Vančura, Vladislav - Obrazy z dějin národa českého - část Kosmas

Obrazy z dějin národa českého 1. díl, část Kosmas (1939)

Novela

1. Praha, 1114–1120

2. návštěvy vypravěčů a starců u Kosmase, hádky s manželkou Božetěchou; příběhy lučištníka, pohana, uprchlého otroka, chromého zbrojence
Šerbíř a Bruno rozzlobeni na Kosmu, nemoc Božetěchy, vyhnání vypravěčů, smrt Božetěchy, smíření s Šerbířem a Brunem; Kosmas vypráví o své kronice, příchod sázavského mnicha

3. Kosmas, kanovník pražské svatovítské kapituly, vzdělanec, zájem o nejstarší historii, pečlivost, odpovědnost, píle; veselý i umíněný
Kosmovi přátelé:
Šerbíř – skromný, vzdělaný, chytrý
Bruno

4. v době okupace, když vznikaly Vančurovy Obrazy – úsilí posílit sebevědomí, připomenout slavné epochy a osobnosti naší minulosti

5. sklon ke knižnosti, typické pro Vančurův styl; zastaralé výrazy i hovorová a nespisovná slova

Kosmas – úryvek

***

Když se tedy nemoc paní Božetěchy horšila a když smrt – krůček po krůčku – přicházela k jejímu loži, zdálo se mu, že se naplňuje, co předvídal. Byl proto nesmírně smuten. Věřil, že mezi chorobou a jeho hříchy je spojitost. Věřil, že ho Pánbůh trestá, a hleděl s nezměrným smutkem na ubývající tvář své ženy. Zmar a děs a strašení tiskly mu hrdlo.
Sotva se však nemocná probrala z mrákoty, nutil se do žertů a pronášel svým hrubým hlasem nevhodné útěchy a mluvíval hned o jídle, a hned zase o nezbednostech jejich syna Jindřicha, který v dětských letech býval králem všech darebů. Šíře se o věcech tak nicotných cítil Kosmas, že by se měl stydět. Jindřich byl totiž dávno mužem.
Jak se k té vousaté tváři hodily dětinské příběhy?
Kosmas nevěděl. Krčil nad sebou rameny a mluvil dál a dál, nalézaje v příbězích všechnu lásku a všechno lidské štěstí. Paní Božetěcha mu odpovídala zářivým pohledem. I viděl, že je stále krásná. Viděl, že čas je jako mošna almužníkova, která se otvírá, když na ni zaklepe prst milosti. Viděl, že je jako povětří, kterým sytíme svou hruď a které vydechujeme a které se čistí, aby znovu bylo vdechnuto.
A stalo se, že když Kosmas jednou vypravoval příhodu z nejkrásnějších, stiskla mu paní Božetěcha dlaň (neboť ji držel za ruku) a vydechla duši.
Nějaký měsíc po pohřbu paní Božetěchy chodil Kosmas Prahou. Měl za šňůrou kutny zasunuty palce, broukal si dvě či tři slovíčka a nemyslil snad na nic určitého. Vířilo mu v hlavě tisíc věcí, ale ty neskládaly ani obraz, ani řadu. Míjely a obnovovaly se, jak stádo běží: po dvou a po desíti. Úhrnem, když to všechno sečteme, zněly ty myšlenky nemyšlenky jako nějaký hlas zasmušilý, a přece líbezný. Smrt podobala se v nich postavě utkané ze světla. Byla

strašná, to je dlužno říci (z černé huby vyskakoval jí hadí jazyk), ale ráj střel po její stopě a její pas měl barvu toho ráje. I viděl Kosmas zahradu a mezi keříky smějící se paní s děťátkem. To byl Jindřich. To byla Božetěcha.
Potom, když se jeho mysl ustálila a když se mohl obrátit k věcem tohoto světa, rozhlédl se Kosmas kolkolem a zřel líbezné návrší petřínské a dole, mezi řekou a návrším, kostelík svatého Jana Křtitele a na druhé straně kostelík svatého Jana na Brodě a ještě dále kostely svatého Michala a svatého Petra na Zderaze a v pozadí skupinu staveb vyšehradských. Připadalo mu, že jsou krásné. Uhadoval myšlenky či toužení či cit, které sklenuly jejich stropy, uhadoval tíseň i radost těch, kdo klečeli před jejich oltáři, poznával, že ti lidé i myšlenky i díla jsou jako dítka jediného ducha, a zdálo se mu, že Pražský hrad se svými kamennými valy a dále Svatý Vít a biskupství i klášter ženský i kapitula stojí tu odnepaměti v líbezném souzvuku času, který se ozývá jako píseň.
Dole, v údolí při břehu řeky, hemžil se zástup dělníků, kteří pracovali na opravě strženého mostu, a z té vzdálenosti se lidé podobali prstům nějaké neviditelné dlaně. Vlekli těžká břevna, valili kameny jako v dětských hrách a Kosmas cítil rozmar a tíhu i smysl a marnost počínání, které je nádhernější než samo dílo. Zdálo se mu, že most již poznovu lehl z břehu na břeh, zdálo se mu, že básník Juvenál kráčí po hladině řeky, zdálo se mu, že dvě dítka rozmlouvají přes proud a že se jejich hlas zpevňuje a že se spojil jako přímá cesta. Zdálo se mu, že kníže cválá se svou družinou z pražského paláce a že lidé: otroci, kněží i svobodný lid, ve velikém pospěchu házejí břevna pod kopyta jeho koně a že se ta břevna spojují v cestu, aby přešel suchou nohou.
”Snad,” řekl si Kosmas vposled, ”se nevracím do dětinského věku?”
A tu, maje jedno ucho ohlušeno cvalem knížecí jízdy, připadl na verš, který zněl takto:

Když jste si pohráli dost, když dosti jedli a pili,
vzhůru, již Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí.

Kanovník totiž vedle toho, co bylo řečeno, myslil na příběhy dívčí války a snul si vypravování o Šárce.