Jedna z kapitol knihy Obrazy z dějin národa českého vypráví o kanovníku Kosmovi. Ten žil v kapitulním domě, blízko pražského kostela se svojí ženou Božetěchou. Magistrem pražské kapituly je Bruno. Bruno měl postavu drobnou, tvář vrásčitou, oči malé a černé a vlasy ještě černější. Kosmas nebyl velký ani malý a byl obdařen velkou chutí k jídlu. Snědl, co mu dali, ale ve čtení byl vybíravý. Četl jen co v sobě mělo něco významného. Žil bez starostí s veselou a rozmarnou povahou a se svou ženou se milovali. Rád četl a naslouchal příběhům všeho druhu. Na jaře roku 1114 k němu začali docházet čtyři lidé. První pohan, druhý chromý zbrojenec, třetí chasník proslul kdysi jako lučištník a čtvrtý byl otrok, kterému se podařilo uniknout. Tato čtveřice docházela ke Kosmovi a vyprávěla mu, co kde zaslechli a zažili a Kosmas je pozorně poslouchal, protože chtěl sepsat jednou kroniku. Za to jim házel zbytky svého oběda a ty chuďasové byli rádi, že mají co jíst. Tato vysedávání neměla ráda jeho žena a nerad to viděl i magistr Bruno. Vystupuje zde i kněz Šebíř. Byl to člověk bez ctižádosti, ležel jen v knihách a mimo básně a víno se o nic nestaral. Tito tři, Kosmas, Bruno i Šebíř měli určitý názor a někdy se přeli při vyprávění o styl vyprávěných příběhů. Jejich neshody byly někdy dosti vyhrocené. Dále je zde popsáno, jak umírá jeho žena. Věřil, že mezi chorobou a jeho hříchy je spojitost a pán bůh ho za to trestá. A tak se stalo, že když jí vyprávěl jeden z nejkrásnějších příběhů, stiskla mu dlaň a umřela. Nějaký měsíc po pohřbu, když se vracel po procházce Prahou, seděl u něj doma ve světnici kněz Šebíř. Padli si do náruče a pak si do rána vyprávěli, co se stalo od posledního jejich setkání. Zde Kosmas vysloví, že je pravda, že se k sobě často stavěli zády, ale činili to jako přátelé. Pak je zde vyznání i magistra Bruna, že oba dva považuje za své přátele. Na tom se nakonec shodli všichni.
30. červenec 2007
3 889×
337 slov
