš tuto potupu odčinil, unáší při přepadení Lazarova hradu Obořiště jeho dceru Markétu. Záhy se však oba do sebe zamilují a Markéta, kterou Lazar zaslíbil klášteru, je vystavena velkému trápení, jelikož zrušila otcův slib. Mezitím obdobný příběh lásky zažívá i Kozlíkova dcera Alexandra s Kristiánem, zajatým synem říšského hraběte. Schyluje se k rozhodující bitvě a Markéta, která svádí vnitřní boj mezi láskou k Mikolášovi a k otci, se pokouší o sebevraždu. Při střetnutí s královským vojskem většina členů Kozlíkovy tlupy zemře nebo padne do zajetí, mezi těmi, komu se podařilo uprchnout, je Markéta, Mikoláš a Alexandra. Kristián zůstává se svým otcem, který se již dříve připojil k hejtmanovi, aby svého syna získal zpět. Svého rozhodnutí však později lituje, jelikož nemůže bez Alexandry žít, a vydává se do lesa, aby ji našel. Je si vědom, že zradil svou lásku, a zešílí. Alexandra ho při pozdějším náhodném setkání v záchvatu zuřivosti zabije. Markéta se vrací na Obořistě a prosí svého otce o odpuštění, ten jí posílá do kláštera, aby se ze svých hříchů očistila. Mikoláš se pokouší dobýt s pomocí najatých žoldáků pevnost, kde je uvězněn Kozlík. V marné bitvě je však zajat a na všechny čeká poprava. Alexandře i Markétě se narodí synové, které Markéta po Alexandřině smrti vezme k sobě do vychování.
Markéta, krásná Lazarova dcera, vyrůstala izolovaná od nepravostí, které páchal její otec a bratři. Proto mohla vyrůst ve stvoření mravně čisté, citlivé a zbožné. Dovedla milovat věrně a oddaně, což jí umožnilo překonat i nejtěžší nástrahy, které jí život přichystal. V kontrastu s tím je Kozlík a jeho synové, kteří jsou hrubí, suroví, zlí a odhodlaní zabíjet. Jsou však natolik přímí, čestní a hrdí, že pro dosažení svého cíle dokáží obětovat i svůj život. Věci dělají tak, jak je cítí, bez přetvářky, tak jak to považují za správné. Kozlík i Lazar jsou loupežníci, ale Kozlík je přesto prezentován jako morálnější („Kozlík je loupeživý rytíř, Lazar jen loupežník.“). Kozlík totiž chápe důsledky svých činů a je odhodlán bojovat za to, v co věří. Naproti tomu Lazar je zbabělec, raději se chce vykoupit a králi slíbit, že se napraví. Z tohoto pohledu je Vančurova kniha zjevnou kritikou pokrytectví a povrchnosti. Zvýrazněnou úlohu má v příběhu vypravěč, který se již neomezuje na pouhý popis událostí, ale narušuje dějovou linii – klade otázky postavám i čtenáři, přičemž se koncentruje na problémy rozumové (na rozdíl od citového základu příběhu) a nutí čtenáře k přemýšlení.
Tento román je třeba chápat především jako příběh krystalicky čisté lásky, lásky tak mocné, že dokáže probudit cit i v grobiánském rváči Mikolášovi. Uvědomíme-li si, že aktéry tohoto příběhu jsou prostí, primitivní a předvídatelní lidé, spatříme teprve jeho skutečnou působivost („Domníváte se vskutku, že veliké lásky byly vždy dokonalé lásky?“). Vančurovými hrdiny jsou lidé drsní, suroví a živelní, dovedou milovat i nenávidět - obojímu se však oddávají zcela. Pohání je láska, dodává jim odvahu a její silou překonávají všechny překážky. Hlavním poselstvím knihy tedy je, že skutečným smyslem života je láska. Nicméně okrajově se autor dotýká i jiných aktuálních témat – kritizuje současnou literaturu („Nepůsobí tato povídka jako mlat u porovnání s rozkošnou složitostí současné literatury?“), touží po míru a poukazuje na nesmyslnost a hloupost všech válečných konfliktů („Pravíte: buben a já odpovím: svatba!“).
Kniha mne upoutala svým nádherným jazykem, který vyvolává představu romantického šlechtického středověku. Před tímto monumentálním pozadím se však odehrává příběh lidí prostých, živočišných a nezkrotných, který čtenáře dokáže uchvátit ještě daleko více. F. X. Šalda se o této knize vyjádřil takto: „Z beztvarého rozbředlého románového povídání vytvořil Vančura zákonný tvar prózy tak básnické, že při některých jeho knihách, tak na příklad při té až nedovoleně krásné a omamné Markétě Lazarové, musíš myslit na balady velkých mistrů verše. Jako každý veliký básník rozpoutává i Vančura pevné hotové sedlé tvary životní a pak tento rozvířený a rozvichřený svět váže v nový tvar vlastní invence.“
2. listopad 2007
5 146×
995 slov
